Publius News
Středa 13. listopadu 2019

Glosy

Nebát se být většinou

★ 06.08.2018 ★ rubrika: Glosy

Berme to jako historicky ověřitelný fakt. Český národ je posledních 400 let bit jak žito. Bit kdekým, nejen „cizáky“. Bit i sám sebou – lotrů je zde požehnaně -, v neposlední řadě však i svými „elitami“, bývajícími zhusta ve službách cizích moností. To může vést, a také vede, k celospolečenské frustraci, k pověstnému českému bolestínství – „třista let jsme trpěli“, Jan Werich. Kdykoliv se pak naskytne historická příležitost to nějak změnit, vyřešíme to vržením „nenáviděného“ rakouského orlíčka z Karlova mostu do Vltavy, či něčím podobně vlasteneckým, a je vymalováno (1918). Není divu, že si z toho Werich tropil srandu. Ano, řešívaly se kdysi v Českých zemích konflikty podobným způsobem, leč svržením strůjců zla z oken tu na vztyčená kopí (1419), později pak „humanisticky“ na hnojiště (1618). Házení plechových ptáků do Vltavy, zvonění klíči a zpěvy, že „jednou budem dál“ (1989), sice v daný moment dojímají k slzám, ale to je asi tak všechno.

Moderní český národ nevznikal lehko. Paradoxně nezbytnou akceleraci jeho „obrození“ dodal osvícensky (ale také centralisticky) laděný Habsburk Josef II., konkrétně zejména jeho toleranční patent, zrušení nevolnictví a pozemková reforma. Tehdy vznikal „český sedlák“, nositel českého jazyka, prazákladna nás, současných občanů tohoto prostoru někdejšího Českého království (byť monarchiií upozaděného). Přesněji, většiny občanů tohoto prostoru. Zemitý, vlastenecky založený, po vzdělání toužící (alespoň svých dětí), ale především hluboce konzervativní tvor, ať se to socialistům všeho druhu líbí nebo ne. Pozdější „Jaro národů“ 1848 znamenalo obrovský společenský pohyb, emancipaci národů postavených na sdílení společného jazyka a kultury. Byla i povstání různě po Evropě. V jejich čele stála národně orientovaná šlechta. Nikoliv však zde. Býti Čechem bylo čímsi, co geniálně charakterizoval Jaroslav Hašek v Osudech dobrého vojáka Švejka ústy nadporučíka Lukáše: „Buďme Češi, ale nemusí to každý vědět“. Tedy tato „elita“ až na nemnohé výjimky zůstavala s opatrností jaksi „za rohem“ obrozeneckého kvasu. O to úspěšnější byla zejména šlechta uherská, jejíž soustavný tlak nakonec vedl k Rakousko – uherskému dualismu. Tak se chovaly přirozené elity jinde.

Vymlouvat se na neochotu české šlechty se zapojit do tehdejších národních bojů by byla hloupost. Hlavně proto, že tento čerstvě obrozený český národ dokázal husarský kousek. Po První světové válce „stvořit“ masarykovské demokratické Československo, bez nadsázky nejdemokratičtější stát kontinentální Evropy v meziválečném období, a žádnou šlechtu k tomu nepotřeboval. Podobně, jako ji více než 100 let před tím nepotřebovali – američtí kolonisté. Takže „vono to jde, vono to šlo“, opět slovy Jana Wericha (Svět patří nám). Bez dalších „výletů“ do dob historicky nepříliš vzdálených, kdy se náš prostor stal kolbištěm bojů totalitních režimů, se zamysleme nad tím, proč to jindy a jinde šlo a jde, a tady a dnes jaksi ne a ne.

V kritické chvíli jakoby nám scházela nějaká společenská odvaha, sebevědomí, či něco podobného, takže vždycky vše v posledním kroku nějak zvoráme. Výmluv míváme celou řadu, především za to vždycky můžou nějací „ONI“ a ne „MY“. Hitler, Stalin, komunisti, Charta, Klaus, Havel, Babiš… Tak už si konečně přiznejme, že to, co se děje v naší zemi, je pouze naší věcí, tedy za to můžeme především MY! Jsme-li „většinou“, tak to především vezměne za své a nebojme se jako hejno vyplašených kuřat s tím spojené zodpovědnosti. Že jsme malí, slabí, hříčkou velmocí a podobně? Na tuto slabomyslnou výmluvu zapomeňme především, přestože je nám to vtloukáno do hlav po mnoho generací. Je to totiž ta nejhloupější výmluva, kterou si lze představit – v našich očích pak jakási nedůstojná „omluva“ za to, že se chováme přinejmenším zbaběle. On TGM věděl, proč ono „nebát se“ kladl na první místo jeho slavného výroku. Naši předkové byli rozhodně udatnější a nemusíme až k legendárním českým panovníkům. Proč Husité na Vítkově hoře vyřídili ve „směšném“ počtu několikatisícovou křížovou výpravu? Díky Žižkově genialitě? Jen částečně. Křižáky vyděsilo to, že se jich Husité vůbec nebáli, že proti nim bojovaly nebojácně i ženy a bojovníky vedl do boje proti drtivé přesile – husitský kněz. Další z křížových výprav se dala na útěk u Tachova, když zaslechla v dáli chorál „Kdož sú boží bojovníci…“. Báli se nás, přestože byli v ohromné přesile. Možná je vyděsil náboženský fanatismus, to však není podstatné. Husité se prostě nebáli, byli hluboce přesvědčení o své pravdě. Tak byli o své pravdě přesvědčení i američtí osadníci, kteří měli rovněž pro strach uděláno.

No, při vší úctě k Spirituál kvintetu, „Jednou budem dál“ (We Shall Overcome) má k husitskému chorálu stejně daleko jako zvonění klíči k husitským sudlicím a sametová revoluce k té husitské. To, co nám schází, je především odvaha a rozhodnost, které měli tehdejší boží bojovníci na rozdávání. A výmluva? Prý „nejsme jako oni“. Jako kteří ONI nejsme MY? Jako Husité rozhodně nejsme, bohužel. Jako naši nepřátelé, komunisté? Že by s námi tehdy rádi zatočili tak, že bychom na to do smrti nejdelší nezapomněli, to si tedy pište! Neučinili tak, protože – se nás báli! Báli se toho, že ten „samet“ je jenom jakási válečná lest, zástěrka, finta. Jej, ti si oddechli, když zjistili, že ten samet myslíme vážně! Zase chyba v posledním kroku…

Ne, nevyzývám nikoho k házení nepřátel z oken na sudlice, doba je jiná. Což takhle kompromis? Pád na hnůj má v sobě sice hodně symboliky, ale jinak nic moc. Zato pád na zadek na dlažbu třeba z jednoho metru je nejen symbolický, ale dotyčný určitě do smrti nezapomene, že to myslíme „sakra“ vážně, a že není radno si s námi zahrávat. Dotáhněme to někdy do konce místo toho věčného babského fňukání!


sdílet sdílet sdílet sdílet