Je moudré báti se?

Strach je nekorunovanou královnou emocí. Dědictví tisíců generací ukryté hluboko pod nánosy emocí dalších, tedy těch, které tvoří naše nevědomí. Může nás ochromit, udělat z nás třesoucí se trosky, na druhé straně, je-li jakž takž zvládnut, může nám nesmírně pomoci v komplikovaných životních situacích. Neb jeho základním úkolem je nás chránit (!). Prastaré zkušenosti, kdysi nezbytné k přežití, dnes nemusejí mít tentýž efekt. On, totiž, člověk jakoby se vyvinul do součaných výšin nějak rychle, překotně. Bojovat se strachem – boj naprosto marný, je prostě třeba jej brát na vědomí, vědět, že je to obranný mechanismus a hotovo. Snadno se řekne, nepopsatelně hůře se provádí.

„Nebát se a nekrást“, říkal první prezident ČSR T.G. Masaryk. Velmi moudré rčení, velmi moudré, zvláště dnes, kdy nám vládnou zbabělí a v podstatě vystrašení zloději. Na tom všem je nejvíce zarážející to, že si to jaksi necháme líbit. Proč, pro Boha? Vysvětlení mám a není příliš lichotivé. Jestli my, lid český, z ústavy jediný oprávněný vládce této země se tak trochu, no spíše hodně, nebojíme? Říkáme, že „oni“ se stejně nějak domluví, pustí sem migranty, zničí poslední zbytky naší samostatnosti, atd. Co je to za nesmysly? Nezaznamenal jsem celospolečenskou vůli, která by dotyčným lapkům řekla DOST! Nadávání u piva, u televize, či u internetu je bohapustá ztráta času. Že oni s námi nějak „zatočí“? S pár stovkami lidí snad, ale se statisíci či milióny nikoliv. Takže se laskavě probuďme, a něco, prosím, dělejme! Než bude pozdě. A ono „pozdě“ někdy prostě bude, to si pište!