"Nové lži se poslouchají líp než staré pravdy" Anton Pavlovič Čechov
Prolog
Je velmi těžké si zahrávat s tímto tématem, spíše fenoménem, kterým NATO (North Atlantic Treaty Organization), bez pochyby nejsilnější obranná organizace v historii lidstva, bezesporu je. Proč tato aliance, čítající dnes 30 členů vzbuzuje takový respekt, že i dnes neblaze proslulý ruský prezident Vladimir Putin v roce 2015 prohlásil: „Myslím si, že jen blázen a pouze ve snu si dokáže představit, že by Rusko najednou napadlo NATO“? V této souvislosti lze zcela výjimečně s presidentem Putinem souhlasit, byť dnes můžeme o jeho příčetnosti pochybovat. Co vlastně NATO opravdu je, jak vznikalo, na jakých stojí základech a také formulací odpovědi na otázku položenou v názvu této eseje, to je cílem tohoto textu. Jestli je tento text v souladu s tím či oním názorem kohokoliv, to je víceméně lhostejné. Autor byl v letech 1992-1996 poslancem Poslanecké Sněmovny Parlamentu České republiky (PSP ČR) za Občanskou demokratickou stranu (ODS), jejímž byl spoluzakladatelem. Byl členem (místopředsedou) Zahraničního výboru PSP ČR a v letech 1993-1996 zároveň vedoucím delegace PSP ČR do Severoatlantického shromáždění (North Atlantic Assembly – NAA) reprezentantů zákonodárných sborů členských zemí NATO a zemí, které jevily zájem do NATO vstoupit, či se chtěly účastnit zasedání NAA pouze v úloze pozorovatele.
Pozn. Mise v NAA byla jednou z klíčových pozic pro ty, kteří měli v úmyslu stát se řádnými členy NATO, protože o nových členech rozhodovaly jako konečná instance zákonodárné sbory všech řádných členů a tyto všechny sbory musely s tímto adeptem na členství vyslovit souhlas. Proto úkolem a hlavním cílem delegace bylo jednat prakticky se všemi parlamentními zástupci řádných členů. I když jich v oněch „pionýrských“ letech bylo „pouze“ 16, byl to úkol velmi náročný, uvážíme-li, že stejnou váhu hlasů mají hlasy reprezentantů a senátorů USA, členů francouzského Národního shromáždění, německého Bundestagu ale i lucemburského či islandského parlamentu.
Proč považuji za nutné zveřejnit tento text právě v těchto dnech? Všechno souvisí s fenoménem „pravda“, jímž se ohání kdekdo, aniž by bylo jasné, co dotyčný touto „pravdou“ míní. Ba více, existuje vůbec nějaká „holá“, všech přívlastků zbavená „pravda“? Není to vždy jen nějaký názor někoho na něco, kterýžto „někdo“ v něm vyjadřuje to, co je pro něho po nějakou dobu výhodné, přičemž poté se „pravdou“ stává něco jiného, něco, co může být i v přímém protikladu k té „pravdě“ předchozí? Jistě, jedná se o filosofickou kategorii, kdy veškeré pokusy o absolutní exaktní definici selhávají. Proto je nutné pravdu nalézat, a jak jinak než formou diskusí těch, kteří k oné hledané pravdě mají co říci. Vydávání nějakého názoru za konečnou a neměnnou pravdu je to nejhorší, co člověk může v dané diskusi udělat. Je smutné, že právě tento přístup k „pravdě“ dnes dominuje. Proto o současnosti skeptici hovoří jako o době „post-pravdivé“. Varování skeptiků, k nimž se řadím, že tento postoj je ryzí cestou do pekel, zůstávají nevyslyšena. I proto se dnes dějí věci, včera nepředstavitelné, ne snad proto, že bychom nebyli varovné děje schopni zaznamenat, ale proto, že jsme je buď nechtěli vidět, nebo nevěděli, že je máme chtít vidět. Text této eseje samozřejmě není možné prohlásit za jedinou absolutní pravdu, důvodem pro to není dokonce ani to, že jsem byl přímým účastníkem většiny dějů, jimiž se dále zabývám, protože jsou to zkušenosti mé, osobní. I ten, kdo byl těchto dějů účasten stejně jako já, mohl tyto děje vnímat jinak než já, v jeho vlastním kontextu. Přesto jsem toho názoru, že je užitečné o všem, co provázelo náš vstup do NATO, vědět, byť se to s odstupem času v mnohém liší s tím, co se o celé této bez nadsázky historické události oficiálně i neoficiálně šíří.
Dosti filosofie!
21. srpna 1968 mi bylo čerstvých 17 let. Krásný „dárek“ k narozeninám mi dalo pět našich spojenců z Varšavské smlouvy v podobě asi dvaceti vojenských divizí, které toho dne obsadili naše prý svobodné a suverénní Československo. Možná příliš mlád na přijímání nějakých kvalifikovaných stanovisek, ale dosti stár na strašlivý pocit bezmoci ústící postupně nikoliv ve sžírající nenávist, ale v docela praktické: „To vám vy…. sem si dosaďte libovolné výrazy, které by vás na mém místě napadly… nedaruju!!!“, což postupně vyústilo v docela sofistikovaný a prakticky celoživotní (jak dnes bohužel vidím) boj s bolševikem. Takže folkový underground, StB v patách, rocková muzika, dlouhý vlas, nekonformní postoj, a také spontánní vytváření, jak se později ukázalo, velmi užitečných subkultur, třeba té bigbítové a počítačové. Poté 17. Listopad 1989, Občanské fórum a rok 1990, první svobodné volby, které mě tehdy jako olomouckého volebního manažera OF vynesly tam, kam jsem vůbec nemířil…
Občanské fórum bylo velmi úspěšným sdružením, pokud měli jedinci a skupiny je tvořící jediného společného nepřítele, kterým byl „bolševik“. Kdo oním „bolševikem“ byl míněn, není tak snadné jednoznačně a hlavně nadčasově definovat. Spokojme se s tím, že v těch revolučních letech jím byl komunista, příslušník nenáviděné totalitní KSČ a celé její obludné mašinérie, atd. Bylo to tehdy jednoduché – dnes velmi dobře víme, že bolševismus na sebe bere i dnes celou řadu kabátů, převleků, a vůbec mimikry, což však není rozhodující. Tehdy byl, jak jsme byli přesvědčeni, na hlavu poražen.
Po drtivém vítězství v prvních svobodných a demokratických volbách (1990) logicky nastalo silné vnitřní pnutí uvnitř struktury OF. Nepolitická politika a naivní a od praxe odtažité představy („levicových“ intelektuálů reprezentovaných částí disentu) o fungování společnosti se střetly s velmi pragmatickým přístupem těch, kteří pocházeli z praktického života, neboť oni ve společnosti žili, pracovali, prostě každodenně fungovali (a samozřejmě i „pravicových“ intelektuálů jak z disentu, tak z odborných kruhů). Tyto silně nekompatibilní světonázorové okruhy nebyly schopny generovat na parlamentní úrovni nezbytná systémová rozhodnutí nutná pro rozběh a chod na jiných základech postaveného státu (jiných než byl komunistický centralismus). Tyto neshody nevyhnutelně vedly k desintegračním procesům. Podobně se dělo i na úrovni vertikální, kdy Koordinační centrum OF v Praze mělo prakticky nulový kontakt s mimopražskými „buňkami“. Zmíněná pnutí vedla k událostem, které implikovaly další převratný vývoj na rodící se politické scéně. Především poslanci za OF ve Federálním shromáždění a České národní radě, ti, kteří byli nelevicových názorů, se spojili a vytvořili Meziparlamentní klub demokratické pravice MKDP, který jasně definoval své postoje formou politického prohlášení. I na úrovni vertikální došlo k zásadní změně. Srpnový sněm OF (1990), který sdružoval delegáty OF za jednotlivé okresy, odhlasoval ustavení tzv. Rady OF, která se stala nejvyšším orgánem OF a byla tvořena zástupci jednotlivých krajů, jejichž počet se odvíjel od počtu obyvatel těchto krajů, které tvořily druhou úroveň hierarchie tehdejší státní správy. V důsledku to znamenalo, že moravské kraje měly v Radě po dvou zástupcích a české po jednom. (Byl jsem zvolen jedním ze dvou zástupců za tehdejší Severomoravský kraj bez jakéhokoliv přičinění z mé strany, dlužno poznamenat). Tyto dvě pilotní události mají vztah i k matérii, jíž se zabývá tento text, tedy k problematice NATO. Rada OF byla informována o vzniku MKDP, který většinou uvítala – prohlášení bylo většině jejích členů velmi blízké. V onom prohlášení se objevila první zmínka, spíše zahraničně politický cíl, kterým se mělo tehdejší Československo ubírat, tedy usilovat o členství v NATO.
Ukázalo se, že názorové rozpory uvnitř OF jsou bazálního charakteru. Jakousi emancipací mimopražských částí OF došlo k dalším zásadním krokům. Srpnový sněm OF pověřil Radu OF, aby na dalším sněmu uspořádala volbu předsedy OF (které do té doby mělo kolektivní „vedení“). Proti všem předpokladům a záměrům centra se jím stal tehdejší ministr financí ČSFR za OF, Václav Klaus, razantní reprezentant demokratické konzervativní pravice (pozn. V.Klaus kandidoval za OF v Severomoravském kraji, takže jsme k sobě měli „docela blízko“ ). Další kroky vedly za spolupráce předsedy s částí Rady OF cestou, jejímž cílem bylo vytvoření vertikální struktury OF, tedy transformace volného hnutí v klasickou politickou stranu. To se setkalo s masivním odporem příznivců nepolitické politiky, hlásících se k tehdejšímu presidentovi ČSFR V. Havlovi. Situace se stala natolik neúnosnou, že nakonec vyústila v rozpad OF na dva názorově neslučitelné subjekty. Silnější z těchto subjektů se dne 21. dubna 1991 (Olomouc) formou ustavujícího kongresu stal Občanskou demokratickou stranou (ODS) s liberálně konzervativním programem a klasickou stranickou strukturou. V politickém programu, který ODS pod názvem „Cesta k prosperitě“ tehdy představila, byl jako jeden ze základních cílů zahraniční politiky uveden vstup Československa do NATO.
Nový stát
Volby v roce 1992 charakterizovalo výrazné vítězství ODS a to do všech komor tehdejšího poměrně komplikovaného zákonodárného tělesa federální republiky. Toto vítězství ODS však platilo pouze v rámci českých zemí, na Slovensku zvítězilo ještě výrazněji hnutí HZDS, s jasným programem emancipace Slovenska. Tento divergentní stav měl za následek rozdělení Československa na dva samostatné „nové“ státy Českou republiku a Slovenskou republiku k datu 1. ledna 1993. Formou jakési ústavní „sukcese“, převzaly úlohu ustavujících zákonodárných sborů Česká a Slovenská národní rada s tím, že oba dva státy přijaly již v podzimních měsících roku 1992 své vlastní ústavní dokumenty, čímž nastartovaly vlastní transformační proces, především na úrovni ústavních institucí. Tento proces je z dnešního hlediska těžko představitelný, nicméně vzhledem k tomu, že obě dvě republiky fungují dodnes poměrně úspěšně ve velmi dobrém vztahu s tím, že ústavní zákony neprošly od roku 1993 závažnými změnami, lze tento proces z hlediska obou republik označit z perspektivy moderní historie za dlouhodobě zdařilý. V rámci zaměření tohoto textu je podstatné to, že zahraniční politika nové vlády České republiky zásadním způsobem definovala ve vládním prohlášení směřování nového státu k západním demokraciím, včetně bezpečnostních a hospodářských institucí. Základní bezpečnostní strukturou obranného charakteru sdružujícím demokratické země Západu tehdy bylo (od roku 1949) a dodnes je NATO.
pozn. Velmi důležitou součástí zahraniční politiky jsou i kontakty na úrovni zákonodárných sborů, které hrají v demokratických zemích silnou úlohu (silnější, než se nám tehdy zdálo). Jako poslanec České národní rady (ČNR), zvolený ve volbách v roce 1992 za politickou stranu ODS, jsem se stal členem Zahraničního výboru (ZV ČNR). Po ústavní transformaci ČNR v Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky (PSP ČR) a všech jejích orgánů 1. ledna 1993 jsem byl zvolen (jako pozdější místopředseda ZV PSP ČR) do čela delegace PSP ČR v Severoatlantickém shromáždění (NAA), které, jak bylo řečeno v úvodu, bylo tvořeno jednak delegacemi členských zemí NATO (v roce 1993 celkem 16 zemí) a potom delegacemi zemí, které chtěly navazovat vztah s NATO buďto v pozici pozorovatelské, ale i těmi, které se hodlaly stát řádnými členy NATO se všemi závazky a povinnostmi, které z členství v tomto vysoce prestižním společenství plynou. ČR mezi adepty řádného členství v NATO patřila od samého počátku.
NATO a jeho postavení v 90. letech 20. Století
NATO (North Atlantic Treaty Organization) bylo založeno 4. dubna 1949 ve Washingtonu D. C. (USA) jako obranná aliance demokratických zemí v reakci na hrozivou zkušenost s protidemokratickými totalitními režimy – Hitlerovým Německem a Stalinovým SSSR. Zvláště Stalinova rozpínavost, hrozící postupným vojenským obsazením zemí na západ od SSSR, což se mu de facto podařilo v Československu, Polsku a Maďarsku, donutila západní demokracie k rázné odpovědi. Tou byla Washingtonská smlouva o založení Severoatlantické obranné aliance. Určujícími zeměmi byli dřívější Stalinovi spojenci, tedy USA a Velká Británie, dále pak Francie, která si postupně vydobyla v NATO prestižní postavení, proto se dodnes NATO představuje i ve francouzské verzi OTAN. Washingtonská smlouva je v podstatě velmi jednoduchá s klíčovým Článkem 5, který v podstatě říká, že napadení kteréhokoliv člena Aliance je chápáno jako napadení celé aliance, která na tuto agresi bude reagovat jako celek adekvátním způsobem. Systémově je NATO ryze horizontální strukturou, která rozhoduje konsensem všech členů na úrovni Severoatlantické rady. V podstatě lze říci, že založení NATO jako reakce na Stalinův expansionismus je historicky považováno za počátek tzv. Studené války, která trvala 40 let, aniž došlo k vojenskému střetu celosvětové povahy. Stalinův SSSR reagoval založením tzv. Varšavské smlouvy, kde mimo SSSR patřily jeho satelity (ovládané komunistickými stranami pod dozorem SSSR), rovněž velmi silnou vojenskou organizaci, která de facto vyvažovala NATO. Tato rovnováha byla tím, co zamezilo další válce, která by byla pro svět fatální, protože oba proti sobě stojící bloky byly vyzbrojeny atomovými zbraněmi.
Po pádu sovětského mocenského bloku, který nestačil Západu zejména ekonomicky, a po revolučních letech 1989-1990 došlo i k rozpadu a následujícímu zrušení Varšavské smlouvy. Vyskytli se i politici zejména z nově svobodných zemí, např. Václav Havel z Československa, kteří navrhovali i zrušení NATO. Naštěstí však nebyli vyslyšeni, protože svět, který se zdál být bezpečný, rozhodně bezpečným nebyl, jak ukázala další léta. NATO tedy přetrvalo a trvá nadále. Jako významný obranný prvek jakési „rodiny“ demokratických zemí.
NATO a my
Především, proč nově vzniklá Česká republika jevila takový zájem o členství v NATO? Na začátku si nalejme čistého vína. Jen velmi málo lidí vědělo, co to NATO skutečně je a jaké má poslání. V komunistických dobách bylo NATO líčeno jako krvežíznivý nepřítel socialistických zemí, který nás chce uchvátit a zničit. Tato dokola omílaná propaganda samozřejmě zanechala v lidech dojem ne zrovna příznivý, přestože každý věděl, že se o propagandu jedná. Dále je však pravdou i to, že vstup České republiky do NATO měla ve volebním programu (i v základních programových dokumentech) ODS a téhož smýšlení byla i ODA a KDU-ČSL, tedy koaliční partneři vlády 1992-1996. Jelikož ODS měla svého ministra zahraničí, silnou podporu ve Sněmovně a také vedla Delegaci do NAA (v mé osobě), logicky byla základní zodpovědnost za celý proces na ní.
Na počátku se zdálo, že vstup do NATO je takový politický sen, velmi těžko realizovatelný. Přesněji, vše vypadalo tak, že o nějakém rozšiřování NATO nechtějí stávající členové ani slyšet. Důvody byly, jak jsme postupně zjistili, hlavně dva. Především nám, jako novým reprezentantům nevěřili, což bylo pochopitelné a potom tam byl jakýsi podprahový důvod, který bylo těžké určit. Velkou snahu o vstup jevili především naši přátelé z Polska a Maďarska, Slovensko sice ne tolik, ale přesto jednoznačně. O přátelích z Pobaltí ani nemluvě. Všichni jmenovaní jsme měli velmi špatné zkušenosti se Sovětským svazem. Baltské země a Poláci ty nejhorší, my a Maďaři jsme byli SSSR okupováni za použití brutální vojenské síly, tedy důvod, proč chceme do NATO, byl jednoznačný – chtěli jsme,aby se období područí tyranům už niky neopakovalo. Nechtěli jsme, aby nás někdo chránil jako „hejno slepic“, chtěli jsme se na naší obraně v rámci silné aliance podílet a pomáhat všem jejím členům, na které by si někdo s něčím podobným troufl.
To, co nás zaráželo, byla především, ne zrovna nechuť, ale jakási rezervovanost, a to zejména reprezentantů USA, alespoň jejich části. Kdyby se jednalo pouze o Českou republiku a Slovensko, bylo by to svým způsobem pochopitelné. Je třeba si uvědomit, že nedaleko od nás zuřil Západu naprosto nepochopitelný bratrovražedný boj v Jugoslávii, samozřejmě doprovázený separačními tendencemi, ústícími v rozpad Jugoslávie. Nechápali, proč se na Balkáně tak zuřivě bojuje, paradoxně podobně, jak nechápali, proč jsme se my se Slováky rozešli mírumilovně a s jejich delegací jdeme klidně „na pivo“. Samozřejmě, že jsme od samotného počátku varovali před zjednodušeným přístupem především k jugoslávskému konfliktu. Byli jsme vyděšení některými „válečnickými“ návrhy ze strany Američanů (např. tehdejšího senátora J. Bidena, který propagoval letecké údery proti Srbům laserově naváděnými bombami) a neváhali jsme s nimi jít do sporu. Nicméně tu rezervovanost Američanů, která byla ve velkém kontrastu například s vstřícností Britů (zčásti stud – jejich „mnichovský komplex“, ale také osobní zkušenost s našimi piloty RAF z „bitvy o Británii“), bylo velmi těžké pochopit, zvláště když se týkala i Poláků, Maďarů, vlastně všech, kdo jevili zájem o řádné členství v Alianci. Trochu světla do tohoto postoje vznesly jakési spíše narážky než seriózní informace, že se snad může jednat o nějakou nepsanou „dohodu“ mezi USA a SSSR (snad z dob jednání Reagan&Gorbačov) v tom smyslu, že se NATO nebude rozšiřovat dále na východ, což jsme považovali za naprosto absurdní nesmysl, hlavně ten „mnichovský“ rozměr: Jak by se někdo opovážil jednat o nás bez nás 50 let po Hitlerovi? Upřímně, byli jsme tehdy hodně naivní…
Postupem času se však ukázalo, že uvedené obavy byly nějak upozaděny, zvláště poté, co jsme s Poláky, Slováky a Maďary začali vystupovat jednotně jako „skupina V4“, jak nám tehdy říkali. Najednou začal náš hlas být brán vážně, zejména s ohledem na jugoslávský konflikt. Tam si naše delegace vydobyla velkou úctu, i proto, že ZV PSP ČR v době válečného konfliktu navštívil tamní znepřátelené země, protože u všech účastníků konfliktu jsme měli respekt, daný tradičně dobrými historickými vztahy. Dá se říci, že z tohoto zorného úhlu jsme se de facto stali „plnoprávnými členy“ alespoň na úrovni NAA a náš hlas byl vždy brán s plnou vážností – doby nějakých neznámých „prosebníků“ klepajícími na pomyslné dveře Aliance s úspěchem odvál čas, i když považuji za velmi užitečné o těchto dobách vědět.
Jsou však dva okruhy, v nichž jsme nedosáhli toho, čeho jsme dosáhnout chtěli. Jedná se, obrazně řečeno, o dvě strany téže mince. První z nich byl pro nás naprosto nepochopitelně naivní vztah našich západních přátel k Rusku, které po rozpadu SSSR mělo dost svých vlastních problémů. USA se tak z velké části historickou souhrou okolností jedinou zbývající supervelmocí. Spolu s ideologií „konečného vítězství demokracie“ (shrnuté v knize F. Fukuyamy „Konec historie“) pak nejen v Američanech, ale i ve velké části liberálního Západu, vznikl velmi krátkozraký dojem, že je vlastně již všechno vyřešeno, že nějaké aliance typu NATO postrádají smysl a podobně (s touto myšlenkou, jak bylo řečeno, koketoval i prezident V. Havel, naštěstí jen krátce). Jistou ránu těmto naivním představám zasadil zmíněný konflikt v Jugoslávii, ale naše naléhavé výzvy k tomu, aby zejména vztah Západu k Rusku nebyl brán na trestuhodně lehkou váhu, že se jedná o mocnost založenou na imperiálních základech, že je jen otázkou času, kdy B. Jelcina vystřídá mladší, bystřejší a rozhodnější vůdce, byly „zdvořile“ odmítány s poukazem na to, že jsme příliš dlouho trpěli sovětskou nadvládou, že nové Rusko je něco jiného, že jsme něco jako psychologické „oběti“ studené války. Čas nám dal, zejména dnes, až velmi krutě za pravdu…
Druhým okruhem bylo něco, co nás uvádělo k bezmocnému úžasu, a čemu naši západní přátelé (hlavně ti z liberálních a socialistických kruhů) říkali „peace dividend“, čili „mírová dividenda“. Země NATO v rámci Washingtonské smlouvy a jejích dovětků se zavazují k tomu, že budou přispívat 2% HDP příslušné země na obranu, rozuměj na obranu své vlastní země, nikoliv nějakého hypotetického nadpozemského NATO (pro Českou republiku by to v těch dobách nebyl problém, protože na obranu jsme přispívali cca 2,6% HDP). Tito liberálové a socialisté „věděli“, že jsou to už zbytečně vyhazované peníze, že je tedy třeba drasticky omezit výdaje na obranu, když všude nastane věčný mír, zatímco konzervativněji zaměření reprezentanti se chytali za hlavu. Faktem zůstává to, že postupným vývojem se výdaje na obranu i tak drasticky omezovaly, že v podstatě pouze především USA a snad i UK a Francie (a paradoxně někteří noví členové NATO, nikoliv ČR) jsou schopny něčeho takového plnit.
Vývoj dále pokračoval pro nás příznivým směrem. V americkém Kongresu byl předložen NATO Expansion Act, čili zákon o rozšíření NATO, který předložil v roce 1994 Sněmovně reprezentantů rep.B. Gillman, kde se popisu zákona píše : “ Official Title as Introduced To authorize the President to establish a program to assist the transition to full NATO membership of Poland, Hungary, the Czech Republic, and Slovakia by January 1999.“, který byl schválen v roce 1996.
Epilog
Řádným členem NATO se Česká republika stala dne 12. března 1999 tedy téměř rovných 50 let po založení NATO. Spolu s ní do NATO vstoupili Polsko a Maďarsko, Slovensko kvůli vnitropolitickým nejasnostem pak o 5 let později. Vzhledem k tomu, že finální slovo v procesu přijímání nových členů Aliance mají parlamenty všech členských zemí, hráli velmi silnou úlohu, přesněji jednu z klíčových, parlamentní zástupci České republiky nejen v NAA, ale také při celé řadě bilaterálních jednání s kolegy z těchto členských zemí. Samozřejmě, že velmi důležitá byla i jednání na vládní, diplomatické i nejvyšší státní úrovni. Lze říci, že málokdy byl postup všech těchto složek tak jednoznačný jako v tomto případě, nebylo ani třeba nějakých speciálních koordinačních jednání. O tom svědčí i jednoznačně úspěšný výsledek. To, že někteří z podstatných aktérů celého procesu (včetně i mě samotného) nebyli přítomni slavnostnímu aktu, který s přijetím nových členů souvisí, že tam naopak se vší důležitostí vystupovali i ti, který naším vstupem do NATO nebyli nijak nadšeni, natož aby se tohoto náročného procesu zúčastnili, to už nějak patří k zdejšímu politickému folklóru, takové to odstraňování „nežádoucích“ osob z veřejného prostoru, taková ta malá česká „cancel culture“. Proč tomu tak bylo, je a bude? Vždy můžete být někomu nepohodlný, zkřížit něčí plány, ať již je to velmoc, závistivý spoluobčan, nebo nějaká mocná nadnárodní korporace, a podobně… Vaši energii pak věnujete bojům o vlastní přežití veřejných poprav, které jsou tohoto představení nutnou součástí.
Ne se vším, čeho se NATO v posledních dvaceti a více letech zúčastnilo, souhlasím. Určitě mám zásadní výhrady k bombardování Srbska – bylo to však v dobu, kdy se mě už nikdo na můj názor neptal. Důsledky jsou (a budou) takové, jak jsem tehdy předpokládal. To, co se však opravdu povedlo je inicializace a především aktivizace jednotek NRF (NATO Reaction Forces) a jsem rád, že jsem byl při tom, když se tyto jednotky společného operativního nasazení uváděly v život. Počet členů NATO se rozšířil na 30, což je oproti roku 1999 téměř dvojnásobek. Nicméně pokud se NATO chová jako skutečná aliance, v níž hlas každého jednoho je stejně silný jako hlas libovolného druhého, ať již tento byl sebemenší nebo sebevětší, pokud postupuje důsledně v rámci Washingtonské smlouvy jako obranná aliance a spolupracuje s OSN, troufám si říct, že nic silnějšího zde dnes není a nikdy v historii nebylo. Pokud lze něco prohlásit za historický úspěch české zahraniční politiky moderního českého státu, je tímto úspěchem členství České republiky v Severoatlantické alianci NATO. Je mi ctí, že jsem se mohl tohoto procesu aktivně zúčastnit a v rámci mých schopností a tehdejšího postavení přispět k jeho úspěšnému naplnění …
P.S.
1. Tento text dopisuji shodou okolností 12. března 2022, tedy přesně v den 23. výročí našeho vstupu do NATO, ve dnech kdy čelíme brutální agresi Ruska (!!) na Ukrajinu. Kdy Rus, který flagrantně porušil dohody, k nimž se v minulosti zavázal, a všechny možné principy mezinárodního práva i Charty OSN, velmi drasticky zakouší tvrdý odpor Západu a to bez přímé vojenské konfrontace. NATO se přísně drží Washingtonské smlouvy a postavilo obrannou hráz agresorovi na svých hranicích. “Ani centimetr!“, tak zní jasný postoj NATO, které, jak plyne ze zmíněné smlouvy, nemůže zasáhnout na území s NATO sousedící trpící nečlenské země (jakýkoliv „válečný pokřik“, který by, brán vážně, v důsledku znamenal globální katastrofu, je sice pochopitelný, ale zbytečný). Tato blesková reakce provázená aktivací a rozmístěním NRF (síly rychlé reakce NATO) agresora evidentně zaskočily. Nebýt našeho členství v NATO, mohlo to pro nás dopadnout nepředstavitelně hůře.
2. Tento text vznikl proto, aby bylo jasné, že nic takového jako členství v NATO nebylo ničím samozřejmým, žádné otevřené dveře nás nečekaly, byla to složitá cesta plná dlouhých a náročných jednání. Jistěže nám v tom pomohly mezinárodní události doby před 30 lety, ale jak se říká „štěstí přeje pouze připraveným“, chce se dodat a odhodlaným a hlavně pracovitým. Možná byli i správní lidé na správných místech, ale to není podstatné. To, co je podstatné, je výsledek. Je také dobré vědět, že v roce 1992 nepanovala vůbec nějaká všeobecná politická shoda na tomto jasném směřování Československa a následně České republiky. Tento směr byl definován a uveden ve skutečnost první koaliční vládou spolu s presidentem České republiky a koaličními poslanci PSP ČR, tedy především nejsilnější a největší díl zodpovědnosti nesoucí ODS a samozřejmě koaličními partnery ODA a KDU-ČSL. Jsem toho názoru, že zejména dnes by se představitelé těchto politických stran měli k tomuto odkazu a dílu svých předchůdců hrdě hlásit. Vím, že to ode mě zní nezvykle nadneseně až pompézně, ale, řečeno slovy Karla Čapka, takové už tyhle historické okamžiky bývají…
3. Tento text není, nemůže ani nechce být objektivní. On je, totiž, velký rozdíl mezi zkušeností maratónského běžce a televizního diváka sledujícího televizní přenos příslušného závodu. Ta „mrcha“ zkušenost je prostě nesdělitelná…
RNDr. Otakar Vychodil