Jádro pudla

„Neurážejte mou inteligenci, pane!“,
řekl prý kdysi T.G. Masarykovi britský premiér Lloyd George při příležitosti diskuse o počátcích působení Slovanů v Evropě, v níž se tito dva fundovaní gentlemani dostali do jistých sporů. Vzpomínám na tuto diskusi v dobách současných častěji, než je milé. Ani ne tak kvůli meritu zmíněné diskuse, ale z jakýchsi „meta“ důvodů, které se týkají samotného způsobu vedení současných „diskusí“. Tento způsob spočívá v užití báze jakési „binární“ logiky z níž se odvíjí poněkud bolševický „tah na branku“, takový „buďaneboismus“. Tedy, buď se mnou souhlasíš, anebo jsi lhář a „třídní nepřítel“ (princip bolševismu). Příklad? Dejme tomu, že mám výhrady proti pánům Babišovi a Okamurovi. Pak jsem okamžitě označen za „Fialovce“ (tedy zaslepeného příznivce bývalého premiéra pana Fialy, statečného muže, ale ne natolik, aby byl například schopen pozvat na oslavy 30. výročí založení ODS (2021) tehdy žijící „otce zakladatele“ této strany, mezi které mimo V. Klause a M. Macka a několika málo ostatních patřím i já, čili moje „fialovství“ je contradictio in adiecto). Stejně jako jsem označen, když se s uznáním vyjádřím k vyhlášení pana Babiše k řešení konfliktu zájmů, pomalu za zrádce nějakých abstraktních demokratických principů, které pro jistotu nikdo přesněji nedefinuje. Ještě „zvrhlejší“ a poněkud nebezpečné je jakési „třídní“ dělení občanů (nejen) ČR na „proruské“ a „protiruské“ či „trumpisty“ a „antitrumpisty“. Především se musím přiznat, že USA znám docela dobře, pokud to tedy jde. Strávil jsem tam spoustu času, projezdil jsem tam (deseti?) tisíce kilometrů, v podstatě od východu na západ i od jihu na sever. Hlavně jsem potkal spoustu lidí, a doposud tam mám přátele, řekněme možná výše postavené, s nimiž jsem téměř v permanentním kontaktu. O spoustě věcí tedy zákonitě vím o něco více než přemoudřelí komentátoři, čerství to absolventi nějakých zvláštních oborů mnohdy zvláštních vysokých (?) škol. Možná i o něco více než zahraniční zpravodajové ČT, kteří nevytáhnou paty z D.C. President Trump, který děsí evropské „státníky“ je pro mě naprosto logickou výslednicí politického vývoje, hlavně poněkud katastrofického vládnutí Demokratů, korunovaného Joe Bidenem, kterého, ač to vypadá jako citát z Podskalského Světáků, jsem měl tu čest osobně poznat před lety třiceti v rámci zasedání jednoho z orgánů NATO, tehdy ještě jako senátora státu Delaware. Nějak jsme se tehdy na lecčems neshodli, ale to je jiná část příběhu. Donald Trump je jiná kategorie. Zajímavé je, že vyděšení Europané nejsou schopni jeho kroky chápat, natož pak předvídat. On totiž není součástí toho jejich „MY“, které se zdá být na hony vzdáleno skutečnému životu, pokud něco takového jako skutečný život ještě existuje. Srovnávání Trumpa s Reaganem sice na první pohled pokulhává, ale není zase tak nepatřičné. Reagan jako gentleman je krásná figura, nicméně v jeho počátcích také herec – kovboj a jako již president USA sedící s nohama na stole ve vysokých kovbojských botách, to k jeho historii prostě také patří. Podobně jako to, že ho kdysi velmi zaujal mladý businessman, autor bestseleru Art Of Deal, jistý Donald Trump…
V souvislosti s Reaganem, který hrál zásadní úlohu v ukončení Studené války a pádu sovětského impéria není možné se vyhnout Lady Thatcherové, která byla oním modem vivendi, který uvedl do pohybu ten neskutečně silný proces. Ona byla tím, kdo přesvědčil Reagana o nutnosti zásadní úlohy USA v tomto procesu, ona a její oxfordský (či cambridgeský) tým objevili jistého mladého politika ze SSSR, který jevil schopnosti a náležitou inteligenci hrát podstatnou roli v tomto procesu. Byl to M. Gorbačov… Když už se chlubím, s kým jsem měl možnost a čest se setkat, tedy asi dvacetiminutový v podstatě soukromý dialog s Lady Thatcherovou patří k něčemu, o čem se kdysi dalo jen snít.
Myšlenkový přesun k Rusku rozhodně není náhodný. Je naopak logický a jistou „paralýzu“ něčeho jako Evropa dokazující. To, že se někomu nemusí líbit fakt, že právě Rusko dokázalo zastavit expanzi „následníka“ Francouzské revoluce tedy samozvaného císaře Napoleona, je pochopitelné. Méně pochopitelný je však fakt, že Rusové dokázali spálit 4/5 centra Ruské říše Moskvy jen proto, aby Napoleonovi znemožnili logisticky využít tohoto centra (1812), což vyvedlo z míry i samotného Napoleona. Rusko je svým způsobem jedinečným a nám Evropanům velmi těžko pochopitelným fenoménem s velmi rozdílnými pohledy na mocenské uspořádání světa. Je to však jakýsi „titán“, obsahující (díky carovi Petru Velikému) jak prvky evropské „kultury“ rozumářského 18. století, tak i trauma mongolského nájezdnictví, počínajícího v století třináctém. Je to tedy, jak bylo řečeno, jakýsi euroasijský imperiálně definovaný „titán“, kterého nebrat v úvahu může jen nějaký s odpuštěním „eurohlupák“. Ono „brát v úvahu“ rozhodně neznamená se Rusku podřizovat a je nekriticky obdivovat, ale také je ignorovat. Naopak je třeba být ve střehu. Z jeho povahy totiž plyne, že může být permanentním nebezpečím, protože jako pravé impérium nemá hranic, zato má o to víc národních, tedy imperiálních zájmů.
Shrnuto, je velmi zajímavé, jak výrazná většina uživatelů veřejného prostoru má na vše, co by mělo být předmětem fundovaných diskusí, „svůj“ názor. Názor z velké části bez kontextu vyčtený někde na internetu, aniž se dotyční zajímají, kdo dotyčný „názor“ sděluje a hlavně „cui bono“ – latinské „komu ku prospěchu“. Takovýchto diskusí, zejména na sociálních sítích, se nemohu z principu účastnit. Ono „kritické myšlení“, jímž se ohánějí pedagogové, v tomto prostoru žalostně schází, protože tomuto způsobu „nalézání pravdy“ nikdo z dotyčných všeznalců z principu rozumět nemůže. Obávám se, že ani značná část pedagogů ne zcela chápe to, čím se tolik ohání. Rovněž ohánění se mantrou, že dnešní mládež je hloupá, povrchní a i při nulových znalostech příliš sebevědomá, spoléhaje se infantilně na „všemocný“ digitální prostor, zakletý do umělohmotné škatulky mobilního telefonu, je možná oprávněné, ale jen zčásti. Dotyčným architektům principů výchovy této mládeže najmě pak pedagogům bych si dovolil připomenout velkou moudrost filosofa F. Nietzscheho: „Potenciálních žáků je obrovská spousta, ale učitelů se nedostává“. To je oním faustovským „jádrem pudla“, neb sice možná lačný ale hlavně hluboce nevzdělaný konzument jakýchkoliv informací, a takovýchto konzumentů je nebezpečně drtivá většina, nikdy nemůže být platným členem společnosti, která si říká „demokratická“, byť by měl stokráte volební právo. On to v podstatě tvrdil už starověký autor stěžejního díla dodnes platných základů systémů řízení státu „Politika“ Aristoteles. A uzavřeme kruh logiky těchto úvah. Totéž tvrdil i v úvodu zmíněný Tomáš Garrigue Masaryk, první president moderního Československého státu.