Publius News
Čtvrtek 27. června 2019

Glosy

Hromadný bod

★ 18.07.2017 ★ rubrika: Glosy

Pro matematika jsou to s odpuštěním kupecké počty, i když se jedné o honosně nazvaný „počet infinitezimální“ – ona tato matematická analýza má i v těch docela primitivních oblastech tendenci tu, podtrhuji zdánlivou, jednoduchost přebíjet nějakým „abrakadabra“, které přeloženo do češtiny ztrácí, pravda, tu hrozivost blesku z temných končin nekonečna. Ono totiž toto zlověstné označení neznamená nic víc, než to, že se v těchto svých končinách matematika zabývá určitými množinami (což je učivo základní školy, tedy z principu nevysvětluji), které mají nekonečný počet prvků. Třeba, ať je to jednodušší, posloupnost racionálních čísel, která začíná číslem jedna, a každé další číslo je polovinou toho předchozího. Takže pro názornost vypadá tato množina takto: jedna, jedna polovina, jedna čtvrtina, jedna osmina, jedna šestnáctina … atd. Při pohledu na tuto posloupnost je zřejmé, že se její prvky postupně zmenšují a zmenšují. A zmenšují… Vypadají, že se nemohou dočkat, až se dotknou nuly, ale pozor, k tomu nikdy nedojde! Žádné číslo mimo nuly samotné, dělené libovolným číslem, nikdy nevede k výsledku nula. Čili, i kdyby měla posloupnost nekonečně mnoho prvků (což naše posloupnost má), nikdy se nuly nedotkne, dokonce ať je číslo této posloupnosti libovolně malé, pořád je mezi ním a nulou nekonečné množství stále se zmenšujících čísel. Takovému prvku, jako je v našem případě nula, se říká hromadný bod – ve vztahu ke konkrétní posloupnosti se nazývá limitou této posloupnosti. Leč dosti matematické analýzy!

Rusové hromadnému bodu říkají podle mě daleko lépe – „točka zguščenija“, čili bod zhušťování, což je z hlediska podstaty tohoto bodu daleko přesnější, protože v jeho libovolně malé blízkosti to opravdu „houstne“. Posloupnost současných událostí jakoby se nějakému takovémuto bodu blížila. Problém je v tom, že tento bod není nikdo schopen definovat. Především to nebude jediný bod, bude to množina nějakých dějů (pro systém zřejmě destruktivních), k níž chaoticky směřují zdánlivě nijak nesouvisející události, které mají na první pohled společnou jen jedinou věc. Je jich příliš mnoho, ve srovnání s jinými, poklidnějšími časy. Navíc, tato posloupnost je konečná, tohoto bodu tedy může dosáhnout.

Jak spolu souvisí nová imigrační vlna, neutuchající útoky médií proti demokraticky zvolenému prezidentovi USA, tragedie dvou šílených dívek u Obrnic, rozpad koalice KDU-ČSL a STAN, zachycené signály z Vesmíru, nepokoje ve Venezuele, epidemie spalniček v Evropě, Kim Čong Un, globální oteplování, atd., to zjistit je naprosto mimo lidské možnosti. Jsme totiž uvnitř systému, který se takto v tomto nitru projevuje. Zvenčí je to nejspíš banální, tedy naprosto jasné. Dozvíme se to někdy? Jistě. Až tento systém havaruje. Právě toto zahušťování proudu událostí bývá předzvěstí takovéto havárie – je to taková podivná vlastnost společenských systémů. Jelikož narozdíl od posloupnosti racionálních čísel tato smršť událostí není nekonečná – dokonce má kritickou hodnotu, danou „vzdáleností“ (pravděpodobně „hustotou dějů“ na jednotku času, a zvyšujícím se podílem jevů, jejichž kvalita systém objektivně destabilizuje) od dotyčné finální množiny dějů, k níž nevědomě směřuje. Pokud je této kritické hodnoty dosaženo, následuje neustále se zrychlující pohyb k onomu „psudohromadnému“ společenskému bodu a poté exploze (např. revoluce), spuštěná zpravidla jedinou společenskou „roznětkou“ (např. fingovaná smrt studenta na Národní třídě). Tuto kritickou hodnotu však rovněž není možné určit z nitra systému. Houstnoucí smršť událostí je tedy z hlediska havárie „pouze“ podmínkou nutnou, nikoliv však postačující. Lidsky řečeno, takováto systémová havárie nutně nastat nemusí…


sdílet sdílet sdílet sdílet