Sbor sedmi

Pořád jakoby v našich dějinách cosi scházelo. Na panovníky slavných českých královských říší, či na římského císaře hledíme jako na postavy z pohádek nebo z Jiráskových pověstí. Přitom to byli naši autentičtí předkové, naši prapra rodiče žili v těchto místech a někdejší český stát hrál v evropských dějinách takovou roli, že se z toho dodnes některým našim sousedům podle všeho tají dech. Ta neschopnost, spíše nemožnost, se s náležitou hrdostí a pýchou hlásit k našim bez přehánění velkolepým dějinám, je tak velký a pravdě naprosto odporující omyl, že by člověk měl tendenci věřit, že je to záměrné, a že to nějaký „někdo“ potřeboval, aby nás měl v hrsti. To je samozřejmě nesmysl, maximálně pak smutný důkaz „cesty“, spíše „dálnice do pekel“, ať na jejích počátcích byly úmysly sebeušlechtilejší…

Takže především fakta.
25. prosince 800 papež Lev III. korunoval franského krále Karla Velikého na císaře, který se stal na území západní Evropy prvním císařem po více než 300 letech od definitivního pádu Západořímské říše, na jejichž troskách Franská říše vznikla. Až do roku 1157 se tato říše označovala jako Říše římská. Přídavné jméno „svatá“ bylo k označení říše přidáno toho roku Fridrichem I. Barbarossou, který chtěl změnou názvu demonstrovat své ambice vládnout i na území Itálie a v Papežském státě.
Říše byla velmi volným sdružením a nikdy nebyla politicky jednotná. Skládala se z mnoha knížectví, vévodství, svobodných říšských měst, Italského království (po roce 951), Českého knížectví a později Českého království (po roce 1004) a Burgundského království (po roce 1032).

Zlatá bula sicilská roku 1212 potvrdila Přemyslovci Přemyslu Otakarovi I. dědičnou královskou hodnost a další privilegia Českého království. Český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říši římské až na účast na říšských sněmech. Karel IV. byl první český král, který se stal římským císařem (1355), poté i vládcem všech království Svaté říše římské. Je autorem Zlaté buly, která potvrzovala výjimečné a nezávislé postavení České koruny v rámci říše.
Zlatá bula Karla IV. byla vydána roku 1356 císařem Karlem IV. Byla nejdůležitějším ústavním dokumentem Svaté říše římské ve středověku. Platila až do zániku říše v roce 1806.

Zpočátku byl římský král (jmenovaný papežem za císaře) volen všemi říšskými knížaty. Tento počet byl postupně snížen na 7 tzv. „kurfiřtů“ (počeštěno z německého Kurfürst – říšský kníže s právem volit). Tito kurfiřti, kteří byli zároveň nejvyššími říšskými úředníky, byli následující:
tři duchovní:
• arcibiskup mohučský (jako říšský kancléř pro německou část říše)
• arcibiskup kolínský (jako říšský kancléř pro Itálii)
• arcibiskup trevírský (jako říšský kancléř pro Burgundsko)
čtyři světští:
• král český (jako arcičíšník)
• falckrabě rýnský (jako arcistolník)
• vévoda saský (jako arcimaršálek)
• markrabě braniborský (arcikomorník)

Zlatá bula zpečeťovala práva kurfiřtů při volbě římského krále. Král měl od nynějška být volen hlasem většiny a nikoli souhlasem všech ze sedmi kurfiřtů. Zajistila také českému králi výsadní postavení mezi nimi (měl předcházet jejich neshodám). Po své volbě měli být králové papežem korunováni na císaře. Kromě toho Zlatá bula stanovovala, aby se kurfiřti scházeli jednou do roka a společně se radili s císařem. Kurfiřtům byl tento titul přiznán dědičně, dostali právo razit mince, celní právo a právo výkonu soudní pravomoci. Také synové kurfiřtů měli znát říšské jazyky – němčinu, latinu, italštinu a češtinu.
Zlatá bula Karla IV. potvrzovala výjimečné a nezávislé postavení českého krále a českého státu v rámci říše, jak bylo ustanoveno roku 1212 ve Zlaté bule sicilské, a dále je rozšiřovala.

Z těchto faktů lze učinit několik poměrně jednoduchých závěrů:
1. České království patřilo mezi nejdůležitější součásti Svaté říše
2. Český panovník měl po celou dobu jejího trvání (od roku 1212) v rámci říše vyjímečné postavení a vyjímečná privilegia, prakticky měl pouze povinnost účastnit se říšských sněmů, či urovnávat spory mezi ostatními kurfiřty.
3. Český panovník patřil mezi nejvyšší představitele říše
4. České království nebylo v oněch dobách říši nijak vyjímečně zavázáno ani podřízeno

Období středověku bylo z našeho pohledu obdobím značně „divokým“. Spory se řešily mečem a bitvami i mezi členy říše, či mezi ambiciózními panovníky a císařem. To však nebylo tehdy ničím nezvyklým a čeští panovníci rozhodně neměli pověst nějakých „beránků“, naopak patřili mezi úctu budící bojovníky. To, že by bylo české království někým utlačováno či porobeno, je naprostý nesmysl. Naopak, dokázalo si v rámci říše vydobýt tu nejvyšší úctu.
Tolik k hloupým pověstem o utlačovaném a trpícím národě. To je v podstatě urážka všech našich slavných předků. Šiřitelé těchto bludů mají jediné štěstí. A to, že třeba takový Přemysl Otakar II. již dávno není mezi živými. Jinak by se se zlou, s velmi zlou, potázali…

P.S. K dnešku. V tomto kontextu už vůbec nechápu, proč bychom měli ustupovat nějakým slabomyslným požadavkům kohokoliv odkudkoliv.