Visegrád na rozcestí

Roku 1335 se v uherském městě Visegrád setkali uherský král Karel I. Robert, český král Jan Lucemburský a polský král Kazimír III. Veliký. Dohodli se na těsné spolupráci v politických či obchodních otázkách a na věčném přátelství. O 656 let později 15. února 1991 se zde setkali prezidenti Československa (Václav Havel), Maďarska (József Antall) a Polska (Lech Wałęsa), aby na tuto historickou dohodu navázali z pozice tří zemí, které se vymanily z područí tehdejšího Sovětského svazu (varianty tradiční ruské expanze). Musím se přiznat, že jsem se v těch dobách díval na tuto iniciativu dosti skepticky. Vypadalo to jako další produkt postkomunistického „symbolismu“, jakési „zvonění klíči“ v mezinárodním měřítku. Pár dnů nato se rozpadla Varšavská smlouva, necelé dva roky nato Československo. Působilo to tehdy tak, že drsná realita – výslednice historických reminiscencí a okolních vlivů – rozmetá veškerý porevoluční idealismus na atomy.

K onomu rozmetání ideálů i prázdných revolučních hesel skutečně došlo. Zajímavé je, že nikoliv Visegrádské skupiny, které se po rozpadu Československa začalo říkat V4. Zde mohu sloužit jako přímý zdroj informací, neboť jsem se s tímto fenoménem setkal a v jeho rámci i působil v letech 1992 – 1996, coby poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dříve České národní rady), jako místopředseda zahraničního výboru a předseda delegace Parlamentu ČR v Severoatlantickém shromáždění (NAA – parlamentní shromáždění členských zemí NATO). To, co píšu, nemusí korespondovat s oficiálními, najmě pak historickými fakty, které se týkají oné doby. Popisuji totiž osobní zkušenost, o níž jako kybernetický specialista vím, že je nesdělitelná.

Především se moje tehdejší skepse vůči V4 ukázala jako oprávněná. Nikoliv z pozice zemí V4, ale z pozice Západu. Prostě nás chtěli „hodit do jednoho pytle“, aby s námi mohli zacházet doslova jako s mateřskou školkou, okřikovat nás, poučovat nás, nebo nás jako celek „hladit po hlavičce“ a za submisivní hlouposti chválit. Z toho jsme je velmi brzy vyvedli. Hovořím za razantní Poláky a za nás. Polsko svým nátlakem na nezbytnost rozšíření NATO sice budilo jistý druh respektu, ale s úspěchem se tento tlak rozhodně nesetkával. Spíše se zdálo, že to naše nové západní přátele otravuje. Náš přístup byl diametrálně jiný. K Západu velmi otevřený, ale zároveň velmi kritický ve věcech, které byly vyloženě chybné, což bylo možné racionálně dokázat. Pochopitelně jsme poukazovali na Mnichovskou smlouvu, která nás dostala do Hitlerova područí a posléze do náruče Stalinova SSSR, na neuvěřitelně špatné působení Západu (Německa) na Balkánském poloostrově, kde zuřila bratrovražedná válka, na velmi naivní přístup k Rusku, o němž jsme tvrdili, že se opět stane velmocí a velmi významným světovým hráčem, a podobně.

Po počátečním nedorozumění s Poláky, kteří nabyli dojmu, že bojujeme jen za sebe, došlo ke koordinaci našeho postupu, který nakonec slavil úspěch. Objasňovat Polákům, že bojujeme samozřejmě především za sebe, což však rozhodně neznamená, že jen za sebe, bylo dost obtížné. Osobně jsem to vysvětloval i prezidentovi Wałęsovi, a dodnes mám pocit, že to tehdy bylo marné. Poláci používali V4 jako kladivo, my jako silnou strategickou zbraň. Tento postup se v rámci koordinace postupu velmi osvědčil. Tehdy jsem doufal, že to takto bude i nadále, protože V4, jak se postupem času ukázalo, spojuje velmi silný společný zájem daný nejen smlouvou tří prezidentů, ale i králů ve 14. století a téměř tisícem let společné historie,

Země V4 pojí se současným Západem v podstatě stejné pouto, jaké je spojuje navzájem, tedy tisíciletá společná historie. Ovšem s jistou „přidanou hodnotou“, kterou brát v úvahu činí, jak se zdá, oběma stranám velké potíže. V případě České republiky a do značné míry i Slovenska je to především nefalšovaná „mnichovská zrada“, kterou nás Západ dal napospas Hitlerovi a konsekventně Stalinovi. V případě Poláků dlouholetá okupace Ruskem (a poté Sovětským svazem), které je z historického hlediska pochopitelným polským nepřítelem č.1. I Maďarsko zakusilo „kouzlo“ sovětské okupace a podobně jako Československo drtivý dopad sovětského vojenského zásahu (za přihlížení Západu). Všechny uvedené země mají velmi špatné historické zkušenosti s Německem, zejména pak s nacismem. Mají i podobný vztah k určitým procesům, které jsou na Západě chápány jako přirozené – tyto procesy jsou v našem prostoru naopak brány jako nepochopitelný hazard, odklánění se od hodnot křesťanské civilizace a podobně (viz multikulturalismus, nezvládnutá imigrace…). Západ je možná přesvědčen o své pravdě, my zase o naší, jen těžko se nalézá společný jmenovatel. Navíc vývoj dává spíše za pravdu naší skepsi.

Tento nesoulad, bohužel, vede k dezintegračním snahám, čehož jsme v současnosti svědky. Především je třeba brát v úvahu, že Polsko je, i díky výsledkům Druhé světové války, regionální velmocí (38.5 milionů obyvatel). Česká republika je „bývalou“ evropskou velmocí, bereme-li její historii z hlediska Přemyslovské říše a centra Svaté říše římské, Maďarsko vždy bylo sebevědomou mocností, která si například na rozdíl od Českých zemí vymohla v rámci Habsburské monarchie rovnocenné postavení s Rakouskem.

Pokud by došlo k dezintegraci jakžtakž sjednocené Evropy směrem „vertikálním“ na základě V4 se zahrnutím Rakouska a Slovinska, mohlo by to být pro Západ hodně zásadním signálem, protože by se jednalo o územní regeneraci základu habsburské monarchie (historicky Přemyslovské říše). Současné snahy o jakési „mýtické“ trojmoří, které sledujeme dnes, budou mít jediný důsledek. A to rozpad V4, protože Česká republika a troufám si napsat, že ani Slovensko, v takovýchto projektech účastny ve vlastním zájmu s vysokou pravděpodobností nebudou. Projekt, postavený na idejích meziválečného polského vůdce generála Pilsudského, který údajně vůbec nepočítal se státem Československo, není vhodný ani jako alternativa pro Evropskou unii (ekonomicky je nesrovnatelně slabší než třeba Německo), ani jako vojensko-strategický „val“ proti velmi silnému Rusku. Určitě však znamená hrozbu pro stabilitu regionu, především však pro V4. To, že je to pro Českou republiku nepřijatelné minimálně z historických důvodů (meziválečné vztahy demokratického Československa a autoritářského Polska nebyly nejlepší – viz obsazení Těšínska po Mnichově), vědí všichni ti, kdo znají historické konsekvence. Pořád se nemohu zbavit dojmu, že to vědí především ti, jimž dnes V4 z nějakých důvodů vadí. Kdyby se tento doposud docela silný svazek podařilo „rozklížit“, mohlo by to být z některých hledisek velmi vítané. Podezřele vítané…

Podpora USA této trojmořské skupině je jasná a pochopitelná. Mohla by udělat vrásky na čele Němců a Rusů, což je pro Američany samozřejmě výhodné. Ale že by se Američané byli ochotni „bít“ za tuto skupinu s Ruskem či Německem? Neskutečná naivita…Pokud si mohu dovolit vyslovit prognózu, k žádnému vytvoření této východoevropské aliance slabých nedojde. Je to výtvor umělý, ahistorickým sociálním inženýrstvím na sto honů zavánějícím, podobně jako současná Evropská unie, proti níž se chce postavit s tím, že tento „novotvar“ je ve srovnání s EU podstatně slabší …