Publius News
Pondělí 27. května 2019

Analýzy

Vymírání druhu

★ 20.09.2018 ★ rubrika: Analýzy

„Každý, kdo chce být veliký, musí dokázat to, co velikost vyžaduje“ Platón

„Hromadné vymírání (někdy také masové vymírání) je událost, během které dočasně rapidně klesá diversita životních forem na Zemi. Jinými slovy, rychlost vymírání jednotlivých druhů v daném období převýší rychlost vzniku nových druhů. V průběhu dějin Země se jich odehrálo několik.“ Tolik encyklopedie. Poněkud tajemné je, že k tomuto vymírání dochází se zarážející pravidelností (cca 26 mil. let). Což může svědčit i o mimozemském důvodu této pravidelnosti (populární tajemná planeta IX, a podobně), ale také nemusí – toto bádání ponechme vědcům a zvláště pak spikleneckým teoretikům.

Nehodlám se pohybovat v historických periodách miliónů let, dokonce ani let „pouhých“ tisíců. Omezme se na období srovnatelná s délkou života člověka, tedy živočišnho druhu homo sapiens. Dejme tomu několik desítek let, kdy má v mládí ještě možnost naslouchat moudrostem svých rodičů a prarodičů. Těmito moudrostmi tento člověk do určitého věku samozřejmě pohrdá, aby se ve středním a starším věku nad nimi hluboce zamýšlel a podobně zbytečně poučoval své potomstvo. Je vůbec možné se během v porovnání se stářím Matky Země tak směšně krátkého okamžiku, jako je lidský život, setkat s něčím tak monumentálním, jako je vymírání druhu? Jistěže je, a nemusí se jednat o „pouhé“ reprezentanty zvířecí říše. Jedná se přímo o druh homo sampiens, a to zdaleka ne „jen“ o některé bezohledně likvidované kmeny amazonských Indiánů. Jedná se sice o počtem nevelkou množinu lidí, zato však o součást nejrozvinutější civilizace. A to navíc o část fatálně důležitou.

Soustřeďme se na průběh existence moderní společnosti. Ten lze z časového hlediska rozdělit zhruba na tato období: období blaha (postupná stagnace, degenerace a další průvodní projevy „nadbytku“ všeho možného), pak pád do chaosu následovaný nástupem vlád (diktatur) tvrdé ruky, a … nástup silných osobností, vedoucích devastovanou společnost moudře a cílevědomě k … dalšímu období blaha, atd. Tento cyklus se zdá být periodicky se opakujícím. Příklad z nedávné historie. Z líného poklidu přelomu 19. a 20. století povstala naprosto neočekávaně První světová válka. Slavné vítězství Dohody a drtivá porážka (a naprosto zbytečné ponižování) Německa, vznik nových států na troskách Rakousko-uherské monarchie, ojedinělý nástup silných mužů (Masaryk), bezstarostný jazzový věk, a potom celosvětová krize a nástup Hitlera, v rámci „věčného míru“ – Druhá světová válka. Zdá se, že v tomto příkladu jakoby chybělo zmíněné období silných osobností. To je pouhé zdání, jakmile se na období mezi počátkem První a koncem Druhé světové války podíváme jako na jedinou světovou katastrofu s dvacetiletým příměřím.

Zmíněné velké osobnosti se samozřejmě neobjeví ze dne na den. Winstona Churchilla vynesla do čela neschopnost Chamberlainovy politiky ústupků Němcům, Charles de Gaulle se marně snažil změnit sebevražednou strategii obranné vojenské doktríny Petaina a jeho okolí, proslulý starosta Kolína nad Rýnem Konrád Adenauer si troufl nastupujícího fuhrera Adolfa Hitlera během jeho předvolební kampaně v podstatě poslat do háje (což mu tento zlosyn posléze náležitě osladil), Dwight „Ike“ Eisenhower v období onoho „příměří“ teprve získával vojenské ostruhy, třeba i jako poradce legendárního generála McArthura na Filipínách. No a mladičká Margaret Thatcherová v roce 1944 začínala studovat chemii na Oxfordu a mladý rozhlasový sportovní komentátor Ronald Reagan se pokoušel o štěstí jako herec v hollywoodských kovbojkách. Jejich čas měl tepve přijít…

Úloha těchto jmenovaných osobností v moderních dějinách je obrovská a nezpochybnitelná a určitě si zaslouží individuální rozbor zásluh každého z nich. Komplexní rozbor rozbor však, má-li mít smysl, musí být veden v kontextu s úlohou současníků každé z těchto mohutných individualit – pochopitelně současníků téže, řekněme, „hvězdné“ velikosti -, o což se pokusím později. Jejich detailní životopisy a analýzy kroků každého z nich jsou k dispozici v míře nebývalé, v tomto množství informačního „overkill“ není možné vyloučit, že se touto materií už zabýval někdo jiný z podobného zorného úhlu jako já. O jaký pohled se jedná? Je to jakési „tušení“, že epocha těchto mohutných osobností je fatální součástí „kolotoče“ vývoje moderní společnosti. Tento vývoj může být nietzscheovským „věčným návratem“, spíše jej však lze chápat jako hegelovsky spirálový, tedy vždy s důrazem na herakleitovské „nevstoupíš dvakrát do téže řeky“.

Období blaha je charakterizováno nejen stagnací, degenerací, dekadencí, pádem hodnotových systémů, atd. Především v něm „nápadně“ chybí tyto mohutné osobnosti, díky jejichž genialitě, vůli a cílevědomosti období blaha mohlo nastat. Prostě „vymírají“ jako specifický druh lidské bytosti. Někdy přirozeně odcházejí z důvodu konce života, někdy z vůle vlastní, jindy bývají „odejiti“ (Adenauer, Thatcherová). Jsou jim stavěny pomníky, pojmenovávají se po nich ulice, náměstí, letiště a letadlové lodi. Na jejich pozice se tak postupně dostávají „uživatelé“ výsledků jejich geniality. Kteří samozřejmě ve skrytu duše vědí, že dotyčným osobnostem nesahají ani po kotníky, že za doby energií překypující veřejné činnosti těchto skutečných přirozených vůdců by si „ani neškrtli“.

První starostí těchto nástupců, spíše bezskrupulózních uchvatitelů pozic – exponentů období „všeobecného blaha“ -, je tedy bezohledně zamezit jakémukoliv náznaku „vniknutí“ do nyní již „jejich systému“ komukoliv, kdo by jen připomínal zmíněný vymírající druh. Tato „genocida“ nežádoucích však může trvat jen určitou dobu, protože časem se nutně v hrozivé skutečnoti projeví neschopnost těchto „uživatelů“ (mediálními manipulacemi vytvořených virtuálních „mýdlových panáků“) zvládat veřejnou činnost, tedy správu od slova „spravovati“, jinak základní a jedinou službu, kterou řízení společnosti vyžaduje, což vede zákonitě k nějakému druhu celospolečenské katastrofy. Systematická likvidace oněch potenciálních následníků velkých osobnostní, kteří jsou pro tuto „mýdlovou generaci“ ničitelů všeho smrtelně nebezpeční, vede k tomu, že tito následníci z velké části mizí s tím, že přežívají jen ti nejsilnější.

Po nutné havárii období nezadržitelně hnijícího blaha a nevyhnutelné celospolečenské katastrofě se však neujímají vlády tito genocidu přeživší následníci, alespoň ne bezprostředně. Následující období chaosu totiž dává příležitost chorobně ambiciózním po moci toužícím autoritářům, jejichž jediným programem jsou jednoduchá řešení, která jsou velmi populární, ale díky neschopnosti těchto ambiciózních bláznů i smrtící. V důsledku tedy logicky vedou společnost do ještě hlubšího chaosu. Zároveň však toto „diktátorské“ období vyšlechtí ty nejlepší z nejlepších. A to z oněch genocidu přeživších následníků, těchto opravdových a fatálně nezbytných osobnosti, které se v poměrně malém počtu (diktátoři tyto osobnosti likvidují s větší bezohledností než „mýdloví panáci“ – jsou pro ně stejně nebezpeční), chopí moci a po havárii diktatur začnou s nadlidskou systematickou a postupně úspěchy slavící prací na obnově havarované společnosti. Na obnově, která ústí v další „období blaha“…


RRMT
sdílet sdílet sdílet sdílet