Publius News
Pátek 06. prosince 2019

Glosy

Hromady starého šrotu

★ 20.08.2018 ★ rubrika: Glosy

„Proletáři všech zemí, víte co?…“ slovy Jiřího Kodeta z filmu Pelíšky

Takový letní sen, nějaká příjemná noční můra. Proč tak barevná? To můry nebývají… Že by nějaký noční motýl, který omylem přistál na předním skle našeho starého auta? Jak ale ukázaly paprsky Slunce nově se rodícího dne, nebyla to žádná můra, motýl, či podobně. Byla to holka v květinových šatech s takovou tou indiánskou stužkou ve vlasech. „Good morning starshine!“, jsme si řekli u té prašné cesty někde v Novém Mexiku, a v ten moment jsme věděli, že jedeme ze San Francisca dolů do New Orleans na Mardi Gras (to je ten slavný karneval) a že ty dva oblaky prachu, které se rozpouštějí v tetelícím se horkém vzduchu, jsou stopy po harleyích Petera Fondy a Dennise Hoppera. Born To Be Wild… Když on ten Měsíc v sedmém astrologickém domě, Jupiter v konjunkci s Marsem a nastávající divukrásný Věk Vodnáře, to je něco! On The Road Again!

Sny o svobodě v tom roce osmašedesátém, spousta nádherné muziky, kytky za uchem, před námi maturity, cesty na Měsíc a za pár desítek let určitě Vesmírná Odyssea, inteligentní počítače a mír na celé planetě… Sny rozdrcené na tu nejpadrťovatější padrť. K sedmnáctinám tři čtvrtě milionu nepřátelsky vyhlížejících a do nás střílejících vojenských „přátel“, hromady železa na pásech, hluk, bezmoc, nepředstavitelno. Postupné na sebe se vršící neuvěřitelné lži vydávané za pravdu, to přece není možné! Ale bylo, hrozivě bylo! Z budoucnosti zbyla jenom hromádka potrhaných karet, vratkých to stěn potají stavěných domečků.

V sedmnácti bývá člověk extrémně citlivý. A také přímočarý. Spíše než logické arumenty vnímá duši, ten tajemný vnitřek, který k němu promlouvá a snaží se mu ukazovat cestu – tu životní. Do této pavučinově křehké cesty se s ohlušujícím rachotem vyvalila hromada starého šrotu. A to zdaleka nejen toho železného, kterého bylo kolem ažaž. Také, a především, té špatnosti, hrůzu budící lidské zloby a podlosti. Pocit šílené bezmoci, nespravedlnosti a rodící se nejen nenávisti vůči tomu, co to způsobilo, ale především silného odhodlání toto všechno odstranit, smést z povrchu zemského. Navždy – na ty jejich „věčné časy“, kterými se už tehdy oháněli.

Ono ani dnes nemá smysl se ohánět velkými slovy, byť ve snaze zdůraznit tragičnost tehdejší doby. Vlastně ani nemám za zlé prezidentovi republiky, že nehodlá pronášet nějaké nabubřelé výroky k oněm událostem. To za něho bezesporu „skvěle“ zvládnou současní politici – z nezanedbatelné části bývalí komunisté, pokud se stranické příslušnosti týče, úrovní myšlení pak téměř všichni. Za sebe mohu říct s odstupem půl století jediné: Tehdy nás obsadili především Rusové, ať už si říkali SSSR nebo Varšavská smlouva. Prostě expanze jejich impéria na všechny světové strany je jejich historicky dokazatelnou národní vlastností. Pokud se komunismu, který Rusku sloužil jako opodstatnění tehdejšího zločinu, týká, jedná se podobně jako v případě nacismu o ideologii zavrženíhodnou, která v jakékoliv podobě nemá v lidské společnosti co pohledávat. Nacismus je víceméně „mrtev“ (i když o jeho klinické smrti si troufnu pochybovat). Na rozdíl od komunismu, který se má čile k světu v nejrůznějších podobách. Pro mladší generace to budiž mementem.

Jakkoliv s politologem Rupnikem ve spoustě věcí nemohu souhlasit, v jedné z nich se určitě shodneme. Důkazem jím citované „nepředpověditelnosti historie“ je pro mě to ospalé letní odpoledne v úterý 20. srpna 1968, po kterém se v noci na středu měl totálně otočit svět a namířit si to směrem, který nás studentíky ani v nejhorších snech nenapadl, směrem, který nás donutil dospět rychlostí nebývalou. Zkušenost je nesdělitelná, já vím. Ale přeci jen…


sdílet sdílet sdílet sdílet