Publius News
Čtvrtek 28. března 2024

Glosy

Česká kauzalita

★ 03.12.2018 ★ rubrika: Glosy

Ministerstvo zdravotnictví varuje: Myšlení škodí zdraví!

Tato poněkud komplikovaná úvaha vznikla dne 17. listopadu 2018 na základě běhu událostí a s nimi souvisejícího dialogu s několika podobně laděnými přáteli…

Je to tak trochu jako hypotetický spor einsteinovsko-newtonovský. V našem malém, ale přesto „našem“, vesmíru se světlo šíří po přímce, čas plyne tak, že o kauzalitách typu „Babiš+Čapí hnízdo = zločin“ nelze pochybovati, ergo odstranění „podstatného“ Babiše (bezesporu správné a logické) znamená odstranění příčiny, tedy konsekventně vyléčení současných neduhů. Bohužel hlasatelům těchto přímočarých („světelně“ vzato) řešení uniká faktum, že světlo se nešíří po přímce, ale pouze po geotice reprezentující nejkratší možnou vzdálenost v rámci daného, tedy „našeho“ malého, vesmíru (obecná teorie relativity). Skepse, dlouhodobá zkušenost a jistá znalost matematiky a teoretické fyziky mě vedou k závěru, že tato zdánlivě neměnná pravda, tedy kauzální nexus „zločin-trest-řešení“, je ve skutečnosti velmi relativní. K tomuto závěru není třeba znalostí parciálních diferenciálních rovnic, natož pak Riemannových metrických tenzorů. Tento vesmír, řekněme typu B („B“ jako Babiš, na jménu ani na jeho nositeli nezáleží), je totiž zakřiven, a to značně (nikoliv „hmotou“= gravitací v kvantovém slova smyslu, ale jakýmsi „čímsi“ s podobným efektem). V něm sice platí teze o kauzalitě typu zločin-trest-řešení, leč z při pohledu z nadprostoru je daleko podstatnější otázka PROČ a ČÍM je tento náš vesmír B zakřiven? Je takový odjakživa? Znamená to, že je skutečně nezbytný řetěz kauzalit typu „Babiš-Čapí hnízdo-demise“ nevyhnutelnou vlastností nejen tohoto malého ale „našeho“ vesmíru, ale i útvarů vyšších dimenzí? Co když má toto zakřivení jistou dynamiku? Pokud ano, existuje jistý počáteční stav (Počátek), jakési překročení nějaké společenské „Čandrasékharovy meze“, které znamená nástup splnění postačujících podmínek, vedoucích k akceleraci zakřivení a přechod ve vesmír B, který zdaleka nemusí být konečným stavem? Vede tento proces k zhroucení systému? Pokud ano, KDY a ČÍM k tomuto „nástupu“ Počátku došlo? Je toto zhroucení definitivní, nebo se jedná o pouhé „pulzování“ velmi složitého systému, jehož zakřivení není nutně nevratné? Etc. To je zhruba můj pohled na události v tomto vesmíru B, jehož jsem sice součástí, nicméně mi to vůbec nebrání na něj a jeho zakřivení pohlížet z této poněkud „ptačí“ perspektivy. Hlasatelé „lokálních“ (ve smyslu jak času tak prostoru) neměnných pravd se dopouštějí té chyby, že sveřepě se pohybujíce po těchto zdánlivě „rovných“ křivkách jednoduchých Dostojevského řešení z pricipu parciálních, vydávají odstranění domělé příčiny (která je však pouhým nutným projevem pokřivených pravidel vesmíru B) za záchranu celého vesmíru B, přičemž podstatné věci jim unikají. Jsou to totiž nikoliv odpovědi, ale otázky, a zásadní a velmi znepokojující, které jsou podstatou skutečných řešení. Z logiky víme, že otázky jsou důležitější než odpovědi, neb otázky vedou k procesu hledání těchto odpovědí. Nejsou-li otázky? Pak nejsou a z principu nemohou být odpovědi. S bravurou vosy točící se v medu se v těchto zdánlivě skálopevných řetězech domněle nevyhnutelných kauzalit utápíme, místo abychom se starali o věc základní: Museli jsme do tohoto „medu“ padnout? Strčil do nás někdo? Nebo jsme jen byli neopatrní? A co když obojí zároveň?…

Z této perspektivy je jasné, že ať už jsme do tohoto současného vesmíru B zavítali jakkoliv, rozhodně není tím, kdo by nás tam postrčil, nějaký, při vší úctě naprosto bezvýznamný Babiš. On není příčinou našeho spirálovitě se smršťujícího vesmíru, je pouhým následkem dějů, jejichž Počátek je nutné nejen hledat, ale i nalézt a především pochopit, co k němu vedlo. Dále pak nalézt proces, který nás navrátí do prostoru dějů podobných těm, které mohly následovat, pokud by se nám kdysi podařilo vyhnout onomu osudovému okamžiku, tedy Počátku, jímž začal pád do časoprostoru vesmíru B, v němž se dnes nacházíme. „Není možné vstoupit dvakrát do téže řeky“, tvrdil Hérakleitos z Efezu. Je bláhové se pokoušet vrátit se nějakým mohutným „skokem“ proti času do období před Počátkem. Avšak vymanit se z osidel vesmíru B je nezbytné, máme-li (samozřejmě s mnoha ranami a šrámy) přežít.

Co tedy dělat? Především se vyhnout všem nástrahám, které by nás opět vedly do chapadel spirálově se smršťujícího vesmíru B. Vyvarovat se chyb, které jsme učinili, protože není hanba chyby dělat, ale je trestuhodné se z nich nepoučit, nebo je dokonce opakovat. Povede to k něčemu „lepšímu“? O tom asi musíme být přesvědčeni, protože jinak to všechno úsilí ztrácí smysl. Vyvarovat se zmíněných chyb je podmínkou nezbytně nutnou pro onen, ani ne tak únik, ale proces „narovnání“ značně pokřivených dimenzí našeho skutečného Vesmíru (bez přívlastků), a dostat jej do, řekněme, pro něj „normálního“ stavu, kde anomálie typu „B“ nemají šanci se prosadit. Není to však podmínkou postačující! Určitě se dopustíme chyb jiných, o nichž dnes nemůžeme mít tušení. Má tedy celá ta naše námaha smysl? To nevím… Ale proč se o to nepokusit?

P.S. Příliš složité? Možná – tak už to někdy bývá. „Oslu jsou milejší plevy nežli zlato“, když už jsme u toho Hérakleita…


sdílet sdílet sdílet sdílet