Prolog

Květen l.p. 2017

„Pojďte a poslyšte pověsti z dávných časů…“. Z povinné četby známá slova úvodu knihy bájí a pověstí o mýtické historii českého národa „Staré pověsti české“ spisovatele Aloise Jiráska. Samozřejmě nic z toho, co je v této knize uváděno, není možné brát nijak vážně, jedná se skutečně jen o pohádky, které však na druhé straně mají silně racionální základ, jak už to u bájí a mýtů bývá.

Celá generace intelektuálů Národního obrození při řešení problematiky existence něčeho takového, co by bylo možno nazývat moderním „českým národem“, od samotného počátku zápasila s nezřetelným a nejasným historickým určením tohoto fenoménu. Na rozdíl od jiných evropských národů zde především chyběla kontinuita v podobě šlechty jako nositele jazyka a kultury, na jejichž základě by bylo možné tento národ stavět. O to bohatší však byl svět „neurozený“, po generace si kulturní zvyklosti a zejména jazyk předávající. Protagonisté Národního obrození tedy svou pozornost zaměřili zejména tímto směrem.

Nechci se zde zabývat vědeckými, tedy filologickými a historickými aspekty tehdejší doby. To přenechám odborníkům. Zajímavá je spíše otázka, proč na tomto díle obrozenci pracovali s takovým úsilím a neuvěřitelným nasazením? Odpověď je z určitého úhlu velmi jednoduchá: Asi proto, že věděli, že to má smysl, a že to prostě udělat musí. Tehdejší pohyb v lidské společnosti v tehdejším stavu vývoje prostě takovéto postupy jakoby vyžadoval, takže tito muži, místo toho, aby moudře dumali nad tím, proč tak činit, jednoduše přiložili ruku k dílu, které vyrostlo v něco, bez čehož si život současný neumíme představit.

Existence fenoménu moderního českého národa jako důsledku této obrozenecké „renesance“, souvisejícího mimo jiné se zmíněnou jazykovou a kulturní identitou, však neřešila problém státoprávní – nebyl čas ani prostor. Mocenské změny, k nimž docházelo v souvislosti s revolučními procesy 19. století, na sebe, totiž, nedaly dlouho čekat. A byly to změny pro další vývoj naší národní identity podstatné. Nejdůležitější byly především vznik sjednoceného Německa (1871) a také rakousko-uherské vyrovnání (1867), které stávající monarchii změnilo v soustátí téměř rovnocenných útvarů Rakousko-Uhersko. Odpověď na to, proč český národ nebyl schopen vytvořit podobný státní útvar jako Uhersko, není součástí tohoto prologu, což ovšem neznamená, že se touto odpovědí nehodláme podrobně zabývat v rámci sérii esejí, kterou tímto uvádím.

Dávná historie Zemí koruny české, Přemyslovci, Lucemburkové, husité, doba pobělohorská, Habsburkové, zejména Josef II., státoprávní sebeurčení moderního českého národa, jeho vznik, kořeny, pokusy v rámci Rakouské (resp. Rakousko-Uherské) monarchie, Masarykův historický pokus o vytvoření samostatného státu, Mnichov, okupace ze strany Německa, víceméně dobrovolný pád do imperiálních sfér Sovětského svazu, Pražské jaro, okupace vojsky Varšavské smlouvy, období normalizace, Charta 77, listopad 1989 , rozpad ČSFR, 25 let pokusu o etablování samostatného státu, postupná degenerace ústavního prostředí, atd. To všechno jsou děje jimiž se hodláme zabývat v sérii esejí, které symbolicky říkáme Genesis.

Není naším cílem se přísně držet zásad nějaké historické školy, nějakého striktního pohledu na děje minulé. Historie nás zajímá spíše z hlediska ducha jednotlivých období a jeho souvislostí s dneškem a budoucností, tedy pohled spíše filosofický. Cílem série Genesis je jediné: na základě (nejen) historických analogií se pokusit najít takový systém státního uspořádání, který by Čechům jako modernímu „národu“ vyhovoval nejvíce. Nikoliv samozřejmě z hlediska ad hoc subjektivního (tím míníme časově podmíněné reakce na aktuální události), ale z hlediska dlouhodobého, v rámci jakéhosi „společného zájmu“ (common sense), který je povahy podvědomé, a mimo jiné souvisí i s historickým vývojem české státnosti. Jinými slovy, pokusit se vytvořit jakýsi základ státoprávního uspořádání České republiky, tedy základ její Ústavy, tak, aby tato Ústava vyhovovala především české společnosti jako celku, aby znamenala stabilitu bez ohledu na vnitřní a vnější otřesy, a aby byla schopna si poradit s různými excesy, s nimiž jsme se v současné podobě nuceni zabývat, případně, aby je dokázala a priori eliminovat. Zároveň pak z tohoto hlediska zkoumat Ústavu současnou, zabývat se jejími nedostatky i přednostmi, případně navrhnout její modifikaci, bude-li podle našich závěrů nezbytná.

Abych se vyhnul zbytečným spekulacím. Náš přístup je demokratický a republikánský. Konec konců i proto jsme našemu portálu dali jméno PUBLIUS, viz. úvodní stránka. Vůbec není náhodné ani to, že pod tímto pseudonymem vznikaly roku 1787-1788 legendární Listy federalistů otců zakladatelů Spojených států amerických, které vytvořily velmi silnou základnu pro vznik a následné přijetí Ústavy Spojených států amerických. Podobně jako byly Listy federalistů dílem tří mužů, nebráníme se ani my pracím dalších autorů, samozřejmě esejím, které konvenují se základní ideou série Genesis. Tyto rádi uveřejníme jako plnohodnotné prvky série, pokud nám budou nabídnuty.

První z řady esejí, která dala název celé sérii, se zabývá obecnějším pohledem na polistopadový vývoj. Byla napsána v měsících lednu až dubnu 2013, tedy před odstraněním vlády premiéra Nečase, jíž byl de facto zahájen proces postupné demontáže nejen politického spektra v České republice, ale i postupné likvidace jejího ústavního pořádku a demokratických pravidel. Tento filosofický pohled na to, co se od listopadu 1989 do „předvečera“ onoho bezprecedentního útoku na ústavní orgány stalo, je mým subjektivním pohledem. Pohledem přímého aktéra části oněch téměř 25 let politického dění v České republice. Tento pohled nemusí působit nijak optimisticky, ale s odstupem času se stává mementem. Silnějším, než jsem tehdy mohl předpokládat.