Publius News
Čtvrtek 28. března 2024

Analýzy

CNN-faktor

★ 31.05.2017 ★ rubrika: Analýzy

Poprvé jsem toto slovní spojení zaznamenal na jednom z mnoha zasedání členů parlamentů zemí NATO – Severoatlantického shromáždění (NAA). Bylo to v Londýně roku 1994. Panelová diskuse na téma „úloha médií v mezinárodní i národní bezpečnosti“ byla tři roky po Válce v Zálivu, kdy stanice CNN poprvé v historii uskutečnila přímý přenos ze skutečných bitev, více než aktuální. Pojem „CNN-faktor“ poprvé představil předsedající diskuse, kterým nebyl nikdo menší než Sir Geoffrey Johnson-Smith, předseda Vojenského výboru Severoatlantického shromáždění, významný člen vedení Konzervativní stran UK, spolupracovník Margaret Thatcherové, dlouholetý poslanec Dolní sněmovny britského Parlamentu, a také někdejší pracovník (televizní reportér) BBC.

Sira Geoffreyho, anglického (pardon, skotského) gentlemana nejvyššího kalibru, velkého přítele České republiky – velmi si vážil především českých letců 311 perutě RAF, sám ve válce sloužil u Královského dělostřelectva – charakterizuje následující příhoda, jíž jsem byl svědkem, a kterou uvádím jako signifikantní vyjádření jeho vztahu k světu. Kdysi jeden špatně anglicky hovořící francouzský poslanec chtěl v rámci hovoru se Sirem Geoffreym, který sám mluvil perfektní francouzštinou, tomuto Skotovi udělat radost. Řekl tedy lámanou angličtinou, že skotská whisky je nejlepší whisky na světě. Sir Geoffrey opáčil: „ Pardon, pane. Chcete tím říci, že mimo skotské existuje i jiná whisky?“ Suchý britský humor, skepse k velkým slovům a přehnaným hodnocením, pohled „za dvacátý roh“ při hodnocení událostí (postoje, které jsou mi velmi blízko). Tento muž byl ten poslední, kdo by mohl být podezříván z nějakých neadekvátních, natož pak alarmistických závěrů.

Dotyčné diskuse se mimo jiných zúčastnila i vedoucí zahraničního vysílání BBC. To, co se na tomto velmi zajímavém setkání probíralo nejvíc, bylo ještě čerstvé a velmi nepovedené angažmá USA v Somálsku (1993). Skončilo fiaskem, aniž by někdo pořádně věděl, o co tam přes nechuť amerických mariňáků vlastně šlo. Závěr byl překvapivý. Podle tehdy více informovaných zdrojů byl modem vivendi, který Američany do tohoto zbytečného dobrodružství vehnal – mediální tlak(!). Dramatické a jednostranně motivované reportáže zejména CNN z prostředí Somálska (které je dodnes spíše chaotickým sdružením navzájem bojujících skupin, včetně námořních pirátů, než regulérním státem), o něž v této dlouhá léta těžce zkoušené zemi nebyla nouze, vytvářely systematický tlak, který US Marine Corps i bojové jednotky dalších států s mandátem OSN donutil k vojenskému zásahu. Nepřipravenému, strategicky nelogickému a improvizovanému, mnohdy až tragikomickému „vojenskému tažení“. Dodnes si vzpomínám na velmi „dramatický“ přímý přenos z vylodění na písečné pláži, kde nad plížící se jednotkou mariňáků pobíhá kameraman CNN a v popředí to celé on-line komentuje válečný zpravodaj CNN (tuším Wolf Blitzer). Tento mediální tlak, manipulující veřejnost k podpoře nesmyslných akcí jednoznačně politicky motivovaných, nemajících s realitou nic společného, které mohou vést i k ztrátám na lidských životech (což se v Somálsku stalo – viz. film Černý jestřáb sestřelen, natočený podle skutečné události), byl na dotyčné diskusi v Londýně označen „CNN- faktorem“, a opakuji, že první, kdo toto označení použil, byl Sir Geoffrey (moc bych za to nedal, že on je i autorem tohoto, dnes už běžného označení pro cílené mediální manipulace drastických dopadů). Dáma z BBC sice namítala, že reportéři dělají jen svou práci, ale po předložení časové souslednosti událostí v Somálsku víceméně důstojně kapitulovala. Signifikantní je i to, že o skutečném původu této největší blamáže Američanů od vietnamské války se v této šíři nikde nedočteme…

Tento, dnes již masově působící fenomén, tedy onen CNN-faktor, byl tehdy předzvěstí prostředí informačního věku, v němž se nyní nacházíme, a z něhož nás už tehdy obcházela hrůza. Od těch dob se také tímto fenoménem velmi silně zabývám, jsa profesí matematik s orientací na kybernetiku. CNN-faktorem lze vysvětlit téměř všechny společenské turbulence, včetně tak hrozivých věcí, jako jsou teroristické útoky, či masová migrace. Tento faktor sám pochopitelně není tvůrcem těchto událostí, je však hojně používán v podstatě jako „zbraň hromadného ničení“ lidských společenství i jednotlivců.

V původním slova smyslu značí „médium“ něco jako prostředek, zprostředkovatel. Přeneseno na tzv. „masmédia“, tedy média „hromadná“, jedná se o jakési zprostředkovatele informací o určitých dějích přenášených k jejich příjemcům, tedy čtenářům, divákům, uživatelům internetu, a podobně. Z hlediska teorie informace, jejího přenosu a teorie komunikace se zdá být vše v pořádku a žádoucí. Jenže…

Je zde obrovské a neustále bobtnající „jenže“. Stane-li se děj, řekněme e, má jistou objektivní hodnotu, naprosto nezávislou na pozorovateli o. Tento děj působí na pozorovatele způsobem, který ho vede k jisté činnosti, jejímž produktem je informace, referující o tom, jak se děj projevuje, a to z hlediska tohoto pozorovatele. Toto je však již proces výrazně subjektivní. Je-li tímto pozorovatelem prvek (redaktor, zpravodaj) masmédia, přistupuje k tomu prvotně subjektivnímu dojmu korekce, kterou nazveme koeficientem atraktivity, tedy a. Ten je, totiž, rozhodující pro umístění informace v hierarchii její „prodejnosti“. Masmédia jsou z podstaty povahy komerční a odbyt jejich zboží, jímž jsou informace, záleží právě na oné atraktivitě, a to přímo úměrně. Zpravodaj má tedy zákonitě tendenci informaci, jím předávanou do příslušného masmédia, v tomto směru náležitě „korigovat“ . Dalšími prvky masmédia je informace dále modifikována a formou výstupních kanálů expedována k příjemci r. Příjemce tuto již značně deformovanou informaci akceptuje, a to opět velmi subjektivně, případně na jejím základě provede korekci svého dalšího chování. Základní problém tedy spočívá v oné „dráze“ informace od děje e k příjemci r. A to jsme neuvažovali případ obvyklejší, kdy prvek masmédia sám dostává informaci o ději zprostředkovaně – od přímých pozorovatelů, tedy již značně modifikovanou jejich subjektivním vnímáním tohoto děje. Děj se odehrává v nějakém reálném prostoru R, informace o něm se však šíří v prostoru informačním, tedy virtuálním V. Problém je v tom, že ke koncovému příjemci r, se informace dostane ve značně modifikované formě. Tato informace může mít vliv na chování příjemce r, a toto chování může způsobit nějakou jeho akci, pro změnu opět v reálném prostoru R. Tato informace může být natolik modifikovaná, že následná reakce příjemce je chybná, neadekvátní, dokonce i život ohrožující. Nejškodlivější jsou v tomto směru dezinformace, tedy buď úmyslně vytvářené mylné informace, jejichž cílem je vzbudit v množině příjemců chování, které vyhovuje tvůrcům této dezinformace, nebo neúmyslně vytvořené dezinformace způsobené chybou masmédia. Tolik kybernetika.

Konkrétní příklady? Zde jsou:
V první půli května jsme byli svědky dvou takovýchto, doufejme, neúmyslných dezinformací. První z nich se týkala nového velvyslance USA v ČR, který je u nás se zájmem očekáván. Pan Stephen King, který byl v této souvislosti v médiích jmenován, je osobou v republikánských kruzích velmi známou. Vyhraněný konzervativec, „nenáviděný“ Demokraty, příslušník tvrdého jádra Republikánů. Zpráva byla šířena jako relevantní, byla uvedena zpravodajským serverem, který má určité renomé. Aby se nakonec ukázalo, že se údajně jedná o jinou osobu téhož jména, také Republikána ale ne z Iowy ale z Wisconsinu. Z ostudy kabát, protože i naše politické kruhy se snažily s panem kongresmanem Kingem navázat kontakt, a ony byly upozorněny na to, že se patrně jedná o omyl, neboť pan kongresman o ničem neví. Chybný zdroj, nedostatečně „odzdrojovaná“ informace, úmyslná dezinformace? Těžko říci, nejspíše však poněkud neprofesionální postup redakce serveru.

Druhá dezinformace byla bezpochyby způsobena profesionálním selháním zpravodajů, přesněji komentátorů, pro změnu jiného zpravodajského serveru. První zahraniční cesta prezidenta USA Trumpa byla „bolestínsky“ komentována jako téměř zrada na „pramáti západní civilizace“ tedy Evropě. Prezident Trump, totiž, dne 21. května zahájil svou první zahraniční cestu na Středním východě, patrně v nejvýbušnější části současného světa, a ne v Evropě. A to přímo v Saúdské Arábii, která je vším možným kromě toho, že by byla jakýmsi vzorem demokracie. Pronesl tam zásadní projev k muslimům, jímž se de facto vymezil vůči světovládné doktrině, kterou reprezentoval jeho předchůdce Obama. Nehodlá se plést muslimům do jejich stylu života a vyzývá je ke spolupráci v boji proti terorismu. Autor bolestínského komentáře ovšem opomněl „maličkost“. 25. května 2017 se konal v Bruselu v centrále NATO summit všech hlav a předsedů vlád států Severoatlantické aliance. Tam se prezident Trump setkal najednou se všemi představiteli oné oplakávané a zhrzené Evropy, takže jakápak zrada? Chybka se vloudila a komentátor si neprostudoval plán Trumpovy cesty.

Dlouhá léta varuji před slepou důvěrou k informacím, které přinášejí sdělovací prostředky. I ty veřejnoprávní. Zdá se, že jakési „křivení“ (anglicky „spining“) informací tak, aby vyhovovaly jakémusi od pohledu „nadpozemskému“, daleko více však skupinovému, záměru, je dnes již naprosto nezbytnou součástí práce těchto, bez prominutí, z největších škůdců veřejného prostoru. V době internetu je o něco málo snadnější si nacházet skutečnost, schovanou za mediálním zpravodajstvím. Chce to však trpělivost, znalost základů informační analýzy, kontextu a historie komentovaných událostí, a také angličtiny, v níž je většina nadnárodních informací dostupná. Co však s informacemi tuzemskými, po nichž „světový pes“ ani neštěkne? Především pochybovat, pochybovat a zase pochybovat. Jak říkal René Descartes „Dubio ergo cogito, cogito, ergo sum“, tedy „pochybuji, tedy myslím, myslím tedy jsem“. Říká se tomu základ kritického myšlení. A nikdy neříkejte, že jste v televizi nebo na internetu něco viděli na vlastní oči! Vždycky mějte na paměti, že jsou to JEJICH OČI!


cnn
sdílet sdílet sdílet sdílet