„Fenomén“ Babiš?

Jsou současné události, svojí kvalitou příliš se nelišící od legendárního projevu Miloše Jakeše na Červeném Hrádku, opravdu nějakou anomálií, mající jediného strůjce, kterého postačí odstranit a bude vše vyřešeno, že nebýt jeho raketového nástupu po zoufale zpackaném policejním zásahu, kdy byl odstraněn tehdejší předseda vlády, vše by plynulo v poklidu dál? Měl jsem to štěstí být u některých zásadních událostí polistopadového vývoje buď přímo jako jejich osobní účastník, nebo jim velmi blízko. Nejsem tedy odkázán na oceány nesmyslů, která na toto téma chrlí různé instituce a vůbec ne na to, co si o těchto událostech mysleli, či myslí novináři, historikové, politologové a podobně. S několika spoluúčastníky těchto klíčových dějů jsme si mnohokrát, zdrceni neuvěřitelně hloupou interpretací událostí, které měly většinou úplně jiný průběh i důsledky, říkali , že budeme nuceni napsat knihu „Jak to bylo doopravdy“ – takovou tu jirotkovskou interpretaci skutečnosti. Pak jsme ale vždy, pamětlivi moudrého britského, „nejlepší, co mohu pro lidstvo udělat je to, že své paměti nenapíšu“, od těchto záměrů raději upustili. Zdá se však, že situace dosáhla takového stádia, že bude nejspíš nutné se k tomuto nebezpečnému záměru vrátit.

Z mých dlouhodobých zkušeností a kontaktů se zmiňovanými událostmi vyplývá jediné: Andrej Babiš není žádným sui generis prvkem, není žádným hybatelem událostí v pravém slova smyslu. Je jen pouhým střípkem zrcadla české nadějně se rozvíjející demokracie rozbitého na padrť a zároveň logickým důsledkem chyb jeho předchůdců, nás, kteří jsme nebyli schopni těmto chybám zabránit, nevyjímaje. Troufnu si kacířsky říci, že úvodní chybou par excelence byl samotný dnes již téměř mýtický „samet“ listopadové revoluce. Stejně silnou a nekompromisní logiku najdeme i v dějích následujících. Od rozpadu OF a ČSFR přes klausovské „Sarajevo“ (letos je tomu 20 let …), opoziční smlouvu, a poté nástup Špidlů, Paroubků , Grossů, etc. , obecně jakési druhé garnitury stranických sekretariátů, které de facto „pouze“ aplikovaly a ve zvrhlou dokonalost uváděly neskutečnou moc, kterou jim dává Ústava České republiky. Ta tím, že je v čl. 5 Hlavy 1 „Základní ustanovení“ praví :

Článek 5

Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.

de iure jejich chování konstitucionalizuje. Ve spojení s čl.18 Hlavy 2 „ Moc zákonodárná“ o způsobu voleb do Poslanecké sněmovny pak vzniká nebezpečná „trhavina“, která by rozmetala i daleko stabilnější systémy, než je ten náš:

Článek 18

(1) Volby do Poslanecké sněmovny se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásady poměrného zastoupení.

Občan tedy hned v úvodu z Ústavy mizí a moc je předána politickým stranám – to ony nabízejí kandidátky, do nichž může volič zasahovat pouze velmi omezeně. Vše vrcholí neodpustitelným populismem Parlamentu, který do Ústavy, úplně jinak koncipované, zavedl přímou volbu prezidenta. Můžeme pouze děkovat Bohu, že dopustil, že se tento od počátku špatný systém zatím projevuje pouze takovými „fenomény“ jako Andrej Babiš, který zřejmě dobře nedopadne, podobně jako dobře nedopadl jeho „prekurzor“ Vít Bárta s jeho Věcmi veřejnými. Je to pouze projev prohlubující se degenerace, která může vést k nepříjemným společenským turbulencím a k totální ztrátě společenské důvěry v jakoukoliv politiku. To by ovšem byl stav tragický, protože politika v platónovském pojetí je nezbytnou podmínkou fungování společnosti. Bez politiky společnost hyne, a to buď v chaosu, nebo v diktatuře (podle Platóna „tyranie“). Mementem nám budiž to, že v Platónově stupnici vhodnosti uspořádání společnosti je diktatura poslední, tedy nejméně vhodná. Těsně před ní pak – demokracie, s nebezpečnou tendencí stát se diktaturou…