Prezident Zeman a ústava

Pana Miloše Zemana, tč. prezidenta České republiky , znám vlastně od roku 1989. Setkal jsem se s ním jen několikrát, a to vždy při oficiálních příležitostech, takže jsem nikdy neměl možnost si s ním popovídat. Byl jsem v oněch dobách značně aktivní, ale na opačné straně politického spektra, než té, kterou si Miloš Zeman později zvolil jako základnu své závratné , i když poněkud nespojité politické kariéry. S důsledky jeho činnosti jsem byl v určitých dobách konfrontován poměrně často, zejména pak v období tzv. „opoziční smlouvy“. Z toho, u čeho jsem byl, jednoznačně plyne, že Miloš Zeman je velmi inteligentní a sečtělou bytostí. S plnou zodpovědností říkám, že ze současné politické garnitury se mu na dohled neblíží téměř nikdo, maximálně tak Miroslav Kalousek. Do jisté doby se mi líbily jeho oblíbené bonmoty a svým způsobem jsem obdivoval jeho bezohlednost je používat, kdykoliv, tj. často, si někdo nedal pozor na jazyk. Co mi na něm vadí? Především to, že je-li upozorněn, že nyní tvrdí přesný opak toho, co tvrdil před pár dny, odpoví churchillovským , že „jen debil nemění svůj názor“. Občas prostě, jak tomu nás na Hané říkáme, „lže, jak když tiskne“, a za to jsme byli jako děti vždy trestáni. Dále taková ta neskutečná zarputilost v likvidaci těch, kteří mu v životě podle jeho názoru (většinou oprávněného) ublížili. Jako kdyby po indiánsku potřeboval „tančit na hrobech svých nepřátel“. Poslední dobou pak neuvěřitelná vulgarizace jeho veřejného projevu, to už prostě nemá zapotřebí a nevím, proč to dělá. Více voličů mu to nepřinese, spíš naopak. Vůbec působí čím dál tím více jako nějaký lenní pán, než jako, byť na základě škodlivého a nesmyslného rozhodnutí Parlamentu o přímé volbě hlavy státu, přesto demokraticky zvolený, státník.

To, co mě dostalo do tábora jeho odpůrců definitivně, je jeho neúcta, až pohrdání Ústavou České republiky. Je to základní dokument, pečetěný tak mocnými procedurami, že ani přímo volený prezident si nesmí dovolit tyto procedury porušovat a v podstatě se nám občanům České republiky vysmívat. Jeho svévolné překrucování ústavních pravidel, jak se mu to právě hodí (podobný zlozvyk měli v určité míře i jeho nepřímo zvolení předchůdci Václavové – aroganci Zemana se však zdaleka nepřiblížili), když při jeho v dobrém slova smyslu „sloní“ paměti si určitě vzpomíná na „ducha“ ústavy, je prostě neuvěřitelné. Jako kdyby zkoušel, co všechno si může dovolit. Avšak vše má své meze. Zdá se, že chování nejvyšších ústavních činitelů k základnímu dokumentu státu tyto meze překračuje, že ústava, která ve starých řeckých polis, prazákladu republikánského zřízení, bývala tesána do mramorových sloupů, tyčících se v centru těchto těchto společenství, se v republice České postupně stává nepotřebným cárem papíru. Zde legrace končí a bonmoty ztrácejí na vtipnosti. Tady už se jedná o skutečnou zradu národa. Jsou země, demokratické země, kde je takovéto pohrdání základním dokumentem státu trestným činem. Doufejme, že se na tuto úroveň někdy dostane i Česká republika.