Publius News
Pátek 06. prosince 2019

Glosy

Duch Mnichova

★ 04.10.2018 ★ rubrika: Glosy

„Pokud pro nějaký jev existuje vícero vysvětlení, je lépe upřednostňovat to nejméně komplikované.“ Occamova břitva

Tato slavná, ve vědeckých teoriích téměř nezbytná metodologie bývá leckdy dosti ošidně interpretována tvrzením, že „nejjednodušší řešení bývá obvykle to správné“. Je tato interpretace korektní? Jak už to u podobných zkratek bývá, je a není zároveň. Tedy může být korektní, ale pouze za určitých okolností. Originál mluví o vícero vysvětleních nějakého jevu. O jakési „úrovni komplikovanosti“ příslušných vysvětlení se nezmiňuje. Řečeno lidsky, když nás jako první napadne jakákoliv pitomost, na jejíž pravdivosti zarputile trváme (což je dnes obvyklé zejména v politice a na sociálních sítích) bez ohledu na to, že se dopouštíme atentátu na základy logiky, historicky ověřitelná fakta, přírodní zákony a jiné „zbytečnosti“, neměli bychom se Occamovou břitvou moc oháněti. Hrozí nám totiž akutní nebezpečí, že budeme považováni, a to právem, za ještě většího blbce, než vypadáme. Ona existuje ještě jedna moudrost Occamově břitvě zdánlivě odporující, ale o to pravdivější: „Jednoduchá řešení neexistují“.

K věci. Mohl bych se probírat nekonečnými stohy dokumentů, případně gigabyty digitálně zpracovaných informací, které se týkají dohody „mocností“ uzavřené v noci z 29. na 30. září 1938 v Mnichově. Nejsem historikem, nehodlám se tedy zabývat analýzou celé řady jevů, které vedly k jedné z největších katastrof v dějinách „národu českého“ (slovy Palackého). To, co mě zajímá, nejsou až tak fakta samotná, ale především jejich fatální důsledky, přičemž nemám na mysli „pouze“ ty bezprostřední – přijetí této dohody prezidentem a vládou ČSR, obsazení Sudet jednotkami německé armády, atd. Ono je totiž velmi lákavé radit přes mosty času těm minulým, jak se měli zachovat, co měli udělat a co naopak ne, což rozhodně nemám v úmyslu. Tyto knížecí rady jsou vesměs hloupé a nikam nevedoucí – je to pouhý kondicionál minulý, rovnající se pláči nad rozlitým mlékem či stesku po loňském sněhu. Tohoto kvalifikovaného „mlácení prázdné slámy“ se dnes navíc dopouští kdekdo. Čtvrtou cenovou počínaje a salónními politiky a „osobnostmi“ obecně konče.

Nicméně, slovy J. Haška, „všude se najde pšenice mezi koukolem“. V lavině informací a „on-line“ přenosů, jakož i tradičních facebookových hromad chlévské mrvy, konkurujících neskutečně hloupým tvrzením různých „expertů na všechno“, jsem s potěchou zaznamenal hlas moudrý – hlas profesora Höschla, který hovořil o „mnichovském traumatu“. Nebyl první, o tomto traumatu se zmiňují například historik Křen a filosof Patočka. Otázka zní: Byli jsme brutálně sraženi na kolena, protože jsme neměli jinou možnost? Nebo jsme takoví, že na ta kolena vždy raději padneme a podle Kryla „ryjeme držkou v zemi“, nebo co vlastně jsme (na to se ptal i jmenovaný filosof Patočka)? Co se tehdy stalo s legionáři, kteří kdysi dokázali vzdorovat mnohonásobné přesile bolševiků a probít se až do Vladivostoku? To snad byli nějací zbabělci? No to ani náhodou! Těch otázek bez jednoznačných odpovědí je celá řada, jen to poraženectví se s námi táhne jakou Ariadnina nit celými pozdějšími dějinami. Troufl by si na nás bolševik z východu v osamšedesátém, kdybychom Německo, Itálii, Velkou Británii a Francii tehdy poslali do háje? Nejspíš netroufl, jak si netroufl na Poláky, kteří se Hitlerovu vpádu bránili. Netrpěli bychom sice mnichovským traumatem tohoto typu, ALE kolik vojáků a prostých lidí by zahynulo, kolik našich měst by vypadalo jinak než dnes? Nevedlo by to k traumatu opačnému? Zbyl by vůbec někdo, kdo by byl schopen tímto traumatem trpět? Ne, nemá cenu o Mnichově přemýšlet takto, prostě se tak stalo, a to s důsledky sahajícími do dneška více, než jsme schopni si připustit.

Jeden aspekt mi však v této nebetyčné kupě „mnichovských“ informací schází: A co ti ostatní? Tedy Němci, Italové a naši západní „spojenci“? Je pro ně Mnichov pouhá epizoda v jejich velmocenských dějinách? Nemají i oni v sobě nějaký druh mnichovského traumatu? Zde mohu opět posloužit mou osobní zkušeností z dob působení v zahraničním výboru parlamentu ČR. Tento komplex u jmenovaných existuje a tehdy byl velmi silný, hmatatelný – pochybuji, že by ze dne na den nějak „vyšuměl“. U Němců především, ale u nich je to součást nějakého válečného syndromu vyššího řádu: oni začali obě dvě světové války, za ty miliony mrtvých jsou odpovědni především oni a vyrovnávat se s tím budou ještě dlouho. Italové? Ti se tím „trápí“ snad nejméně – tedy vůbec. Největší komplex z této obrovské, na Československu učiněné „prasárny“ v sobě nesou Britové a (o něco méně) Francouzi. A právem. Zejména Brity jsem příliš často slyšel varovat před „mnichovanstvím“, tedy ustupováním světským svinstvům z ušlechtilých důvodů „zachování světového míru“, jak učinil jejich neslavný premiér Chamberlain. Správné varování a před těmi téměř třiceti lety snad i účinné.

A co dnes? Poněkud mě děsí tendence tyto události sice ne zrovna přehlížet, ale dívat se na ně jako na jakousi dávnou prehistorii a hlavně „nevědět a nechtít vědět“ (zejména ti mladí). Hrozí tedy naplnění další moudrosti, a to, že „ten, kdo se nepoučí z minulosti, bude v budoucnosti nucen si ji zopakovat“. Najednou nás neobsadili Němci, ale nějací abstraktní nacisté – Hitler byl snad nadnárodní hrdina?? Ministr vlády Spolkové republiky Německo hovoří o jakémsi „překonaném duchu Mnichova“, atd. Tedy taková nenápadná manipulace s fakty, kde to jen jde, pokud tato fakta nejsou příliš příjemná. Ne, zapomínat rozhodně nesmíme! Naopak musíme hodně a nahlas připomínat! Jinak bude hodně zle…

Jen pod čarou. Srovnávání kancléřky Merkelové s Hitlerem ponechme jiným (třeba Řecku, tomuto pilíři Eurozóny), je to především směšné a hloupé. Jediný, kdo jakési srovnání se svými mnichovskými předchůdci snese, je snad francouzský prezident Macron, který se tak rád srovnává s de Gaullem (sic!). Pokud se chce mermomocí s někým srovnávat, nabízím mu spíše E.Daladiera – ano, někdejšího ministerského předsedu Francie, toho, který podepsal mnichovský diktát…


sdílet sdílet sdílet sdílet