Česká povolební „skočná“

Kdo by neznal Smetanovu Prodanou nevěstu, která začíná legendární „skočnou“. Takový ten tanec, v podstatě polka (spíše kvapík), jímž se chasa na návsi před posvícením baví. Proč bychom se netěšili, že? Tanec rozverný, veselý , plný elánu doprovázený geniálně českou Smetanovou muzikou. Nádhera přes veškerou snahu bolševiků a národních kýčařů tohle veledílo profláknout, jak se jen dalo. Ani Smetana to v Českých zemích neměl jednoduché. A nejen kvůli těžkému onemocnění sluchu, o nějž nakonec přišel, což je pro člověka hrozivá tragédie, pro muzikanta pak věc nepředstavitelná… Smetana rozhodně nebyl článkem lehce zapadajícím do tehdejšího obrozeneckého kvasu. Česká společnost druhé půle 19. století si s ním jakoby nevěděla rady. Dlel dlouho ve Švédsku, kde oslňoval coby klavírní virtuos. Navíc „páchal“ české opery podle tehdy evropského moderního střihu, u jehož zrodu stál Richard Wagner, Němec, tedy implicitní nepřítel „národu českého“, navíc přítel „šíleného“, spíše geniálního filosofa Friedricha Nietzscheho. No, nějak se to srovnalo, „Dalibor Wagner“ byl milostivě zapomenut, a Prodaná nevěsta je prostě dílo, ať si říká kdo chce, co chce,

Proč toto entrée k suchopárné analýze možností povolebního uspořádání v České republice? Protože není nutné na vše hledět se zarputilým výrazem Andreje Babiše, známým z jeho diskuzí s Kalouskem. Trocha té prázdninové pohody při pohledu na to „posvícení“, které nás všechny po říjnových volbách očekává, prostě neškodí. Prodaná nevěsta je v programech divadel uváděna jako „komická opera“. Podzimní volby slibují být něčím podobným, avšak s určitou porcí wagnerovského dramatu. Prostě realisticky očekávejme něco jako „tragikomickou frašku se zpěvy (spíše kvílením)“.

A co hlavní herci a obsazení? Bezesporu ústřední postavou voleb je Andrej Babiš. Ve vztahu k Prodané nevěstě se podařil geniální „majstrštyk“. Babiš vystupuje v hlavní dvojroli Kecala a Jeníka – to první není potřeba dále detailizovat, klaďas Jeník pak přišel „zdaleka, zdaleka až z Moravských Hranic“, jak upřesňuje v árii, zatímco Babiš to „futroval“ rovnou původem a to daleko na Východ od zmíněného moravského města. A co ostatní role? Tam stojí za zmínku role Lubomíra Zaorálka jako Vaška, který v památné scéně s medvědí kůží uklidňuje okolí slovy: „Lidičky, nebojte se! Já nejsem Sobotka, já jsem medvěd!“ O roli principála komediantů byl takový zájem, že se o ni podělili ostatní lídři všech politických stran, které mají šanci se do Sněmovny dostat s tím, že pořadí ve výstupech této postavy na jevišti bylo lídrům spravedlivě přiděleno na základě veřejného losování za přítomnosti Václava Moravce. Ústřední melodií voleb se pak jednomyslně stal Smetanův Pochod komediantů.
Role Mařenky byla velmi zapeklitá, neboť žen v pozici vůdkyň se v naší negenderové společnosti nedostává. Proto jako hostující pěvkyně byla zvolena německá kancléřka a pravděpodobná vítězka zářijových voleb v Německu, operní diva Angela Merkelová. Její nároky jsou značné, ale nakonec byly akceptovány. Nejvíce je očekávána slavná árie „Věrné milování“ v podání hlavních protagonistů (Babiš a Merkelová). O podmínkách Mařenky se zatím taktně mlčí, i když jsou očekávatelné (kvóty, euro, vystoupení z V4, atd.). Za zmínku stojí uniklá informace z jednání, která se týká okrajové role Indiána z komediantského spolku. Tomio Okamura, navrhovaný českou stranou, byl zamítnut jako nepřijatelný. Tato role má připadnout jednomu z nových německých imigrantů, určenému na základě celoněmecké loterie.

Podle posledního průzkumu preferencí firmy SANEP dochází na naší volební scéně k posunům velmi zajímavým, kterou budou-li naplněny (což nebudou, takže, klid, prosím), znamenají povolební bramboračku velmi silného formátu – jako byste to ní místo smetany (s malým „s“) nalili terpentýn. Páchne to, a jíst se to nedá, takže „za stálého míchání zvolna lijeme do kanálu“. Především nezpochybňujeme vítězství ANO Andreje J. Babiše. To určitě NE. Tedy v tom případě, že se věci budou vyvíjet standardně, což je, uznávám, velmi těžké předvídat. Eliminace A. J. Babiše z veřejného prostoru je sice možná, ale pouze za použití velmi nestandardních prostředků, takže se jí nezabýváme.

Jestliže tedy předpokládáme, že zvítězí ANO, přicházejí dále v úvahu pouze dvě možnosti. Vládnutí s ANO (s Babišem) a vládnutí bez ANO (bez Babiše). Vládnutí bez Babiše by znamenalo možnost vytvoření široké koalice stran, které si říkají demokratické. Tato možnost má opodstatnění pouze v případě, že tato protibabišovská koalice získá v součtu více než 100 získaných mandátů. To je při pohledu na poslední průzkumy trochu ezopovská bajka, i když to vyloučit nelze. Dalším otazníkem by pak zůstávala soudržnost této koalice a vůbec schopnost setrvat ve vládě déle než jeden rok. Další úvahy se odvíjejí od toho „o kolik“ Babiš vyhraje. Předpokládejme, že o dost na to, aby mu k vládě stačil jeden partner a lidovci (kteří jsou jakýmsi maskotem v rámci každé špatnosti), kteří s vysokou pravděpodobností nebudou mít takový zisk, aby spolu s Babišem měli nutný počet hlasů. KSČM vylučuji jako stranu příliš mazanou na to, aby se zbytečně „ušpinila“ s Babišem, no a Babiš sám si to určitě pečlivě rozmyslí – hlupák není, tak do tohoto harakiri s největší pravděpodobností nepůjde. Naopak za pravděpodobného partnera považuji Zaorálkovu ČSSD (podle bolševického „soudruzi, co jsme si, to jsme si“), tedy vládu na stejném koaličním půdorysu jako ta předchozí, což by sice byl paradox jako hrom, ale takový malý, náš „Czech made“ produkt. No, v ČSSD o tom nejspíš uvažují, Babiš by byl docela blázen, kdyby do toho šel, ale všechno je možné, opakuji. Avšak v zástupu číhají další adepti: ODS, Okamurova SPD a TOP09. Ty, kteří jsou nově těsně nad 5% zatím neuvažujme (určitě s nimi nepočítá ani Babiš). Okamura je pro Babiše hodně exotická volba, na druhé straně toho o vládnutí moc neví, takže by bylo možné ho řídit jako divizi „firmy“ Česká republika, Vidím jako pravděpodobnější hrátky s ODS a paradoxně i s TOP09 (Kalousek, nekalousek), pokud se ovšem „topka“ dostane do Sněmovny. Tedy z hlediska dominance by pro Babiše byla nejvýhodnější koalice ANO, ODS, KDU-ČSL. Silové rezorty by měl „doma“, hlavně pak vnitro, finance, obrana a zahraničí ho tak nebolí. Že by ODS neměla zájem do této koalice vstoupit? Nesmysl, je to strana natolik pragmatická, že by šla do koalice s kýmkoliv vyjma KSČM, ať jí neubližuji – viz krajské volby.

Na nějaký bezprostřední konec demokracie to zatím nevypadá, na mohutnější nakročení k autoritářskému režimu ANO. Ale, cožpak útoky na svobodu neprobíhaly a neprobíhají pod taktovkou současné koalice už prakticky od roku 2013? Zásadní změny Ústavy Babišova vláda udělat nemůže, je tu Senát jako ústavní pojistka, ale… Cožpak se Ústavou definovaná zásadní pojistka ústavy stávající, tedy Ústavní soud občanských práv důsledně zastává? Bdí nad ústavností všeho, co se u nás děje? No, to bych si troufl pochybovat. Naše vrcholné instituce moci soudní se především starají o ústavnost rozhodnutí demokratických orgánů v Polsku, což jim dle Ústavy České republiky nepřísluší.

Ve hře jsou i jiné věci, které jsou charakteru externího. Především si musíme uvědomit, že pořád ještě patříme do nadnárodních institucí, z nichž na prvním místě jsou NATO a EU. Pokud se společné obrany týče, NATO určitě nevykazuje takovou sílu jako v dobách Studené války, ale to není otázka faktické síly vojenské, která je ve srovnáním se zbytkem světa zdrcující. Když i sám prezident Ruské federace říká, že do boje s NATO se může pustit jen naprostý blázen, asi ví o čem mluví. Problém NATO je spíše v oblastech politických, v čemž si může podat ruce s Evropskou unií. NATO potřebuje změny, na niž bychom se měli jako rovnoprávní účastníci Washingtonské smlouvy podílet. Pakliže se odrazíme od posledního místa v rámci dodržování smluvního závazku výdajů na obranu ve výši 2% HDP – u nás je to 0,97%, tedy nejméně ze všech (včetně Chorvatska a Albánie), tedy ostuda jako hrom.

Evropská unie je společenství, které volá po zásadní rekonstrukci daleko naléhavěji než NATO. Naprosto nezvládnutá imigrační vlna je pouze dalším z celé řady hřebíků do rakve EU, z kteréžto rakve se dostat už zdaleka nebude bezbolestné. Centralistické chování EU, které překonává federativní uspořádání (třeba USA), zejména pak snahy „těch silnějších“ přikazovat v rámci tohoto soustátí vládám těch slabších, aby se chovaly v rozporu z výrazně většinovým názorem jejich občanů (viz imigrační kvóty), vede k stále sílícím dezintegračním snahám. Tím spíše, pokud se tyto země jako skupina chovají jaksi „ve shodě“ se svými historickými zkušenostmi. Myslet si, že Visegrádská skupina (V4) je nějakou anomálií může jen historický analfabet. Už roku 1335 se sešli panovníci Českých zemí, Uher a Polska, aby uzavřeli smlouvu o spolupráci. Na ni navazuje deklarace o vytvoření skupiny V4 (dříve V3) v roce 1991 uzavřená prezidenty Československa, Maďarska a Polska. Rozbíjet tuto skupinu, třeba za použití „českého klínu“ je totéž, jako vypravit speciální vlak do Petrohradu s Leninem na palubě ke konci I. světové války. Vždy se to iniciátorům šeredně nevyplatilo. To ovšem neznamená, že se o to dnes nepokusí znovu.

Po volbách můžeme čekat (nepříliš viditelné, zato o to silnější) tlaky na novou vládu, aby z postojů vlády současné ustoupila a stala se vládou tzv. „proevropskou“ (např. přijetím kvót imigračních kvót), dále (opět nepříliš deklarovaný) tlak na vystoupení z V4. Je jasné, že před volbami, snad vyjma TOP09, nikoho z politiků ani nenapadne říkat opak. Ale… Období po volbách se od toho před volbami liší, a to velmi výrazně. Volič se stává zbožím nepotřebným a nastupují úplně jiné zájmy. Jsem velmi zvědav na to, jak pevné jsou názory a stanoviska třeba jmenovaného A. J. Babiše. Aby se po volbách nezjistilo, že mu z oné „dvojrole“ zůstal jen a jen ten opovrženíhodný Kecal…