Konec historie… ?

„Houstone, máme problém“, těmito dnes legendárními slovy oznamoval v dubnu 1970 kapitán vesmírné lodi Apollo 13 James Lovell řídícímu středisku v Texasu malér, startující jedno z největších dobrodružství v historii astronautiky, které s obrovským vypětím a možná i s troškou štěstí nakonec dopadlo dobře. I my máme problém, a pořádný. My, zde na Zemi, přesněji naše západní civilizace, jejíž je naše republika v různých formách více než tisíc let součástí.

Náš problém spočívá v tom, že místo nějaké varianty světlých zítřků (kolikáté už?), vznešeně nazývané New World Order (tedy Nový světový pořádek), která měla nastat po pádu komunismu, nastal docela drsný dnešek, nejlépe charakterizovaný souslovím New World Disorder (tedy Nový světový nepořádek – chaos). Proč se tak stalo? Na toto téma lze strávit tisíce hodin plamenných diskusí, popsat stovky tun papíru a zaneřádit terabyty nebohých paměťových médií. Zkusme to jednodušeji. Dejme tomu, že jsme my všichni, především však mocní tohoto světa, nepochopili (nechtěli pochopit, či úmyslně zastírali? – úlitba spikleneckým teoretikům) to, k čemu vlastně došlo. Co když vývoj (příroda, Bůh) měl naprosto jiné záměry, a my, místo toho, abychom se snažili je pochopit (hluboce a s pokorou), jali jsme se opíjet rohlíky sladkých nesmyslů, které jsme mnohdy sami pekli?

Je sice pravda , že se počátkem devadesátých let objevily různé názory, snažící se nějak postihnout to, co se děje, proč se tak děje, a jak se to bude dít dál, nicméně jejich hlasatelé byli vcelku rozumně odkazování do střízlivějších prostorů uvažování, charakterizovaných léty ověřenou zkušeností, že málokdy se najde horší hodnotitel událostí, než jejich přímý účastník. I dnes je poněkud brzy na historické traktáty, které by byly schopny detailně a hlavně pak logicky vyložit děje, které započaly po pádu Berlínské zdi, a které vedly k současné mizérii. Vzhledem k tomu, že prastará moudrost praví, že je nutné dbát na to, aby s vodou nebylo z vaničky vylito i dítě, zkusme se přesto zamyslet nad tím, jestli některé z oněch velkých myšlenek v sobě nemohly mít zárodky určitých procesů, které by nám dnes mohly pomoci v rozmotávání současného nepříliš veselého propletence absurdit.

Z oněch revolučních let existují v podstatě dva filosofické (pohledy na to, co se tehdy stalo a na důsledky téhož. Jeden z nich, reprezentovaný americkým historikem japonského původu F. Fukuyamou prostřednictvím jeho bestselleru „Konec dějin a poslední člověk“ tvrdí, že demokratický a ekonomicky liberální světový řád svou úspěšnou expanzí ukazuje, že právě on je jediným možným a finálním stádiem sociálně kulturního vývoje lidstva a lidské vlády. Totalitní státy a diktatury pak jsou pouze anachronismem a je otázkou času, kdy i v nich zvítězí západní model fungování společnosti. Naproti tomu americký politolog S. Huntington ve svém stěžejním díle „Střet civilizací“ tvrdí, že v budoucnu světové konflikty budou probíhat i nadále, ale především nebo výhradně mezi kulturními celky (např. mezi západní a islámskou civilizací), nikoliv mezi jednotlivými zeměmi v rámci jednotlivých celků, jak tomu bylo v minulosti (například obě světové války).

Zajímavé je, že oba dva tyto, na první pohled poněkud protichůdné názory , jsou vydávány za základ amerického neokonzervatismu, což není korektní především z hlediska časového. Za zakladatele neokonzervatismu totiž bývají označování newyorští intelektuálové – jednalo se o levicově smýšlející antikomunisty – kteří vystupovali proti liberalizaci společnosti už v 60. letech. Byli příslušníky americké Demokratické strany, kteří později, zklamaní podle nich málo radikální politikou Demokratů, přestoupili zčásti k Republikánům. Za prezidenta Reagana sice s ostatními konzervativci sdíleli společný cíl – zničení komunismu, ale neokonzervativci spojovali svůj boj proti komunismu s šířením demokracie a lidských práv po celém světě, což je zákonitě řadilo spíše nalevo od ostatních konzervativců.

Prakticky všichni „porevoluční“ američtí prezidenti byli postupně pod vlivem tohoto „demokratického mesianismu“, zejména pak J. W. Bush, v zádech s druhou generací neokonzervativců (Wolfowitz, Rumsfeld). Toto překotné, naivní a nebezpečné šíření základních pilířů naší (rozuměj západní) civilizace do oblastí jiných civilizačních celků (a jejich tvrdé prosazování tamtéž), které nikdy neměly s liberální demokracií , k níž měly podle Fukuyamy v rámci jeho „Konce historie“ dospět, nic společného, které naopak podle Huntingtona měly být „věčným“ rivalem liberálně demokratických společností, typických pro náš západní civilizační okruh, to může být podstatou našeho velkého problému. Má tato naše další civilizační expanze – spíše pokus o ni – smysl, navíc je vůbec někdy realizovatelná? Podle Fukuyamy ano, podle Huntingtona nikoliv.

Proč však tyto prvky fukuyamovské expanze pozorujeme i u nerepublikánských prezidentů USA? Kořen tohoto fenoménu může být v něčem jiném, než v klasických politologických floskulích. Z tohoto pohledu se patrně nejpodstatnější skutečností počátku devadesátých let stalo to, že v globálním měřítku, díky pádu sovětského impéria, zůstala pouze jediná světová supervelmoc („Only Remaining Superpower“ – zbývající, osamocená, jediná), a to právě USA, nejsilnější země západní civilizace i celého světa, a americký prezident se konsekventně stal nejsilnějším mužem světa jaksi automaticky. Od tohoto faktu je jen krůček k pocitu jediné světu vládnoucí (super)síly – ergo našeho civilizačním celku – jako k jakési samozřejmosti. A ti ostatní? Ti se prostě přizpůsobí, nebo… Takže vítězství liberální demokracie na celém světě. Příliš to připomíná celosvětové vítězství komunismu, o němž kdysi snil Marx, jímž se, mimochodem, Fukuyama často ohání, což ho řadí spíše k levicovým neomarxistům. Takto se dnes chováme my jako civilizační celek. USA, Evropa, my všichni.

Jenže to nějak nefunguje. Podle všeho má spíše pravdu Huntington. Jiným civilizačním celkům prostě naši kulturu nejspíš nevnutíme, a to ani násilím. Současný stav nám dává jasně najevo, že další expanze naší civilizace narazila na své meze, které jsou dány nejen naší historií a hodnotovým systémem, ale i týmiž atributy těch „jiných“. Globální uniformita existovat, alespoň za těchto okolností, nemůže. Naše expanze vede k příslušným sebeobranným kroků civilizačních celků jiných, které svou historií, svým vývojem dospěly k hodnotovým a civilizačním systémům, lišícím se od toho našeho, a těchto systémů se naprosto pochopitelně nehodlají vzdát. Oni se brání a brání se dobře. My se nebráníme, protože jsme přecenili sílu naší nadřazenosti, která je v určitých sférách evidentní. Nic nás však neopravňuje přivlastňovat si pozici nadřazenosti absolutní , nic nás neopravňuje k tomu z této pozice přizpůsobovat ony „jiné“ obrazu našemu. To , na co však právo rozhodně máme, je to, co charakterizuje lidstvo od prvopočátků: bránit svůj kmen, své území, své bohy, tedy naši civilizaci, chcete-li. To neumíme, byť jsme nepředstavitelně silnější než ti ostatní. Za obranné akce býval vždy plně odpovědný náčelník kmene a jeho družina. Při vší úctě, k vědomí této odpovědnosti, natož pak ke schopnosti ji prakticky realizovat, se současná politická vrstva, míněno v rámci celé západní civilizace, ani neblíží. Na druhé straně se ovšem zdá, že se lid cítí ohrožen, a tuto vrstvu, kterou si platí svými daněmi, přestává pokládat za schopnou řešit právě tento základní úkol na ni kladený , plynoucí ze samotné podstaty lidského společenství (kmene, státu, civilizace) – toto společenství bránit.

Míra únosnosti se podle všeho zdá být překročena, nejspíš je nutné se vší vážností očekávat nástup jevů silné společenské nespokojenosti. Současná politická vrstva bude nejspíš nahrazena vrstvou jinou, velmi pravděpodobně se tak bude dít chaoticky, leckdy revolučně, povede to tudíž k velkým společenským turbulencím. Nová vrstva, takto vzniklá, opět velmi pravděpodobně, rovněž nebude žádnou elitou, určitě nebude státnicky uvažujícím konglomerátem, bude mít tendence spíše nacionalisticky dezintegrační, ale zato se bude umět rvát, bude chtít se rvát, a rvát se také bude. Poučeni těmito nehezkými vyhlídkami snad poté konečně vytvoříme podmínky pro vznik dalších Masaryků, Reaganů, Kennedyů, Adenauerů, atd., a s jistou pokorou k Bohu (přírodě, vývoji) konečně dospějeme k nikoliv světlému zítřku , ale k normálnímu životu, v rozumném soužití s těmi „jinými“. Jako to Apollo 13. S obrovským vypětím a možná i s troškou štěstí to nakonec možná dopadne dobře.