Publius News
Středa 13. listopadu 2019

Eseje

I. Genesis, kapitola první…

★ 21.05.2017 ★ rubrika: Eseje

napsáno v měsících dubnu až květnu l.p. 2013

Nevím přesně, komu může být tato (nebo snad tento?), při vší skromnosti, esej určena, nicméně ji napsat musím. Nějaký čtenář se možná najde – nějaký příslušník pozvolna vymírajícího druhu ochotných myslet; v dnešní době totální devastace racionálního přístupu k realitě, reprezentované zoufalou absencí kritického myšlení a podobných dávno (?) přežitých procesů poznávání světa dnes redukovaných na ono „ubavit se k smrti“ .

Neil Postman sice k takovýmto poněkud děsivým prognózám budoucnosti civilizace dospěl již v letech padesátých, kdy pojmy jako „internet“, „facebook“ a podobně ještě neexistovaly, nicméně i pohled na televizním vysíláním neuvěřitelně zmutovanou kulturu tehdejší společnosti Spojených států ho mohl dovést k zarážejícím způsobem přesnému modelu toho, „jak to může všechno dopadnout“. Tak to tedy dopadlo takhle a doufejme, že zatím ještě pořád platí vid nedokonavý, tedy „dopadá“.

Nářky nad plytkou a duševně stále více zaostávající společností, která se nechá ovládat masmédii jako stádo dobytčat či hůře, zástup krys následujících bezmyšlenkovitě zvuk krysařovy flétny na cestě k smrtícímu útesu, jsou sice relativně správné, ale pouze relativně. Která z těch ovcí či krys – účastníků tohoto „pochodu smrti“ – je vynálezcem televizního vysílání, internetu, wikipedií, chytrých telefonů, cocacoly a podobně? Samozřejmě žádná.

Před vynálezem oněch civilizačních vymožeností o jejich případné budoucí existenci nemělo ono opovrhované stádo ani tušení. V čem je tedy podstata problému?Částečně v tom, co popisuje americký republikánský politik Newt Gingrich v knize „To Renew America“ (Obnovit Ameriku). Zmiňuje se v ní o svého času převratném vynálezu komunikace pomocí faxu. Praví doslova, že Američané samozřejmě o možnosti něčeho podobného neměli ani tušení a bylo tedy „naším“ úkolem (koho – politiků?) je přesvědčit, že tento způsob komunikace je natolik převratný, že přispěje k dalšímu upevnění celosvětové vedoucí pozice USA (proč v onom čele musí USA za každou cenu být, to v knize vysvětleno není, ale to je jiný příběh…).Tedy abstrahováno a seřazeno do sekvence. Primárním je vynález (v podstatě nevinný), poté následuje úsudek „kohosi“, že právě tento vynález je z nejrůznějších hledisek (ekonomických, politických, atd.) výhodný a posléze masivní přesvědčování „stáda“, přesněji bezohledná manipulace jím, aby tento vynález jaksi „přijalo“ za svůj, ba více, začalo jej v podstatě orwellovsky milovat a samozřejmě jej v rámci jednotlivců a podskupin využívat (ekonomicky, politicky, atd.). A také „bavit se“ jím. A právě ona implicitní a obecně akceptovaná „nevinnost“ prvního kroku sekvence, se mi zdá být bazálním problémem. Je vynálezce (či vědecký tým) konkrétního zbožňovaného či naopak hrůzu budícího „něčeho“ skutečně v pozici „já nic, já muzikant“? Mohou za vše pouze až oni následující zlí uživatelé tohoto „něčeho“? Nebo existuje nějaká, co já vím, „primární vina“, kterou nelze jen tak smýt tím dosti odporně alibistickým „to já ne, to oni“? V mé osobní historii disponuji dvěma příběhy, které mě plně opravňují k značným pochybnostem o jakési implicitní panenské nevině vynálezců, novátorů, vědeckých týmů a všech těchto „nositelů pokroku lidstva“, jak s oblibou říkávali komunisté a samozřejmě, že nejen oni.

Příběh první

Z hlediska mé profese a poměrně dlouholeté praxe – matematik, specializován v oboru kybernetiky a matematické informatiky – i z důvodu jisté nekonformity mé povahy je celkem logické, že jsem se nemohl spokojit s tím, co se v naší, v letech sedmdesátých tvrdou normalizací zasažené, zemi obecně chápalo pod pojmem „výpočetní technika“. To, že se ve svobodném světě vše odehrává úplně jinak, navíc v rámci zákonů námi (nebyl jsem pochopitelně sám) vyznávané královny věd, jsme věděli především na základě studia pololegálně získávaných časopisů typu BIT – „programátorského playboye“, jak jsme tomu tehdy říkávali. Na stránkách těchto okének do svobodného světa nás zastihly přelomové zprávy o vynálezu a postupném zdokonalování personálních počítačů, tam jsme se poprvé setkali s informačním „guru“ Steve Jobsem a brýlaým géniem Billem Gatesem. Kluci stejné generace jako my (dokonce o málo mladší) začínali dělat „věci“, kterým jsme rozuměli a které bychom, za jiných než normalizačních okolností, dokázali také. Nebyla to z naší strany nabubřelost, prostě to tak bylo. A začali jsme, spolu s nimi, snít o celosvětových sítích, informačních dálnicích a podobně, postupně jsme dokázali propojit naše velké sálové počítače s mikropočítači (vyráběnými v JZD Slušovice – jeden z nádherných paradoxů tehdejší doby), vynalezenými našimi kamarády kousek od našeho výpočetního střediska a touto typicky českou, v podstatě kutilskou, cestou započít i v našich velmi nepříznivých podmínkách s kladením jakýchsi prvních vrstev základů „naší“ informační společnosti. Samozřejmě, že z pohledu technické úrovně těchto cihliček jsme se Západu ani nepřibližovali. Ale o to přeci nešlo, důležitý byl přístup principiální. Tedy jakési uvědomování si toho, že tu vzniká něco nového, co má tendenci nepředstavitelně bujet. Že to „něco“ podle všeho ovlivní v blízké budoucnosti ohromnou spoustu lidí, kteří o námi budovaných zárodcích zatím nemají ani tušení. A že bude zásadním celospolečenským úkolem tyto lidi naučit se s touto novou skutečností vyrovnat. Hlavně pak mít na paměti, že programátorů, matematiků a vůbec technicky nadaných a vzdělaných lidí bude v této mase zanedbatelná menšina. Byla to z naší strany spíše intuice než racionální hluboká úvaha, třeba proto jsme tyto naše sítě učili pracovat tak, aby jim rozuměly i „holky na fakturním“ našeho státního podniku. A s obrovským překvapením zjišťovali, jak obtížné a odborně i technicky velmi náročné je tvořit takovéto „uživatelsky přátelské“ systémy. A jezdili jsme po bolševikem do určité míry tolerovaných konferencích a šířili ideje nově nastupujícího informačního věku, kdy každý bude mít doma svůj počítač (deset let před vznikem internetu !) a dostane se ke všem databázím na světě a pro všechny nastane opravdový ráj (jak jinak?). Byl jsem, myslím, první, kdo u nás upozornil na velké nebezpečí existence počítačových virů, které mohou v takovýchto sítích napáchat obrovské škody a dokonce vést k organizovanému počítačovému zločinu (to si tehdy už někteří posluchači, pravda, ťukali na čelo…). No, prostě jsem byl jedním z typických proroků, tentokrát informačního věku. Nikdo z nás tehdy nedomýšlel, jaký zničující efekt může námi propagovaný „věk“ na lidstvo mít. Sice jsem si tehdy i sám na sobě všiml, jak devastující vliv mohou mít na lidskou bytost počítačové hry, nicméně jsem tuto záležitost považoval za jakýsi „side-effect“ světlých zítřků. Miliony obézních dětí, které nevědí, co je to les a louka a pohybují se pouze ve virtuálních světech, to bylo jaksi mimo moji představu (spíše jsem to vidět nechtěl). Raději jsme predikovali vznik jakési celoplanetární „inteligence“ na bázi našich sítí a snili o jejích nepředstavitelných možnostech… Načež přišel Facebook, přišel Twitter a s nimi plíživá, postupně až neuvěřitelná degradace lidského soukromí, do nebezpečných hodnot padající míra schopnosti selekce informací, adorace osob, událostí, či celých světů, jejichž existence nemívá realistický vzor ve světě skutečném, a pokud tento existuje, jeho virtuální obraz bývá až absurdně pokřiven,… Tak mohly vzniknout informační hrůzy typu wikipedie, kde je složité verifikovat informace tam uložené i pro informačního specialistu. Jak jinak, když se tam vedle velmi solidních informací vyskytují nejen neskutečné „bláboly“, ale i zlovolně a cíleně zaměřené diskreditační informace sloužící záměrům „kohosi“? Nepřipravenost lidstva na tento mnohonásobný „overkill“ informacemi a postupný zánik schopnosti kritického myšlení je pak skvělým prostorem pro manipulaci veřejným míněním (opět jakýmsi „kýmsi“). Ve spojení se sociálními sítěmi pak možným (a využívaným) spouštěčem masových akcí v netušené míře (Occupy Wall-Street, „arabské jaro“ 2012…). Tím se zároveň naprosto logicky otevřel i ohromný prostor pro ryzí informační terorismus a informační války (co do krutosti soupeřících s válkou studenou – viz. státy kontrolované hackerské útoky vůči „nepřátelům“). Nástup klasických mediálních korporací do tohoto prostoru – jakási koruna tohoto informačního kolapsu – postupně vytěsnil i televizi, vše ovládá námi kdysi vynalézaný a propagovaný internet … Samozřejmě, že o těchto nebezpečích víme a, aniž se musíme spolu domlouvat, bijeme na poplach. Leč krysař již kráčí a píská… Kdy bude dosaženo vrcholu útesu, už předpovědět neumíme. Víme jen, že bude…

Příběh druhý

Jako dlouholetý rockový hudebník a rebel, kterému k sedmnáctým narozeninám nadělila Varšavská smlouva nějakých dvacet vojenských divizí, tanky na náměstí a několik zastřelených vrstevníků, jsem samozřejmě byl a doposud jsem obdařen hlubokou a skutečnou nenávistí k bolševickému režimu jakýchkoliv „barev“, historicky navíc podporovanou drastickými zkušenostmi naší rodiny s ním. Tato nenávist se s lety měnila nejen v aktivní odpor ale posléze i ve vymýšlení konkrétních způsobů, jimiž by bylo možné tento odporný režim prakticky odstranit. Nutno poznamenat, že jako „květinové dítě“ jsem však ani chvilku nepřemýšlel o akcích násilných – připadalo nám (opět jsem samozřejmě nebyl sám) to absurdní. Během normalizačních let dokázal bolševický režim jediné. Ve finále, kdy už jeho postupy přesahovaly meze představivosti a téměř hmatatelný všeobecný přetlak nesouhlasu byl nesnesitelný, jakousi labutí písní způsobil sjednocení toho, co někdejší prognostik Zeman nazýval „ostrovy pozitivní deviace“, přičemž následný synergický efekt onoho spojení vedl k listopadové tsunami, která režim smetla nebývalou silou. Ve smyslu definice oněch „ostrovů pozitivní deviace“ jako nekonformních společenství vztažených k určitému druhu aktivit jsem patřil nejméně k dvěma z nich. Jednak ke skupině nekonformních realizátorů základů nově nastupujícího informačního věku – systémových analytiků a programátorů a potom k přirozeně rebelské skupině rockové subkultury. V logice této mé situace tedy zůstává i následná radikální změna mého života – skok doslova po hlavě do Tocquevillových temných a chladných vod o jejichž hloubce jsem neměl sebemenšího tušení, do politiky. Primárním impulsem bylo zděšení z jakési infantility, neumětelství nastoupivších revolucionářů, kteří neuvěřitelně hloupým způsobem započali s pleněním zabíraného území, ignorujíce při tom nejen základy etiky , což se v revolucích stává, ale i základy elementární logiky zvané v našich krajích perfektním eufemismem „selský rozum“. Můžete být od Boha skvělý pilot, nicméně, nemáte-li k dispozici aeroplán a myslíte-li si, že vám stačí mávat rukama, abyste se vznesli k nebi, je to především do nebe volající pitomost – nikam nepoletíte, maximálně na vlastní nos a budete v lepším případě jen pro smích. Když už však za vámi stojí davy lidí, které s vámi letět chtějí a které vám uvěřily, že to zařídíte, bude dopad značně krutější. My, kteří jsme se specializovali na konstrukci fungujících systémů a organizací, jsme měli zkušenost s vytvářením těchto prvků – oněch aeroplánů. Náš vstup do této oblasti byl, i když se nám to nemusí líbit, ryze technický (ne technokratický) a konstrukční. Právě konstrukce procesů typu volební kampaň, postupů v řízení celoplošných organizací (politických stran) a podobně, to byla naše doména. To jsme uměli a tam jsme uspěli, přesněji zvítězili na celé čáře. Právě tyto projevy „fungujícího stroje“ a přesvědčivá vystupování ekonomů z Prognostického ústavu (hlavně Václava Klause) spolu s jakousi morální „střechou“ osobnosti Václava Havla působily na běžné lidi, zvyklé na jakousi upocenost, nekompetentnost a nesnesitelnost papalášů zahnívajícího bolševismu, jako živá voda. A naše dílo – aeroplán – se postupně zvedlo ze startovací dráhy a zamířilo k výšinám. Leč… Po drtivě vítězných volbách se objevilo cosi, s čímž jsme nepočítali. A to „politici“. Že je tento živočišný druh nezbytný, to jsme samozřejmě věděli, nicméně, že nás bude tzv. „demokratickými procedurami“ nutit k tomu, abychom do motoru letadla lili voňavku Dior, přestože je to motor evidentně benzinový, to jsme opravdu netušili. Ne, toto přirovnání není přehnané. Každému sedlákovi u nás na Hané je jasné, že jsou věci, o nichž se nejen hlasovat nemůže, ale přímo nesmí (ani krávě nesmíte dát zapařenou trávu, bez ohledu na to, jak dopadne nějaké hlasování). Po volbách 1990 jsem se stal členem vrcholného orgánu Občanského fóra – Republikové rady OF a zmíněný proces hledání „demokratického konsensu“ v problémech typu zda teče voda opravdu dolů se stával mou (naší) noční můrou. Neefektivní rozhodovací proces se týkal nejen naprosto evidentních věcí, o nichž rozhodovat nebylo nutné, ale i věcí povahy politické, kdy v případě diametrálně rozdílného názoru na podstatu věci rozhoduje vždy a všude většina s tím, že menšina toto rozhodnutí respektuje a za to, že je menšinou, není trestána či ostrakizována – jinak se jedná o ryzí bolševismus. Právě neschopnost tvorby systému pravidel a samozřejmě i jejich dodržování, tedy toho, co platí v mnohaletých demokraciích, které měly být naším vzorem, nás vedla k závěru, že aeroplán sice máme, nicméně levé křídlo míří jinam než pravé, což nutně končívá leteckou katastrofou. Proto jsme přišli s návrhem upravit „motor“. Tedy definovat jasná pravidla fungování, rozhodovací pravidla, kompetence a podobně. Tento krok byl fatálně nutný – po zvolení Klause do čela OF proti vůli tehdejšího „vedení“ celostátního OF byla totiž situace prakticky neudržitelná. Vytvořili jsme tedy návrh procesu včetně časového plánu, jehož výsledkem byla transformace OF, a po kratší věcné diskusi byl celý proces odstartován. Přestože většina , tedy alespoň těch kteří se k OF hlásili, ve finále s naším procesem vyslovila souhlas (demokratickým hlasováním), takže OF stranou prohlášeno bylo, vlastní realizace proběhnout nemohla, a to díky tvrdému odporu menšiny. Protože se však na druhé straně jednalo o bazální strukturální změnu, dojít ke konsensu bylo tentokrát nutné. Po mnoha vyčerpávajících a bezvýsledných jednáních byl výsledek jasný – je nutné se rozejít. Na bázi OF tedy vznikly dva samostatné proudy. Námi prosazovaná klasická politická strana pod názvem Občanská demokratická strana a odpůrci založené Občanské hnutí. Náš přípravný výbor ODS se od samotného počátku s nebývalou chutí a nadšením pustil do realizace dalšího velmi důležitého kroku, tedy definice programového prohlášení, stanov a organizační struktury strany . To, co bylo možné, jsme převzali od britské Konzervativní strany, která byla naším vzorem, zbytek byl v jakémsi až hektickém transu vypracován na základě našich vědomostí a ideálů (!!). Přípravným výborem jsem byl pověřen uspořádáním Ustavujícího kongresu ODS, který se konal 21. dubna 1991 v Olomouci. Tento kongres vzbudil nebývalý ohlas, dočkal se i poklony z tábora odpůrců (P.Pithart:“ Vůbec jsem netušil, že u nás může existovat skupina s takovým tahem na branku, klobouk dolů!“). Já jsem byl jaksi automaticky navržen do první Výkonné rady, nejvyššího orgánu ODS a provedl jsem určitou věc, nad jejíž správností doposud váhám. Se slovy “Díky za důvěru, pánové, ale mým úkolem bylo tuto stranu prakticky vytvořit, ne dělat politiku!“ jsem k jistému zděšení kolegů tuto nabídku odmítl. Vývoj však rozhodl úplně jinak…

V řadě překotným tempem následujících událostí, včetně mého zvolení do České národní rady (v rozporu s mým rozhodnutím se politice nevěnovat…) po drtivém volebním vítězství ODS v roce 1992, následném rozdělení federace, mém fungování v zahraničním výboru Poslanecké sněmovny a práce na vstupu České republiky do NATO (korunované úspěchem), až po odchod z praktické politiky, jsem se stoupajícím neklidem pozoroval věci, které se uvnitř našeho aeroplánu dějí. Především zvyšující se počet členů posádky, kteří nejen, že byli vším možným, jen ne konzervativními politiky klasického střihu, dokonce jim byla slova jako ideály a ideologie jaksi cizí až pro ně neslušná. My “otcové zakladatelé“, zpočátku vážená až nezdravě mysticky adorovaná skupina pak postupně vytěsňováni a nakonec humánně likvidováni. Předseda ODS pak člověk nechtějící vidět a odmítající reagovat na tyto znepokojivé projevy a mlčky jim přihlížející, až tyto vedly k „sarajevským událostem“ a pokusu odstranit ho nejen z čela ODS, ale z politiky vůbec tak jako celé řady z nás. Přes jistá příkoří a pocity nespravedlnosti jsme se tehdy (v jiných pozicích a jinými prostředky a ne v „jednom šiku“) proti této antidemokratické nehoráznosti vzepřeli a pomohli k vytvoření bodu jakéhosi pokusu o „reset“ ODS. Strana nezmizela v propadlišti, v předčasných volbách silně uspěla, i když ji sarajevští „vzbouřenci“ opustili směřujíce v pomíjivou Unii svobody. Odchod, bohužel, z velké části kvalitních lidí ze strany v součtu s odchodem bývalých poslanců Federálního shromáždění v roce 1993 však byl něčím, co strana už ve zdraví přežít nemohla. Uvolněný prostor ve znovu velmi silné politické formaci tak umožnil do vysoké politiky proniknout lidem, kteří by jinak nikdy v politice být nemohli a kteří se, zvláště pak v „inspirujícím“ prostředí tzv. „opoziční smlouvy“, mohli nerušeně věnovat tomu, čemu s jistým časovým odstupem říkáme postupná „privatizace ODS“. Proces, ústící v nástup především bezskrupulózních mladíků, jejichž cílem se stal pouze státní rozpočet, který prostřednictvím s až zločinnou cílevědomostí někdejších chicagských gangsterských struktur ve spolupráci s řadou spřátelených „podnikatelských“ subjektů bezostyšně vykrádají, přičemž lepší denotát pro danou činnost neexistuje. A to prosím na všech úrovních. Od té celostátní až po ty obecní. Typická metastáza, která nutně musí dopravit každý živý organismus na patologii a posléze do krematoria. Tato strana se samozřejmě není schopna vzpamatovat a když, tak jedině za pomoci vysoce drastické chemoterapie a systematického ozařování betatronem. I tak výsledek není jistý.
Takto nám, jak slýchám, byla ukradena naše idea, naše práce a také naděje spousty lidí. Jenže: opravdu jsme v tom nevinně…?

Dva příběhy, které vykazují natolik znepokojivé společné rysy, že bývají častým zdrojem mých depresí. Jednal jsem vždy správně? Nebylo to, co považuji za nespravedlnost, od samého počátku i mou chybou? Není ono uvažování o „primární vině“ třeskutou pravdou a nikoliv pouhým námětem pro filosofický diskurs? A co Václav Klaus a jeho proslulé umění nevidět to, co je „pod jeho rozlišovací úroveň“? A Václav Havel, plující na oblacích svých morálních apelů, ale proklatě vysoko nad sice poněkud neestetickou, nicméně žírnou půdou každodenní všednosti, z níž nevzejde ani klásek, pokud na ní z oblaků (a to nejen morálních) nezaprší? Takovýchto otázek je celá řada a nikde je neslyším, natož pak odpovědi na ně…
Skvělý americký spisovatel a esejista židovského původu Michael Chabon (mimo jiné nositel Pullitzerovy ceny) mi teprve nedávno ve svých „Mapách a legendách“ pomohl nalézt náznak obecné odpovědi na tyto otázky.

Chabonovy takřka meditace o vztahu autorova díla (a v podstatě je jedno zda literárního, či jiného) k autoru samotnému ale především k věčnosti, chceme-li k Bohu, jsou fascinující. Fenomén kreativity , zkoumán a uvažován na bázi staré židovské kabaly, ve smyslu, alespoň tak to chápu já, jakési hranice mezi pokorou a rouhačstvím je symbolizován prastarou legendou o golemovi. Jedině Bůh je „oprávněn“ (nepříliš vhodné slovo, uznávám) k tomu, aby stvořil nejdokonalejší bytost – člověka. Ten, kdo se pokouší Tvůrce v těchto šlépějích následovat, porušuje boží zákony, kterážto disharmonie je vždy následně a neodvratně vyrovnána. Pokaždé destrukcí výtvoru, mnohdy pak současnou destrukcí i onoho „zpupného“ tvůrce. K tomu, aby vůbec takovýto tvůrce mohl o onom Genesis napodobujícím „něčem“ uvažovat, musí být jaksi „svatý“, předurčený, vyvolený. Musí být nesmírně vzdělán v rituálech a procesech této rouhačské tvorby – například v kabale orientovaným a hluboce věřícím židovským rabínem. Byť se jedná zdánlivě jen o nutnost znalosti jakési „technologie“ procesu, samozřejmě jde především o akt vysoce mystického charakteru, nutně probíhající v extatických stavech, tedy v nezbytném kontaktu s Bohem a to paradoxně při de facto vrcholně bezbožném procesu tvoření “živé bytosti z hromady mrtvé hlíny“. Vlastní „živý projev“ výtvoru, zahájený pak vložením posvátného „šém“ (předmět, na němž je napsáno jedno z božích jmen, či jiná velevýznamná formule) na čelo či do úst bytosti vytvořené tímto procesem, je omezen celou řadou podmínek, navíc velmi souvisí s tím, co do něj vložil sám tvůrce – rouhač. Svou duší, povahou, úmysly… I komplikované kabalistické rituály mají v této oblasti božími zákony dané nepřekročitelné meze. Ona bytost nemůže být vybavena všemi atributy skutečného člověka – chybí jí například dar řeči, nebývá vnitřně harmonizována, její chování je tudíž nepředpověditelné a v nejlepším případě podléhá alespoň vůli svého tvůrce – nicméně i tak je její existence velmi riskantním počinem. Podle legend jeden z takto vytvořených „golemů“ (slovo „golem“ v podstatě znamená hebrejsky „socha“), přesněji ten, oživený varšavským rabínem, počal velmi rychle nabývat na velikosti a hmotnosti, až se v určitý moment rozpadl na kusy, přičemž tyto jeho tvůrce zabily… I golem historicky nejslavnější, tedy ten, oživený pražským rabínem Jehudou Loewem ben Bezalelem a vytvořený pro ochranu Židovstva rudolfinské Prahy před nenávistnými pogromy, tedy za účelem bohulibým, prokazoval tak silnou míru agresivity (ničení domů Židovského města v rabínově nepřítomnosti, když mu zapomněl vyndat šém z úst), že byl svým tvůrcem navěky umrtven (rozpadl se údajně „v prach“) odejmutím a zničením onoho posvátného „šém“.

Chabonova transkripce golemovské legendy spočívá v jakémsi přesunu osobnosti v podstatě každého autora nějakého „nového“ díla, v Chabonově příkladu literárního – já si se vší pokorou troufnu tvrdit, že obecně díla libovolné povahy (v tomto pojetí tedy i objevu, vynálezu) – do role onoho v kabale vzdělaného „svatého“ člověka. Svatého proto, že mu „musí býti s hůry dáno“, jinak je jeho tvorba pouhým kýčem, pouťovou atrakcí. Co když je každé lidské dílo onoho typu (vytváření něčeho, co tu ještě nebylo) de facto komunikací s Bohem (pro bezvěrce s jakýmsi řádem světa, či Géniem nějakého vývoje, a podobně), ať už si to dotyčný uvědomuje, či ne? Je-li tomu tak, jak hluboce pak je, matematicky řečeno, „kompatibilní“ dotyčný výtvor s božím řádem, řádem vývoje světa, řádem toho, co už tady miliony milionů let probíhá? Co když se jedná o, byť třeba neúmyslný, zásah do oněch božích pravidel, který může být, ať již byl úmysl tvůrce jakýkoliv, škodlivý, nevhodný, v nepravý čas přišedší, nedotažený, nesmyslný a podobně? Jak se ony zákony, mnohdy neznámé či těžce uchopitelné, v tomto případě projeví? Nechají „pouze“ dotyčný výtvor „rozpadnout se v prach“, či je za svoji opovážlivost ztrestán i zpupný tvůrce? Či je mu jen nějakým způsobem naznačeno, že „ano, ale“…? Jak to, že i ty nejbohulibější cíle tvůrce bývají mnohdy provázeny strašlivými efekty spojenými s existencí jeho výtvoru, devastujícími to, co mělo být původně jeho prostřednictvím zušlechtěno a povzneseno do nebývalých veskrze pozitivních výšin? Opět celá řada velmi zneklidňujících otázek. V každém případě vytvoření něčeho nového v sobě vždy může mít ono „golemovské stigma“. Pokud tomu tak je, bude zřejmě záležet na jakési „míře“ onoho stigmatu, které dotyčný výtvor provází a které má postupně vliv i na samotného tvůrce, na jeho další život, jeho vztah k světu a naopak, vztah světu k němu a podobně – řekněme jako jisté Bohem nastavené zrcadlo. Míra onoho stigmatu bude nejspíše do určitých hodnot souviset i s „duší“ tvůrce. Pokud ano, tak do jaké výše? A vůbec, jaká míra onoho stigmatu je ještě „únosná“? Kdy se již „golem už rozpadá na kusy“? Je možné s tímto stigmatem nějak pracovat? Je možné tuto míru nějak a něčím průběžně umenšovat a oddalovat tak okamžik zániku díla celého? A tak dále, a tak dále…

Tento chabonovský pohled například na to, co jsme v naší společnosti počátkem devadesátých let uvedli v život, z onoho „něčeho“ dělá výtvor obdařený typickým golemovským stigmatem a to takové hodnoty, že bez nadsázky hrozí destrukcí všeho podstatného, co vedlo k jeho genezi, přičemž destrukce samotných tvůrců je jakousi vedlejší (již dlouhá léta probíhající) ztrátou. Jedná-li se o jakýsi „boží trest“, pak doufám, že nikoliv za naivitu, idealismus, nadšení a zapálení pro věc, ale za jakési nechtění vidět znepokojivé efekty, od počátku „stvoření“ téměř hmatatelné a také za, s tím do jisté míry související, zbrklé vydávání čehosi partikulárního za obecné bez ohledu na kontext se z prachu a popela se rodícím obnoveným, českým (československým) národem (prosím ve smyslu spíše středověkém či americkém nikoliv obrozenecky herderovském). Nezbytnost detailního zkoumání a pokusů o pochopení duše tohoto národa nám tehdy nijak podstatná nepřipadala. Preference technokratických (organizace společnosti, ekonomická transformace) či moralistních (obecná kázání na víceméně globální úrovni) procesů byla samozřejmě způsobena jakýmsi druhem zpupnosti a nepokory nás všech tehdejších revolucionářů. Důvodem (nikoliv omluvou) byla patrně dlouhodobě izolovaná existence, jakési ghetto oněch ostrovů pozitivní deviace, oddělená od zbytku, přesněji drtivé většiny společnosti. Tato, mimo převažujícího množství „normálních“ lidí, zahrnovala i celou řadu vykuků, zlodějíčků, veksláků, podvodníků a kariéristů. Tedy jakési sociálně patologické skupiny, jimiž jsme vždy z duše opovrhovali, pokládajíce je za jakýsi odpad, aniž bychom brali v úvahu jejich ohromující schopnosti se bleskově přizpůsobit jakýmkoliv změněným podmínkám. A také jejich lačnost, brutalitu a agresivitu při „lovu“ v tomto nově vzniknuvším prostředí. Lačnosti ženoucí je bezohledně za kořistí a přizpůsobujících všechna soukolí našeho krásného nového stroje jen a jen jejich cílům, přičemž postupná eliminace především vynálezců a autorů tohoto stroje byla logicky prvním krokem – nezbytné „oslepení mistra Hanuše“. Námi stvořený golem tedy postupně začal likvidovat své okolí, pro jehož dobro byl vytvořen, nota bene v důsledku celou společnost, přičemž ti, kteří by mu mohli vyndat ono posvátné „šém“ z úst, byli chytře preventivně odstraněni… Postupem času však onen golem zákonitě nabobtnal do oněch „varšavských“ mezí, jakési kritické hodnoty hmotnosti, kdy se svou s odpuštěním „nenažraností“ začíná nejen zalykat, ale kdy se na jeho těle počínají v čím dál tím větší míře objevovat praskliny signalizující neodvratný příchod okamžiku rozpadu. Podobně jako Frankensteinova bestie (moderní to oktáva golemovské legendy) kolem sebe kope, ničíce ve svém okolí vše, nač dosáhne. A to i v momentě, kdy mu odpadávají ruce, nohy a kusy trupu…

Někde se tedy stala chyba. Neúmyslná, velká, osudová… Nějak se nechce věřit, že to, co se stalo nám, nám všem, je nějaká úplná novinka – anomálie v historii lidstva. To asi těžko, jinak by neexistovaly ony varovné legendy, jako je ta golemova, jejichž smysl člověk začne chápat, až se s reálným obrazem těchto legend potká. Co s tím vším? Existuje ještě nějaké řešení, schopné korigovat naše chyby? A pokud ano, tak jaké? Zdá se mi, že celou tuto situaci přenádherně ve své genialitě vystihl Karel Čapek a to v závěru románu Krakatit, při hovoru vynálezce Prokopa s Bohem Otcem:
„Co člověka potkává, vychází z něho. To se jen tak z tebe odmotává jako z klubka. Musí být rozum, a člověk musí myslet, k čemu je každá věc … člověk má víc myslit než cítit. A ty jsi se do všeho hrnul jako střelený… Kdyby to nebylo v tobě, nebylo by to v tvém vynálezu. Všechno dělá člověk ze sebe…Už neuděláš to nejvyšší a nevydáš všechno. Chtěl jsi se roztrhnout samou silou a zůstaneš celý, a nespasíš svět, ani jej nerozbiješ… Chtěl jsi dělat příliš veliké věci a budeš dělat věci malé. Tak je to dobře…. Uděláš věci dobré lidem. Kdo myslí na nejvyšší, odvrátil oči od lidí… Načpak je takový velký výbuch? Ještě někomu ublížíš. Ale hledej a zkoumej, třeba najdeš …Aby to dalo hodně užitku. A aby to svítilo a hřálo … Zkusit to z jiného konce, a je to…“.

Ano. Zkusit to z jiného konce, aby to „svítilo a hřálo…“. To jinými slovy znamená vrátit se na počátek. Poučeni více než dvacetiletou sekvencí celé řady událostí, které samozřejmě nebyly pouze negativní a pouze zásadní. Ale právě ty zásadní události negativní povahy – prostě velké chyby – je asi nutné co nejpřesněji identifikovat a při tom čapkovském regeneračním procesu pečlivě vyloučit, nebo alespoň omezit jejich destruktivní dosah. A to vše s těmi více než dvaceti dalšími křížky na „kontě“ osobního času, pokud dnešní situaci chceme srovnávat s tou těsně porevoluční. Máme ještě dost času a energie? Odpověď zní, že nejspíše ne. Člověk není stroj nastavený na fungování do nekonečna. Bude to tedy musit dokončit a hlavně nepokazit, někdo jiný. My bychom měli pouze velmi hlasitě upozorňovat na chyby, jichž jsme se dopustili a jimž je třeba se vyhnout, nejvýše navrhnout způsob, jak se jim zkusit vyhnout. A ti, řekněme, „další“ by měli našim slovům a varováním naslouchat a to přesto, že jeden ze základních zákonů kybernetiky praví, že zkušenost je nesdělitelná… Moudří určitě naše slova zaznamenají a zváží jejich memento, případně se chybám, našim chybám podobným, vyhnou, … aby se dopustili chyb dalších. A nám nezbývá než doufat, že nebudou tak závažné jako ty naše někdejší, že jejich „golemovské stigma“ nepřesáhne onu obávanou kritickou mez. A pak? Opět slovy Karla Čapka – tentokrát závěrečné věty Války s mloky: „Dál už to nevím…“.


Genesis
sdílet sdílet sdílet sdílet