Moc nemocných

Pouhou literární parafrází názvu Havlovy slavné eseje je název této úvahy. Ničím víc. Vzhledem k datu je připomenutí si Václava Havla v souladu s „kalendářní logikou“, za pár dní tak určitě učiní spousty lidí, těch, kteří ho měli rádi, těch kteří ho rádi neměli – obojích je mnoho – a z velké části těch, kteří to berou jako jakousi povinnost, neb to mají jako veřejní činitelé jaksi v „popisu práce“. Název úvahy je parafrází, její obsah však nikoliv. Havlovo uvažování o „moci bezmocných“ (psáno na Hrádečku v roce 1978) nebylo zdaleka „jen“ poctou Janu Patočkovi, jehož rok před tím de facto zabili „přátelé ve zbrani“ vítěze nedávných voleb, tedy estébácká sběř, je především manifestem disidentství, takovou na tehdejší dobu nesmírně odvážnou variací na téma Marxova „Komunistického manifestu“. Netřeba zdůrazňovat, že to tehdejší mocné přivádělo k šílenství.

Zejména v dnešních dnech člověka nutně napadá, co by tomu, co se děje dnes v tomto státě, říkal člověk Václav Havel? Ne prezident, ne oslavovaná a poněkud barvotiskově adorovaná ikona (jak jsem ho tak znal, dost by ho to rozčilovalo), ale jako ten bojovník za „život v pravdě“ roku osmasedmdesátého. Ti jeho „zelináři“ s hloupými komunistickými hesly ve výloze, i jeho biřicové z řad StB, a vůbec obrovská spousta lidí, ti všichni nějakým degenerativním procesem mutovali v něco, co si mohl za svého života jen stěží představit. Bohužel to všechno má jakousi historickou logiku, je to výslednici i celé řady chyb, kterých jsme se dopouštěli v revolučním nadšení, zejména pak zlých úmyslů těch, kteří našeho umu a nadšení bezohledně využili ve svůj prospěch a nás posléze odhodili jako nepotřebný papír do koše na odpadky.

Demokracie je krásná věc. Tedy pokud je vlastností společnosti, neredukována pouze na rozhodovací procesy typu volby – jak jinak než na základě svobodného, všeobecného a rovného hlasování. Je třeba s Platónovým varovně vztyčeným prstem dodat, že právě tato formalizovaná „demokracie“ vedla v důsledku k bolševické revoluci před 100 lety v Rusku, k vítězství Hitlera před téměř 85 lety v Německu a k vítězství komunistů před téměř 70 lety v Československu.

Je velkým mementem tato jaksi sebevražedná vlastnost demokracie, redukované na formální procesy. Je to doslova stokoruna na chodníku, taková nabídka na zlatém podnosu lhářům, demagogům, lumpům a bytostem vůbec odporným, kteří oné většině, které je pro vládnutí potřeba, slíbí cokoliv. Dokonce donutí onen proud hypnotizovaných lumíků k tomu, aby je bláznivě a bezmezně miloval – do poslední chvíle před pádem z útesu do mořských hlubin. Jsou velmi zruční tito manipulátoři. Nepotřebují, dokonce nechtějí lidi přemýšlivé, pečlivě zvažující svá rozhodnutí. Právě naopak! Lidé, kteří trpí pocitem méněcennosti, ti, kteří dokáží jen závidět těm, kteří něco dokázali, dokonce tyto slepě nenávidět a se zvrhlým pocitem zadostiučinění jim škodit, ti jsou jejich cílem. Lidé vlastně duševně nemocní. Manipulátor, dotyčný Ďáblův vyslanec může být miliardářem, zlodějem nebývalých rozměrů, třeba samotným Satanem, ale tito ubožáci žijí jeho život s ním, trpí s ním, naříkají s ním, radují se s ním, ale hlavně škodí spolu s ním, cítí se jaksi být spolumajiteli jeho gigantického impéria. A umí být jemu i prospěšní. Tím, že jejich touha škodit je tímto arcilotrem legalizována – státem podporovaným udavačstvím, práskačstvím, bonzáctvím, zkrátka veškerým tím odporným arsenálem, jímž je vyzbrojena lidská nenávist.

Co s tím? Po patočkovsku a havlovsku nemlčet a skutečně „žít v pravdě“. Opravdu a neustále. Dojaté zvonění klíči, svíčka u Masarykova pomníku a zpěv hymny jsou sice akce pěkné, ale jednou za rok? Nezlobte se, ale to je hodně málo! Co těch zbývajících 364 dní? Právě ony jsou rozhodující!