Vůdce…

Žijeme v době neuvěřitelné inflace celé řady pojmů, které jakoby ztrácely svůj význam, který je dnes určován pouhým zorným úhlem toho, kdo je vysloví, či napíše. Tento zorný úhel je dán vždy cíleným záměrem onoho dotyčného (dotyčných) tyto pojmy používajícího, zneužívajícího, s nimi mnohdy ve zlém úmyslu manipulujícího. Problém této inflace spočívá hlavně ve skutečnosti, že se téměř vždy jedná o slova mající zásadní význam, zejména pak v lidské společnosti. Ať už je to „demokracie“, „pravda“, „láska“, „víra“, „analýza“, a celá řada dalších.

Jedním z nejkontroverznějších pojmů bezpochyby rozsáhlého seznamu těchto slov, je slovo „vůdce“. Tedy po řadě. Především člověk je „tvor společenský“ (řecky zoón politikon), což nelze zpochybňovat, pokud nechceme nějakým magickým perem škrtnout celou historii lidstva. V dávných dobách, kdy se lidská společnost počínala formovat, tedy vytvářet prazáklady pozdějších společenských jednotek, kmenů, se přirozenými procesy ukázalo, že přežít může tento kmen pouze tehdy, je-li spojován společným zájmem se bránit. V oněch dobách bouřlivého vývoje „racia“ (tedy lidského rozumu) byl dlouhá tisíciletí vzdálen okamžik, kdy bude lidský mozek schopen abstrakce, natož Patočkova „otřesu“.

Náboženství, spíše víra, v dnešním slova smyslu byla vzdálena v podstatě podobně. Byly vnímány síly, na něž tehdejší člověk neměl vliv. Bylo to nějaké „to“(tyto síly), které reprezentovaly amulety, totemy – tedy vyjádření onoho „něčeho“ pomocí konkrétních, zpravidla nepříliš obvyklých předmětů, či primitivních výtvorů (dřevo, kámen, kosti zabité zvěře, atd.). Vztah k těmto totemům a amuletům vyjadřoval vztah pračlověka k oněm silám, které byly velmi mocné, takže jim bylo nutné vyjádřit pokoru (bázeň) pomocí vzdávání se částí světa reálného, pro tehdejší život potřebných (většinou ulovených zvířat), tedy „oběti“, dokonce i obětí lidských. Totemismus s vývojem lidského racia posléze spěl k primitivním a poté k zdokonalovaným náboženstvím, aby vyústil v monoteismus současných propracovaných náboženských systémů.

Okolní svět, svět lovených i nebezpečných zvířat, svět nepřátel, svět hledání potravy, to byl svět reálný. Sice z velké části ovládaný zmíněnými silami, ale z postupně sílící části ovládaný tehdejším člověkem. Podobně jako divoká zvěř žije ve smečkách, i člověk měl (a má) v sobě zakódovánu nutnost žití ve společnosti podobných jedinců, která je jako celek schopna vyrovnat se s nástrahami a nebezpečími okolního světa, a s nezbytností vyhledávání potravy, nutné pro přežití. Každé společenství vyšších živočichů (savců), pokud se nejedná o přirozené samotáře, mívá jedince, který tuto nutnost reprezentuje, má autoritu, získanou v bojích s nepřáteli i s příslušníky dotyčného společenství, tedy sílu v příslušném slova smyslu – u člověka pak i jakýsi druh těžko definovatelného „vyzařování“, kterým působí pozitivně na své soukmenovce a negativně na nepřátele (charisma). Má tedy svého „vůdce“.

Člověk, jako nejvyšší forma vývoje živočišného druhu, se z těchto zákonitostí nemůže jen tak lehce vymanit. Prostě existují, jsou součástí lidské „duše“ (psýché), genotypu, říkejme tomu, jak chceme, především se s tím smiřme a nesnažme se to nějakými pomatenými ideologiemi a sociálně inženýrskými hloupostmi z lidského druhu uměle vypreparovat. Nefunguje to, a tyto snahy vedou vždy ke katastrofám. Shrnuto, každé lidské společenství (vždy v podstatě kmen v různých stádiích společenského vývoje) chce mít, a potřebuje, někoho, kdo toto společenství reprezentuje adekvátně příslušnému období (mezi středověkem a současností určité rozdíly jsou), kdo je v rámci tohoto období náležitě „silný“, kdo umí ono společenství vést k optimálním podmínkám existence, kdo je odvážný a především z hlediska onoho kmene odpovídá vnitřní představě „kolektivního vědomí“ dotyčného spolku (což můžeme definovat jako jistý druh morálního kodexu, v daném prostředí dlouhou dobu vznikajícího, a celou řadu dalších individuálních vlastností, s nimiž se dotyčný „kmen“ může ztotožnit, v neposlední řadě i jistá fyziognomie).

Kdo tito vůdcové byli? Je to velmi pestrá galerie, podobná jako je historie lidstva sama. Od neznámých pravěkých kmenových náčelníků, po řecké, římské, perské krále, přes římské císaře, středověká a renesanční evropská knížata, krále a vojevůdce, určitě první císaře Svaté říše, až k dobám moderním. S těmito vůdci, ať již se k moci dostali jakkoliv, začaly od určitých dob jisté, svým způsobem naprosto logické problémy.

Především „moc“ samotná není vůbec nic odsouzeníhodného. Podobně jako „politika“ je od určité doby nezbytnou součástí uplatňování postavení vůdce. Vedení bojových jednotek, jakási privilegia, ovládání ostatních a bohatství – to k tomuto společenskému postavení vždy patřilo. Problémem vždy byla, je a bude, harmonizace všech atributů, které tato mocenská pozice znamená. Například éra římských králů skončila vyhnáním krále, který se nestaral o zájem společenství, jemuž vládl, staral se jen o zájmy své a k jejich prosazování neváhal použít ozbrojených sil – i proti lidu kmene v jehož čele stál. Platón tomuto stylu vlády říká „tyranie“. Římská republika je prvním pokusem tuto moc korigovat a kontrolovat. Republikánské zřízení je velmi kvalitní a prospěšné, ale pouze v dobách míru. V případě ohrožení společenství, přičemž tento stav byl určen rozhodnutím kolektivním, konkrétně římským senátem, byl povolán určený diktátor, který měl na příslušnou dobu v podstatě neomezené pravomoci, které končily po zvládnutí stavu ohrožení. Nebyli to pouze římskými ctnostmi zdobení a legendami oslavovaní diktátoři (Cincinatus). Posledním diktátorem byl vojevůdce Gaius Julius Caesar, který již tehdy rozsáhlou Říši římskou postupně změnil v tyranii – císařství. Tento proces více než tisíc let před tím, předpověděl jasnozřivý Platón – přechod od demokracie k tyranii je velmi snadný a je velmi těžké se mu vyhnout.

České země nebyly žádnou výjimkou. Naše starověká i středověká, i raně renesanční historie je opět přehlídkou doma ctěných a mezinárodně uznávaných vůdců. Od markomanského Marobuda, přes slovanské kmeny shromáždivšího Sáma, velkomoravská knížata (Mojmír, Rostislav, Svatopluk), zlatou éru vůdců Přemyslovské říše (zejména Přemysla Otakara I., Václava II. a Přemysla Otakara II.), a éru Lucemburků, kdy se Praha za císařství Karla IV. stala hlavním městem Svaté říše. V následujících dobách nelze pominout husitského vůdce Jana Žižku z Trocnova, a samozřejmě „husitského krále“ Jiříka z Poděbrad. Pozdější období protireformace, které de facto český živel ve smyslu vůdců v rámci historie našeho prostoru upozadilo, v žádném případě neznamená zánik „kmene“ český národ. To se ukázalo po josefínských reformách koncem 18. století, kdy dochází k renesanci českého národa nikoliv na urozené bázi (šlechta z velké části poněmčena), ale na bázi jiných jednotících sil, kterými se stal jazyk a jakési kulturní dědictví. Toto sjednocení bylo sice umělé a díky některým, takto vzniklým „národům“ (Němci) vedlo k mohutným válečným katastrofám ve 20. století, ale jednalo se o logický produkt tehdejšího osvícenectví, svým způsobem i kontroverzní Francouzské revoluce.

I takto „znovuzrozený“ národ dědí vše dobré i zlé po svých předcích. I tento národ potřebuje nejen „něco“ (jazyk), ale také „někoho“, kdo v reálném světě splňuje atributy „vůdce“, které jsou ukryty v podvědomí jednotlivců a zejména v kolektivním podvědomí národa jako celku. Jak k tomuto vůdci dospět? To je podle všeho zásadní a bolestivá otázka už 200 let…

Nemůže to být především žádný rodový šlechtic – z principu jsme národ spíše plebejský, jehož kořeny spočívají v něčem jiném, než je rodová aristokracie. Na druhé straně potřebujeme člověka povahy a zejména statečnosti slavných českých králů, kteří vládli tak, „že se uměli postavit do čela lidu, jemuž vládli, místo toho, aby jej jako stádo hnali před sebou“ (Montesquieu). Potom člověka přirozené autority, určitě vzdělaného (důsledek národního obrození – úctu budící vzdělaní obrozenci) s mocným charisma a velké morální síly. Člověk, pro nějž je vlast vždy na prvním místě. Jsou to atributy pochopitelné, i když v lecčems specifické, paradoxně tímto máme blíže k Američanům než třeba k Němcům.

Takovýto člověk musí především umět zacházet s mocí, jemu lidem ve volbách svěřenou – pro moderní český národ jakýkoliv jiný typ společenského uspořádání než republika (bohužel s platónovským mementem snadného pádu do tyranie) není myslitelný. Člověk vybavený všemi výše uvedenými vlastnostmi musí také „chtít vládnout“ – Nietzsche tomu říkal „Wille zur Macht“, tedy vůle k moci. Nemá-li ji, vůdcem být nemůže. Samozřejmě, že existuje mnoho těch, kteří vůli k moci mají, ale ostatní jejich vlastnosti je ze skupiny vhodných uchazečů vyřazují. Jsou nebezpeční tím, že jsou schopni voliče obelhat (jak opět děl jasnozřivý Platón) a po získání moci bezohledně změnit republiku v tyranii. Byl vůbec někdo takový v našich novodobých dějinách? Ano, byl. Tomáš Garrigue Masaryk…

Existuje vůbec možnost kontroly vůdce, aby se nezpronevěřil svým slibům a neuvrhl společnost do tyranie (diktatury, totality)? Jistěže existuje. Je to silná republikánská ústava – tedy soubor pravidel chování ve společnosti. Především však systém tří navzájem oddělených mocí. Tedy moc výkonná (v čele se silným prezidentem – vůdcem), moc zákonodárná – Parlament s možností za Ústavou přesně daných podmínek soudit prezidenta (vždy dvoukomorový, nepříliš rozsáhlý, každá komora s jiným způsobem volby, horní Senát – měnící se po dvou letech z jedné třetiny, dolní Sněmovna – s mandátem na 2 roky) a moc soudní – Nejvyšší soud (soudci jmenovaní prezidentem a schvalovaní Parlamentem).

Tak, jak to kdysi definoval francouzský myslitel Charles Montesquie a v život uvedli Otcové zakladatelé USA. 250 let trvání USA, současné supervelmoci č.1, do jejichž Ústavy se po celou dobu nikdo neodvážil zasáhnout, je jistým důkazem toho, že to jde. S jistými mementy, jak už to bývá. To jedno je to Platónovo, které hovoří o neustálém nebezpečí pádu demokracie do tyranie. Druhé pak je Hamiltonovo (jeden z Federalistů – Otců zakladatelů USA a spoluautor Ústavy USA), ten v ústavním systému , který platí v USA, vylučuje nástup tyranie, ale mluví o jiném nebezpečí – o anarchii.

K současnosti. Žádný z kandidátů na prezidenta České republiky se na stovky mil neblíží požadavkům na vůdce českého národa. To rozhodně neznamená, že takovíto kandidáti neexistují. Jen je musíme „chtít“ hledat, a pokud je nalezneme, pomoci jim se bránit je před zákeřnými způsoby boje, jimiž naše doba oplývá, které mají rozhodně daleko k rytířskému meči, dřevci nebo boji s otevřeným hledím, a hlavně před zlem největším, kterým jsou mediální manipulace…

.