Může kolektivní inteligence zvítězit nad hloupostí a arogancí?

Kdo hledá v názvu tohoto textu variaci na Havlovo vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí, k němuž „musí“ dojít, není daleko od skutečnosti. Krásná symbolická sdělení, obsahující silné pojmy, mají jednu zásadní nevýhodu. Přílišná obecnost, nekonkrétnost těchto pojmů je činí značně vágními, takže velmi snadno dochází ne-li zrovna k jejich dezinterpretaci, tak alespoň k profanaci v krátko- až střednědobých intervalech, a to tak, že téměř vždy. Viz „volnost, rovnost, bratrství“ Francouzské revoluce a následný teror Robespierra, Marata a dalších, futrovaný krvelačnou lůzou a pomníky děsivého vynálezu dr. Gillotina. Příklad z těch nejdrastičtějších.

I v názvu této analýzy se vyskytují slova značně obecného dosahu, hrozí tedy nebezpečí profanace. Ale jen zdánlivě. Název netvrdí, ale táže se, navíc dotyčné pojmy nejsou z těch přitažlivých. „Kolektivní inteligence“ byla v podstatě popravena bolševiky, „hloupost“ je jedním z nejužívanějších slov (trumfne je snad jen přímočařejší „blbost“) a „arogance“ je též slovem hojně užívaným a zdaleka již nejen intelektuály, za což budiž vzdán dík především médiím. Tato otázka není parodií na Havlovo imperativní sdělení, které nesnese jinou variantu než negaci, protože třeba zmírnění na „možná“ by působilo hodně směšně. Podobně jako komunistické „poručíme větru, dešti“, zmírněno podmínkou, že sice poručit můžeme, ale záleží na tom, jestli nás dotyčné větry a deště poslechnou, je provokací, za kterou si kdysi člověk hodně koledoval. Je to vlastně provokací i dnes, když za „vítr a déšť“ dosadíme současnou mantru „globálního oteplování“.

Kolektivní rozum – anglosaský „common sense“. Něco, co existuje nevysloveno v podvědomí společenství, třeba mnohočetného, něco, na čem se příslušníci tohoto společenství shodnou, aniž by bylo nutné je nějak přesvědčovat. Něco, co například moudrý politik umí transformovat v konkrétní volební program, který mimo to, že musí být realizovatelný, je po politikově případném zvolení (pokud není moudrým monarchou) také realizován – to, že by tomu bylo jinak je nemyslitelné. Ideální stav? Svým způsobem ano, někde částečně realizovaný, jinde, například u nás, ryzí zjev z říše pohádek .

Tento common sense vzniká mnoho set let, vyplývá z určitého druhu standardního chování generací předků v jistých situacích, kteréžto vzorce chování se postupně přenášejí snad do genů nadcházejících příslušníků společenství tak, že se stanou součástí jejich osobnosti. Za jednoho předpokladu. Jedná se o vývoj kontinuální, nepřerušovaný fatálními katastrofami, přičemž třeba boj za svobodu rozhodně katastrofou není, byť byl provázen spoustou lidských obětí.

V případě českého národa, bohužel, k takovým diskontinuitám došlo, intervaly přerušení kontinuity trvaly desítky až stovky let, během nichž byly předchozí téměř tisícileté stopy v „duši“ národa zatlačovány a doplňovány zkušenostmi novými. Ty vedly k postupnému vzniku vlastností, které s vlastnostmi (zejména sebevědomím) příslušníků pozdně středověkého, dominantního středoevropského státu nic společného neměly. Prvky ustrašenosti, poddanství, ponížené bázni před „vrchností“, která však může být „moudrá a soucitná“ a naše problémy vyřeší za nás bez jakéhokoliv našeho přispění, to byl doslova smrtící koktejl dlouhodobě zasévaný do duší dávných slovanských bojovníků, příslušníků mocných říší a potomků odbojných Husitů, porážejících jednu křížovou výpravu za druhou. Tento cílený tlak, toto ostouzení (difamace) českého národa zejména v dobách pobělohorských, které na druhé straně vytvořily z Českých zemí dodnes obdivovaný barokní architektonický skvost, zanechal v české společnosti stopy, které z duše na plebejsky demokratických principech znovuzrozeného národa nelze jen tak odstranit. Můžeme se dokonce domnívat, že tento konflikt pradávné bojovnosti s mnohem „mladší“ poddajností, bázlivostí a rozkolísaným sebevědomím může být příčinou potíží současných. Především toho, že si jaksi neumíme vládnout.

Co s tím? Správná otázka. Je rozhodně nutné s tímto stavem něco provést, protože je dlouhodobě zničující, o čemž snad není nutné vést dlouhé a zbytečné disputace. Především je třeba si uvědomit věc základní: Žádný útlak, ať diktátorského, totalitního, či jakéhokoliv platónovsky „tyranského“ typu se nikdy neobejde bez jisté podmnožiny utlačovaných, tak zvaných „spolupracovníků“. Tato v podstatně společensky patologická skupina je vytvářena a pečlivě pěstována utlačovateli tak, aby za její vydatné pomoci ovládli prakticky celou společnost. Ano, jedná se o udavače, fízly, agenty StB a podobně, kteří jsou jednak přitahováni vidinou utlačovatelem dodávaných prebend (mocenských, zejména však ekonomických – placená činnost), či jsou natolik „vydíratelní“, že jsou pod různými pohrůžkami k této spolupráci utlačovatelem donuceni. Při útlaku dlouhodobém se tato skupina stává součástí „duše“ společnosti – existuje jaksi přirozeně a zbytek utlačovaných s její existencí mlčky počítá (je obezřetný – dává si pozor „na jazyk“). Tito „spolupracovníci“ jsou cílovým objektem všech tyranských režimů, ať již si tyto režimy říkají jakkoliv.

Dalším sociálně patologickým fenoménem je skupina, kterou disponuje nejen česká společnost, ale společnosti prakticky všechny. Je to skupina lumpů, šizuňků, zlodějíčků i zlodějů, ba velkozlodějů, a také nájemných vrahů, podvodníků nejrůznějšího kalibru, prostě taková ta docela odporná galérka, kterou spojuje jednak touha po bohatství a moci, a pak nechuť k jakékoliv práci – svých cílů hodlají dosáhnout tím, že se tak děje na úkor jejich v rámci společnosti „bližních“. Morálka, čest, etické kategorie jsou v této skupině ne zakázány, protože zakázat lze pouze něco, co alespoň trochu znáte – prostě tyto atributy tato skupina zcela postrádá.

Dalším podstatným fenoménem je takzvaný „egalizační faktor“ – zjednodušeně rovnostářství. Něco, čím je prý moderní česká společnost vybavena abnormálně. Poctivě řečeno, v moderní společnosti, a v demokratické zvlášť, jaksi není možné, aby byl jeden občan nějak víc než ten druhý – je to ta francouzská „rovnost, volnost, bratrství“ (odstrašující příklad na počátku tohoto textu). A to na základě svého postavení, bohatství a podobně především. Tato rovnost se však může týkat pouze oblastí právně definovatelných, jinak je „světsky“ nerealizovatelná. Rovnost před Pánem Bohem je kategorie naprosto jiná, ta sem rozhodně nepatří – tento text není teologický. Na druhé straně, lidé přirozeně nejsou stejní, což je dáno spoustou faktorů (genetickými dispozicemi, výchovou, rodinným prostředím, atd.). Společnost tedy skýtá poměrně malé procento až promile géniů, největší procento lidí průměrných a menší procento lidí inteligence podprůměrné. Také ovšem určité promile rozených politických vůdců, procenta lidí, kteří politiky využívají pro své obohacení, mnohdy nelegální, a nejvyšší procento lidí, kteří se do politiky nehodlají plést, ať již je zajímá, či nezajímá..

Zde se zastavme, protože právě zde může být kořen problémů s nimiž si moderní česká společnost neví rady. Především politika je nezbytnou součástí veřejného života každé společnosti, bez ní společnost existovat nemůže. Mám samozřejmě na mysli politiku, jak ji definoval Platón. Je-li člověk tvor společenský, tedy předurčen k tomu, aby existoval ve skupinách, musí nezbytně existovat skupina lidí, kteří jsou zase předurčeni – nadáni k tomu, aby tuto společnost vedli a spravovali v zájmu členů této společnosti – občanů. Když říkáme, že těchto lidí jsou řádově promile, tak si uvědomme, že těchto lidí může, dokonce musí, být v české společnosti více než deset, spíše dvacet tisíc (což bohatě stačí). Jsme společnost jako každá jiná, takže kde, u všech všudy, tito političtí vůdcové jsou?? Další velmi dobrá otázka. Existovat tito lidé musí, ale ve veřejném životě nejsou vidět…

Odpověď je vcelku banální. Prostě je jim bráněno v tom, aby vidět byli. Proč? Protože jsou nebezpeční, neb jsou to vůdci přirození, schopnostmi pro řízení společnosti nadaní, společnosti velmi dobře rozumějící (vnímají její „common sense“), navíc příslušnými etickými atributy jako je čest, pravdomluvnost, nezištnost a podobně, dostatečně vybaveni. Nebezpeční komu? Odpověď je poněkud obšírnější, ale z hlediska analytického podstatná. Dříve uvedené fenomény a společenské skupiny nejsou disjunktními množinami, tedy mohou mít něco společného (přesněji jejich jednotlivé části). Uvádíme-li na straně jedné, že společenská galérka hledá všechny možné cesty, kterak se pokud možno bezpracně dostat k co největším ziskům, a na straně druhé, že existují procenta lidí (což mohou být statisíce!), kteří využívají politiku k osobnímu prospěchu – to se bez vazeb na státní rozpočet neobejde – , aniž pro tuto činnost byli předurčeni, nabízí se možnost interakce galérky právě s touto skupinou, což se prokazatelně děje. A to nejen v České republice, ale v celé řadě dalších zemí.

To však zcela nevysvětluje onu „záhadnou“ absenci rozených politických vůdců. Je to velmi prosté v souvislosti s oním hypertrofovaným egalizačním faktorem, jímž česká společnost trpí. Kdokoliv má vlastnosti, které ho identifikují jako příslušníka skupinky rozených politických vůdců, je okamžitě zaměřen nebývale vyvinutými detektory konglomerátu politických uživatelů a galérky, protože pro ně je onen dotyčný smrtelným nebezpečím. Nastupuje tedy fáze likvidační. Tento nebezpečný tvor je velmi rychle odstraněn z veřejného života nikoliv fyzickou likvidací (nejsme ve středověku že?), ale mediální = společenskou dehonestací. Média také chtějí žít, a dobře, takže zaplatit si příslušné dehonestační agentury a na ně navázaná média – jak snadné, milý Watsone! Egalizační faktor vzbuzuje závist, lež se stává pravdou (říkali to v televizi, mámo!!), potenciální vůdce je veřejně popraven a náležitě znechucen milostivě pohozen na politický hřbitov. O zbytek se postarají „spolupracovníci“, pokud je to vůbec nutné…

Tak to u nás chodí už více než 20 let. A ona kolektivní inteligence? Především nevěřte konglomerátu galérky, politických parazitů a médií. Jejich pravda je draze zaplacenou lží. To, na co se díváte, co vidíte na vlastní oči, to nejsou vaše oči, to jsou jejich oči. Nenechme si popravovat vůdce, které životně potřebujeme ne proto, aby se o nás starali v každodenním životě a pletli se nám pod nohy nesmyslnými zákony, zákazy a příkazy. Potřebujeme je proto, aby plnili své poslání k němuž byli předurčeni, tedy spravovat společnost ve veřejném prostoru , a to ve společném zájmu všech jejích občanů. Je to velké umění, a těchto lidí je zlomek z počtu obyvatel. Ale i tento zlomek stačí, pokud se jich z vůle onoho doslova zločinného spolčení sami nezbavujeme. A pravda? Ta se hledá velmi těžko. Nikdy však v médiích. Cesty k ní vedou přes internet, přes internetové sociální sítě, které nám zatím nikdo neměl odvahu sebrat. Ale i to je otázkou času, pokud si to necháme líbit. Nalézání pravdy… Už od dob Platóna ohromně náročná činnost. V obrovských prostorech internetu se k ní můžeme přiblížit, ale pouze s Descartesovým „pochybuji, tedy myslím, myslím tedy jsem“ a latinským „věř, ale komu věříš měř“, ale hlavně pomocí vlastního „selského“ rozumu. Na internetu to platí s mnohonásobně větší naléhavostí než kdekoliv jinde…