Publius News
Pondělí 16. září 2019

Glosy

Motýlí efekt

★ 17.07.2017 ★ rubrika: Glosy

Není nic těžšího, než se pokoušet extrémně složité oblasti přírodních věd převést do „běžné řeči“. Navíc, když jsem, obávám se, že správného názoru, že tato „běžná řeč“ se stává čím dál tím „běžnější“ s tím , že není vyloučeno, že se tato běžnost dostala za hranice kompatibility s řečí exaktně vědeckou – tedy za hranice „sdělnosti“. A to ve všech přírodovědeckých oborech. K tomuto jevu „vzájemného vzdalování se“ vědy a laické veřejnosti docházelo postupně několik staletí. V matematice pak došlo doslova k výbuchu v 19. století, kdy se Riemann s jeho učitelem Gaussem vydali na cestu zakřivených ploch, která vedla, mimo jiné, k nepředstavitelným vícerozměrným prostorům, ale především dodala matematické „střelivo“ fyzikům, hlavně panu Einsteinovi a jeho obecné teorii relativity, která rozmetala klasickou fyziku napadrť.

U přírodních věd je to trochu jinak než v náboženství. V náboženství v něco věřím, aniž by mě trápilo, že je to smyslově neuchopitelné – racio, tedy rozum, zde nehraje žádnou roli, vše se děje v oblasti emocionální. Na druhé straně moje víra určuje mé chování v reálném světě, které může být hrozivé – viz islámský terorismus. Věda není, ani nesmí být jakýmkoliv objektem víry, či nevíry. A zde nastává problém. Malý příklad. Nemusím věřit Einsteinovým teoriím. Ale existuje zde strašlivá realita, která tyto teorie potvrzuje. Atomová bomba svržená na Hirošimu, v pár vteřinách desítky tisíc mrtvých… Vědecké teorie totiž platí bez ohledu na to, zda je chápu nebo ne.

Matematická teorie chaosu je jednou z takových teorií. Drtivé většině lidstva nepochopitelná, leč přesto platící. V oné „běžné řeči“ snad ani nevyslovitelná. Prostě se smiřme s faktem, že existují systémy, které jsou velmi „citlivé“ na zanedbatelně malé změny jejich základních podmínek. Tyto velmi malé změny vedou k neočekávaným, mnohdy katastrofálním důsledkům. Říká se tomu poeticky „motýlí efekt“. Tento pojem použil poprvé v sedmdesátých letech minulého století zakladatel teorie chaosu Edward Lorenz v úvodní přednášce této teorie „ Může mávnutí křídly motýla v Pekingu způsobit tornádo v Texasu?“. Je to samozřejmě dosti zjednodušené, i když otázka je velmi pěkně položená. Takovými systémy jsou například dráhy více než dvou předmětů ovlivňujících se gravitačními silami (známý problém tří těles z fyziky), ale také rybí či ptačí hejna a jejich chování, děje v kapalinách (plynech) a především – zemská atmosféra. Dlužno poznamenat, že to byly pokusy předpovědi počasí na základě modelů předpokládaného chování atmosféry, které meteorologa – matematika pana Lorenze dovedly v podstatě náhodou k uvažování o významné úloze „citlivosti“ na z prvního pohledu bezvýznamné změny základních podmínek takových systémů.

Z hlediska přírodních věd a matematiky především je především nutné znát tyto základní podmínky chování dotyčného systému. Třeba atmosféry. Dochází-li k objektivnímu, tedy měřitelnému jevu klimatických změn (jak se v současnosti říká „globálnímu oteplování“), a to bez ohledu na to, zda se jedná o proces přirozený či náhodný, lidská civilizace je jedním z mnoha prvků, které tento proces nějak ovlivňují. Jestli však je vliv naší civilizace základní podmínkou chování systému zemské atmosféry nebo ne, to dnes nevíme, a pokud se tak tváříme, lžeme sami sobě. Prostě nemáme dostatek dat. Přesto, přesněji PRÁVĚ proto, se musíme chovat tak, jako bychom touto základní podmínkou byli, protože potom nějaké mávnutí našimi „civilizačními křídly“ může způsobit mohutné atmosférické jevy, podle nichž jsou katastrofické filmy Rolanda Emmericha směšnou legrací. Nesnažme se poroučet větrům a dešťům – jedná se o jevy energeticky mnohem silnější než jsme my, ale ve vlastním zájmu přestaňme nehorázně „svinit“ naše prostředí, protože co kdyby náhodou…


sdílet sdílet sdílet sdílet