Věc demokracie

Byv z několika stran dotázán, abych vysvětlil rozdíl mezi chápáním demokracie jako společenského zřízení na straně jedné, a republiky na straně druhé, pokusím se snadno a krátce tak učinit.

Tedy především, pro Platóna je demokracie jedním z nejméně vhodných způsobů vlády společenským formacím. Je však nutné upřesnit to, co Platón onou demokracií myslel. Byla to vůle společnosti rozhodnout třeba většinou jediného hlasu, že se v rámci této společnosti mají dít určité věci. V extrému například „vyvraždit“ všechny ty, kteří byli opačného názoru… Kruté? Samozřejmě, ale většina je většinou. Stalo se v dějinách? Jistě, třeba v Ruské revoluci (bolševici se tomu tenkrát říkalo, a říká se dodnes…). Při zvažování všech výhod a nevýhod, mimo jiné i těchto poněkud děsivých konsekvencí, dospěl Platón k názoru, že jediné, co tuto demokracii může následovat, je tyranie (diktatura). Tyran je totiž ten, kdo „lidu“ slíbí cokoliv, aby mohl neomezeně vládnout. Čím je schopnější, tím lépe vycítí, čemu lid bude naslouchat. A tyrani schopní bývají. Později se ukazuje, že schopní téměř všeho…
Tolik k nebezpečí demokracie jako způsobu vlády.

Jakýmsi mezistupněm je Platónova „Politeia“, latinsky „Res Publica“, neboli věc veřejná. Věcí veřejnou se stává to, co je po patočkovsku řečeno „dobré pro obec“. Co je v obecném zájmu, bez ohledu na všechny zájmy partikulární a jim podobné, nejvyšší společný jmenovatel všech občanů polis. Obec chce „býti“ v Heideggerovském smyslu slova, a to ve všem, co tento smysl slova znamená. Tato obec je schopna se dohodnout na jisté formě zákonů ( podle Platóna „Ústavou“, která vytesána do mramorových sloupů znamená cosi, „na což se nesahá, což hanobit je hříchem nejhoršího kalibru“). Aby obec mohla „býti“, potřebuje především mít ona v Ústavě definovaná pravidla. Tedy například to, že jiný názor nutně nemusí znamenat „vraždu“ protivníka, že tu prostě existuje jakýsi „společný názor“, který nás vede žít právě v této společnosti.

Tedy ve společnosti typu „res publica“ si já, jako naprosto svéprávný občan volím („mohu volit“) své zástupce, kteří z mého hlediska zastupují i názor můj. V moderních republikách, počínaje USA, se vždy jedná o tuto zastupitelskou demokracii. Tento systém je ale mnohem starší – ve Velké Británii, což je konstituční monarchie, v podstatě platí od roku 1265 (!). Docela triviální. Jednoduše, chci-li mít kvalitní mnohonázorový systém (se všemi jeho nedostatky), mám jej mít, pokud tento získá většinu. Chci-li mít systém diktátorský, mám jej mít rovněž…. A toto je právě základní platónovská chyba demokracie, jako způsobu volby. Chce-li mít lid v České republice nový druh totality, přesněji diktatury, mít jej bude, třeba většinou onoho jednoho hlasu. Musí počítat s tím, že první, o co přijde, bude právě jmenovaná Ústava, která je základem každé republiky. Nevím, jak mu vysvětlit, že je to špatně. Za pár let zjistí, že to špatně bylo. No a my z nás, kteří jsme na to upozorňovali, budeme v lepším případě v emigraci… Kdo ví?

Jsem-li skutečným občanem republiky, musím se velmi rázně postavit všem tendencím, které mají tento směr, tedy k diktatuře. Mým úhlavním nepřítelem je každý, kdo tímto směrem kráčí. Je hlavním škůdcem nejen demokratického, ale především republikánského uspořádání naší země, tedy veřejným a protiústavním nepřítelem číslo jedna.

Máme-li být republikou v Platónově slova smyslu, stejně jí budeme, a bude to dobře. Jen ty náhrobky nejlepších lidí této země na oné cestě k ní… Docela velká cena, si myslím.