Jak to bylo s NATO

Hodně se mluví o NATO. Někdo z něj chce vystupovat, někdo je obviňuje ze všech zel světa, někdo je kritizuje, většinou naprosto nefundovaně, někdo se na tuto alianci dívá jako na božstvo, jiný jako na nepřítele, s nímž si není radno zahrávat. V každém případě je NATO nefalšovaný fenomén, který si zaslouží být poznán s jistou „fenomenologickou redukcí“ (Edmund Husserl, Marin Heidegger a Jan Patočka prominou) obalů, kabátů různých adjektiv, do nichž je zahalováno, a která „jev“ NATO křiví tak, jako zrcadla v bludišti na Petříně.

Nehodlám zde zveřejňovat celou Washingtonskou smlouvu z roku 1949, kterou bylo NATO založeno. Dovoluji si však upozornit na letopočet tohoto založení. Bylo to poté, co Stalinův Sovětský svaz v podstatě anektoval území, která Sovětský svaz sice osvobodil, která podle jaltských dohod náležela do sféry jeho vlivu, nicméně s takto drastickým postupem (kumunistický puč, likvidace demokratických systémů, atd.) Západ naprosto nepočítal. Je to jeden z projevů velmi naivního pohledu tehdejších politiků Západu na uspořádání světa (viz nechvalně známá Mnichovská dohoda s Hitlerovým Německem). Severoatlantická aliance byla reakcí na tuto sovětskou expanzi. Zastřešila státy západu Evropy a USA s jediným cílem: zabránit Stalinovi v další expanzi směrem na západ. Zahrnovala i západní Německo, tedy zónu Spojenců bez Sovětského svazu. Toto byl úžasný počin, neboť nabídl Německu příležitost být rovnocenným partnerem západních demokracií – poněkud jiná a mnohem úspěšnější strategie, než byla Versailleská smlouva po Německem rozpoutané a jím prohrané I. světové válce, kterážto smlouva v podstatě vedla k rozpoutání mnohem drastičtější II. Světové války, kterou Německo opět tradičně prohrálo.

I když recipročně o něco později vznikla Varšavská smlouva, tedy jakýsi kulhající, plně pod sovětskou kontrolou jsoucí ekvivalent NATO, založení aliance splnilo účel. Stalin a jeho následovníci se zalekli této síly, reprezentované hlavně přítomností USA a Velké Británie, a k dalšímu rozšiřování komunistického impéria se neodhodlali. V úvodu jsem psal o těch, kteří se dívají na NATO jako na nepřítele, s kterým není radno si zahrávat. Tento pohled se zachoval do dnešních dnů, kdy jej v podstatě sdílí i ti, kteří stojí v čele Ruské federace, která je poněkud „očesaným“, nikoliv však méně nebezpečným následníkem Sovětského svazu.

My, tehdejší Československá, později Československá socialistická republika jsme měli „smůlu“. Spadali jsme do oněch sfér sovětského vlivu. Onu „smůlu“ uvádím v uvozovkách, protože byla z velké části naším vlastním dílem. A to především vítězstvím komunistů ve volbách roku 1946. Komunisté se sami nezvolili, československý, přesněji hlavně český občan si je přál ( pro Slovensko to tak jednoznačně neplatí, tam vyhrála Demokratická strana, která komunisty jasně porazila – Slováci měli smůlu dvojnásobnou, kdy přes zákaz kandidování v obou částech republiky byly sečteny hlasy komunistů KSČ a KSS – diví se pak někdo rezervovanému vztahu Slováků k Čechům?). Komunistická propaganda celá desetiletí „krmila“ československé občany hrůzami, za nimiž NATO podle ní stálo, a kterým čelí hrdinný ozbrojený sbor Varšavské smlouvy. Já sám se musím přiznat k tomu, že jsem oba dva tyto „vojenské“ pakty bral s velkou rezervou. Nebyl jsem v oněch dobách podporovatelem žádného z nich. Na mou omluvu uvádím, že jsem autentickým představitelem generace hippies, pro které jakékoliv slovo připomínající válku bylo naprosto nepřijatelné. Varšavská smlouva pak v negativním slova smyslu v mém žebříčku nepřijatelnosti jasně „zvítězila“. A to díky nezapomenutelnému „dárečku“ k sedmnáctým narozeninám v podobě spřátelené pomoci v roce 1968.

V komplexním přístupu k historii by neměly histotorické zkušenosti, tedy ty, jak individuální, tak generační hrát žádnou roli. Je to sice chladně racionální a určitě správný přístup, jenže to absolutně nefunguje!! Můj osobní přístup sice může pochopit invazi „spřátelených“ vojsk do MÉ země, jako svým způsobem správný postup komunistického impéria, nicméně spřátelenými vojáky, a posléze i našimi komunistickými ozbrojenými silami zabití mí vrstevníci, mi velí uvažovat jinak. Konkrétně. Komunismu a jekékoliv jiné totalitě je nutné se bránit všemi možnými prostředky! Tyto totality jsou beznadějně nejvyšším nebezpečím pro naši, na svobodě založené, civilizaci. Tento emocionálně založený postoj se ukazuje jako správný i z hlediska racionálního. Jakýkoliv totalitní systém je v podstatě systémem uzavřeným, tedy nepřijímajícím žádné podstatné podněty z jeho okolí. Tyto systémy jsou přírodou, i zákony teorie systémů (což není nic jiného než exaktní popis zákonů přírodních) odsouzeny k degeneraci a zániku.

Po pádu komunistického režimu jsme se někteří z nás pustili s velkým nadšením a zanícením do pokusů o nápravu fatálních chyb a zločinů, kterých se na naší společnosti dopustil komunistický režim. Úkol titánský, který trval a bude ještě trvat mnoho let, než se tato náprava podaří alespoň částečně. Jednou z jeho součástí byla věc podstatná: Zajistit to, o co se pokoušeli odedávna jak naši králové, tak i politici moderní , tedy bezpečnost našeho prostoru před nepřijatelnými vnějšími zásahy. O tyto, z našeho hlediska agresivní zájmy není v naší historii nouze, naopak, naší historii dominují. Není také divu, vzhledem k naší geopolitické lokalitě.

Brzy po revolučních dějích byla v politických rovinách nastolena otázka našeho vstupu do Severoatlantické aliance, tedy do NATO. Jak bylo naznačeno dříve, třeba Václav Havel , tehdy už zvolený prezident ČSFR, byl toho názoru, že je třeba vojenské pakty zrušit. Tedy Varšavskou smlouvu i NATO. Zpočátku se nám revolucionářům – členům Republikového výboru Občanského fóra – nezdála tato myšlenka špatná. Po rozpadu Československa a počátcích válečných hrůz na Balkáně však začala být otázka bezpečnosti z těch dominantních.

Jako předseda delegace Parlamentu České republiky v Severoatlantickém shromáždění ( NAA – společenství parlamentních reprezentantů členských zemí NATO a těch, kdo mají zájem do NATO vstoupit) jsem měl nedocenitelnou možnost se seznámit se všemi úskalími a výzvami mezinárodní bezpečnostní politiky. Z mých tehdejších bezprostředních zkušeností a po dalších letech vývoje v tomto směru jednoznačně musím trvat na tom, že naše členství v NATO, o něž jsme usilovali, bylo jednou z nejdůležitějších kapitol naší nejen moderní historie.

NATO je definováno jako společenství zemí, vyznávajících tytéž civilizační hodnoty, tedy především demokratické uspořádání společnosti. Od počátku mi nebyla moc jasná přítomnost Turecka v tomto souručenství, což však tehdy nebylo podstatné. Při dotazech na tento fenomén jsem byl vždy odkazován na „strategické důvody“. Dodnes mě nikdo nepřesvědčil. Avšak to jen na okraj. Existují různé fámy, že Západ nás chtěl anektovat, že všechno bylo nějak domluvené s kýmsi. No, z mých osobních zkušeností nic takového nevyplývá. Především jsem měl dojem, že Západ o nás nejeví žádný zájem, že nás bere jako jakousi „exotickou“ část Evropy, která možná kdysi byla její součástí, ale že nyní jsme vlastně na úrovni subsaharské Afriky nebo něčeho podobného. K tomu doslova „výkřiky“ zejména polských kolegů, že Západ má „povinnost“ (!) nás chránit, protože jsme byli vždy jeho součástí, působily značně kontraproduktivně. Je nutné poznamenat, že podobné výkřiky se vyskytovaly i u nás, naštěstí nikoliv dominantně.

Do NATO jsme byli přijati v březnu 1999. Do jisté míry zvítězil náš společný názor (myslím V4), že jakákoliv válka, včetně té „studené“, se vždy vedla o území, takže jakási „anexe“ území střední Evropy měla logiku i z hlediska Clausewitzova. Západ tuto válku vyhrál, zachoval se tedy logicky i z hlediska vojenské strategie, bez jakýchkoliv , s odpuštěním, „keců“ o jakýchsi povinnostech vůči nám a podobně. Vyhrál tady i by-li Rus, zachoval by se podobně , tečka. Toto mělo být ze strategického hlediska řešením konečným. Leč nebylo. „Kdesi“ vznikl nápad, že je nutné anektovat všechna území na východ od nás, kde to jen jde. Byl velmi rychle zapomenut opatrný duch „studenoválečníků“ (mezi něž se počítám), že ruský „medvěd“ je sice v krizi, ale že to zdaleka není jeho konečné stádium. Noví „světovládci“ nedbali našich varování, poměrně snadno nás odstranili z cesty, a jali se realizovat šílenou Fukuyamovu doktrínu o konci historie. Rozšíření NATO o pobaltské země je podle mého názoru největší chybou, které se Západ dopustil. Aby bylo jasno, samozřejmě jsem na straně pobaltských zemí, ale odstřihnutí Ruska od jeho strategické základny č.1, tedy od Kaliningradu, je totéž, jako předání Krymu Ukrajině. Jak to dopadlo na Krymu , víme. Jak to dopadne na severu, to lze tušit. Navrhoval jsem tehdy řešení, podobné „dálnici“ mezi západním Německem a Berlínem. Marně… Na nikoho se nezlobím. Boris Jelcin byl přesně podle našich prognóz vystřídán někým daleko drsnějšího typu, tedy Vladimirem Putinem. Je tedy na něm a na politicích Západu, jak se tento v pravdě neuralgický bod vyřeší.

Problém NATO, ale i EU, ve vztahu k střední Evropě je problémem velkým. Je to však problém spíše náš, než zemí autentického evropského Západu a Ruska. Přededevším my zde v tomto prostoru musíme mít jasno v tom, kam vlastně patříme. Vždy jsme byli součástí západořímské větve křesťanské civilizace, po staletí zde fungovala říše, která nás z územního hlediska jaksi „dávala dohromady“. Jedná se o V4, Rakousko, Slovinsko, Dalmácii a možná i další země (naposledy Rakousko-Uhersko). Myšlenku „visegrádské čtyřky (dříve trojky)“ považuji za geniální (v jejím pozadí stál určitě někdo velmi inteligentní, možná Henri Kissinger, kdo ví…). Ta nám ukazuje, kudy se máme ubírat. Nejsme žádnou součástí Západní Evropy, už vůbec nejsme součástí nějakého ruského východoevropského samoděržaví (což Rusové vědí velmi dobře). Jsme se vším všudy Evropou střední, naprosto svébytným prostorem, na nějž by Rusové i Němci měli zapomenout. Stane-li se tak, je jen a jen naší věcí. Do jisté míry to před 50 lety pochopil i soudruh Leonid Iljič Brežněv, když pravil „éto váše dělo!“. Rus, bolševik, a měl pravdu!! Je to jen a jen naší věcí!