Moc a její uplatňování

Před více než patnácti lety jsme vedli skvělou diskusi s panem profesorem Čermákem někdejším soudcem Ústavního soudu, dejž tomuto výjimečnému člověku Pán Bůh věčnou slávu, na téma moc a její úloha a pozice ve společnosti. Někteří z přítomných byli, zdá se, šokováni, když z této diskuse jednoznačně vyplynulo (samozřejmě na základě závěrů historií prověřených autorů i zkušeností), že moc a její uplatňování je naprosto nezbytnou podmínkou existence jakéhokoliv lidského společenství, že se vůbec nejedná o nějaké neslušné slovo, tak jak již tehdy znělo téměř unisono ze všech médií.

Problémem je hlavně uplatňování této moci a náležitý kontrolní systém, který brání jejímu nadužívání či zneužívání. Člověk, chtějící v tomto systému uplatňování moci působit, musí být vybaven jistými základními vlastnostmi. Především talentem a dalšími schopnostmi, které ho k tomu předurčují (schopnost oslovovat a přesvědčovat lidi o správnosti svého konání, příslušné charisma, atd.), dále pak pokorou a respektem k příslušnému společenství a s tím spojenou morální úroveň, atd.

Těchto předpokladů je prostě celá řada. Jeden z nich bych si troufl zdůraznit jako veledůležitý, a to je „vůle k moci“. Autorem tohoto sousloví je Friedrich Nietzsche a klade mu důležitost naprostou zásadní – věnoval mu své podle mě vrcholné dílo „Wille zur Macht“. Jinak řečeno, člověk, vybavený všemi atributy, nutnými pro působení v systému uplatňování moci, leč postrádající onu „Wille zur Macht“, není pro tuto činnost vhodný, protože v určitý, většinou krizový moment zákonitě selže. Schází mu rovněž motivace pro dlouhodobé systematické působení ve veřejné činnosti. Problémem je však to, že pouhá vůle k moci nestačí.

Takže z tohoto hlediska můžeme u nás zaznamenat pouze dva druhy politiků (co jiného než práce s mocí , hlavně pak zacházení s ní, politika je?). Především ty, kteří mají ohromnou vůli k moci, leč všechny ostatní atributy ani zdaleka nenaplňují (většinou absentující jakýkoliv morální korektiv, zato však dominující touha po ekonomickém prospěchu, zhusta pak naprostá nekompetentnost v čemkoliv). Potom pak lidi schopné, požadované atributy téměř ve všech bodech splňující, leč s nedostatkem oné vůle k moci. Ti, byť by byli pro společnost veledůležití, se v politice nevyskytují, a pokud ano, tak většinou silně upozadění, protože, jak sami říkají, na to „nemají žaludek“.

Někde je tedy chyba. A to jak na straně společnosti, tak i těch nositelů nedostatku vůle k moci. Pouze souhra mezi oběma těmito dvěma stranami povede ke kýženému odstranění nepřijatelných „uživatelů moci“ a nastavení společenských pravidel tak, aby počet těchto nepřijatelných nepřekročil kritickou mez, která společnost destruuje – k překročení oné kritické meze u nás evidentně došlo. Chce to prostě zatnout zuby a vstoupit do oné „džungle“, kterou naše politická scéna nebezpečně připomíná, ne-li v lecčems zastiňuje.

A také nezapomínat na to, že i hrdinové akčních filmů chodí v této džungli náležitě vyzbrojeni a v maskovacích oděvech, nikoliv ve smokingu a bílých rukavičkách, prosím!