Publius News
Pátek 24. května 2024

Glosy

Mesiáš…???

★ 30.01.2023 ★ rubrika: Glosy

Končí stará prohnilá éra a začíná „nová doba, nová doba“, jak vykřikuje na brněnské ulici naštvaný vrchní číšník z dnes již legendárního Chytilové a Polívkova filmového díla Kurvahošigutntag. Včetně toho dovětku „host vyhazuje vrchního“.
Co se vlastně stalo? Pan generál Pavel se stal presidentem České republiky. Ve volbách porazil ing. Babiše rozdílem 16% hlasů, což je úctyhodné a zároveň jedním z mnoha důvodů, proč je třeba mu blahopřát a z jeho vítězství se radovat. Jenže… Výsledek, převeden na absolutní počet hlasů vypovídá o tom, že při historicky jedné z nejvyšších účastí voličů (70,25%!) vítěz získal vítěz takřka neuvěřitelných 3 359 151 hlasů – smekám. Avšak poražený, podle někoho drtivě a na hlavu, získal 2 400 046 hlasů – rozhodně nesmekám, leč se skepsí, mně vlastní, se hluboce zamýšlím. Především nejsem toho názoru, že začíná nějaký Ovidiův Zlatý věk, či s bolševiky, že se „Zítra bude tančit všude“ (připitomělá bolševická filmová agitka z let padesátých). Podobně jako slavný britský vpravdě konzervativní premiér Sir Benjamin Disraeli (19. stol.) se ne zrovna obávám, ale konstatuji, že máme „nakročeno“ k tomu, aby tu, tedy v našem státě, přeseněji v naší společnosti, de facto existovaly dva naprosto nekozistentní národy (podle Disraeliho „Two Nations“), takové paralelní světy rozdělené především v existenciálním pohledu na sebe sama a společnost jako takovou. Tak jako se v 19. století jejich jednotícím prvkem uvědoměle a Disraeliho zásluhou stala monarchie (legendární viktoriánská éra byla toho důsledkem), se u nás, ať se to komu líbí nebo ne, stal od vzniku Československa (1918) president republiky (historických důvodů je pro tento názor celá řada).
Mohu si snad na základě mých zkušeností a závěrů dovolit z tohoto hlediska pracovně časově rozdělit naši polistopadovou dobu na dvě epochy. První (1989-1997) na revolučně-romantickou a tu druhou, dodnes trvající epochu vexlácko – neobolševicky sobecky cynickou, ulhanou a „uprděnou“ – atd. President republiky, coby entita nějak archetypálně sjednocující různé názorové podskupiny českého „národa“ (ve smyslu anglosaského „nation“, nikoliv národovecky profláknutého „nic než národ“), v těchto polistopadových dobách u nás nějak fakticky nefungoval. Měli jsme tu prezidenta Havla (zbytečně s odstupem času ikonizovaného a idealizovaného mravokárce – škoda byl to výborný, bystrý a smyslem pro humor oplývající člověk), prezidenta Klause (velmi chytrého a vzdělaného egocentrika, občas nesnesitelného nefalšovavého „ekona“ – toho, kdo se dívá na vše z ekonomického úhlu), no a prezidenta Zemana (no comment). Co mají tito prezidenti společného? Inu především všichni rozum a zkušenosti brali v dobách totalitních. Nemohu se zbavit dojmu, že to byli vždy především Havel, Klaus a Zeman a teprve POTOM prezidenti. Na druhé straně, zaplať Pán Bůh za ně, mohly tam být personality výrazně horší.
Mohu se domnívat a také se domnívám, že současná volba presidenta České republiky není nějakým pouhým „oficiálním“ koncem druhé epochy a počátkem nějaké epochy třetí. Nikoliv! Tato volba znamená de facto „hlas lidu“ par excelence. To Lid rozhodl, Lid tomu chtěl…
Na presidenta Pavla není možné hledět jako na Mesiáše, který všechno vyřeší, zařídí, nejlépe vybuduje ráj na zemi. Já osobně mám na něj pouze jediný požadavek. Aby se po stu letech stal prvním Presidentem České republiky nejen v ústavním, ale především v tom archetypálním, sjednocujícím smyslu slova, Presidentem „bez přívlastku“. Předpoklady na to podle všeho má…


sdílet sdílet sdílet sdílet