Nebát se

A také nelhat a nekrást. Moudrá slova, přisuzovaná a zřejmě právem prvnímu prezidentu a Otci zakladateli našeho moderního státu, Československé republiky panu Tomáši Garrigue Masarykovi.

Ono by to vlastně nemělo být nic těžkého, hlavně to „nekradení“, konec konců hovoří o tom i křesťanské Desatero přikázání, v sedmém (podle některým pramenů osmém) přikázání: „Nepokradeš“. Ten, kdo tak činí, tedy krade-li, dopouští se těžkého hříchu. Říká Pán Bůh v deskách Desatera, které „osobně“ předal Mojžíšovi na hoře Sinai. Taková ta zlodějna, ať již malá, kapsářská, podvodníčkovská, sousedská, Bůh ví proč, dnes obecně nějak tolerovaná, nebo ta velká, státně zakázková, bankovní, státně teroristická, jsou z božího hlediska stejně zavržení hodnými skutky. Krást se prostě nemá, jsou náboženské systémy, které trestají i drobnou krádež useknutím ruky. Brrr! Je to velmi drastické a středověké, leč na druhé straně velmi účinné. Ty zlodějny velké končí většinou bez trestu, alespoň toho světského. Boží mlýny však melou a melou, ony mají dost času, na rozdíl od nás, lidstva.

S tím „nebáním se“ a „nelhaním“ je to kapánek složitější. Dlužno poznamenat, že těmito zdánlivě bohulibými vlastnostmi jsou v drtivé většině vybaveni právě ti „porušovatelé“ sedmého přikázání. Ono je vám to velmi zajímavé. Vypadá to, že čím větší zloděj, tím větším je „statečným (bezostyšným) lhářem“. Jinak řečeno, jeho tvůrčí zpotvoření božích pravidel vede mírnou úpravou v poněkud děsivé „nebát se lhát a krást“. Mistři těchto svérázných úprav božích zákonů pak zhusta bývají světovými bankéři, filantropy, a zejména pak politiky.

Nu, člověk normální a běžný bude jen stěží tvrdit, že se jako dítě školou povinné nikdy nebál výprasku, když doma lhal, že se ve škole nic nestalo, a přitom se třeba o přestávce porval s kamarádem, a nachytal je pan učitel. Lži dětské, výčitky svědomí, strach z následků, to jaksi patří k tomu, čemu se učeně říká morální rozvoj osobnosti. Takový ten Dostojevského „Zločin a trest“ v prožitku kluka-rošťáka či zlobivé holčiny. Mizí s přibývajícími léty, ale pozdvižený prst tátův či mámin, ten tam, holenku, někde hluboko zůstává. Takové to „to se dělá a to se nedělá“.

Takhle to chodí u lidí po masarykovsku normálních, běžných, na jejichž „bedrech“ (no, spíše zádech, rukou a hlavách) bude sebesilnější státní útvar vždy a ve vlastním zájmu spočívat. Jinak se sype rychlostí domečku z karet, rozplácnut dětským dupnutím do bábovičky z písku. Tak je slabý, nechová-li se k lidem tak, jak má, tento státní útvar. Papírový tygr, dětský drak z balicího papíru s ocáskem sešmodrchaným z neuměle nastříhaných proužků tátových předvčerejších novin. Taková spousta krásných slov tam je, v těch novinách a teď sebou tak nějak odevzdaně nechají třepat nějakým podzimním větříkem. Kde je jejich síla? Inu mizí v tom svistu tříčárkovaného C někde nad rozoraným polem. A tak silně a neochvějně to tehdy vypadalo, prý tisíc let to mělo vydržet, dokonce na nějaké „věčné časy“.

Jakápak věčnost? Slova, jenom slova, jak povídal ten shakespearovský princ, jak on se jenom jmenoval? Hamlet, takové divné, prý dánské jméno. Asi ten Hamlet věděl, o čem mluví. Slovo je, pane, hodně mocné. Lživé ničí a zabíjí, pravdivé hladí a léčí. Lži odvane vítr, pravda je spíš taková pevná, někdy vlhkostí studící, ale velmi důležitá je ta pravda. Jako to oraniště. On se člověk nesmí bát se v té pravdě brodit, třeba v nánosy bláta ztěžklých holínkách, nebo docela bosý. Být tou pravdou umazaný, utrmácený, dech sotva popadající, ale s jednou nezničitelnou pohádkou tam uvnitř – v samotném srdci, člověče! Ten k obzoru se táhnoucí, možná nekonečný lán pravdy, to pole zkypřené pluhem lidské naděje, víry, a nejspíš i samotné lásky – ta k této Nejsvětější Trojici lidského požehnání patří nejspíš odjakživa – , se na jaře zazelená, zavoní, zazpívá skřivánčími sonety, notujíc v brumendu neúnavných včel a vydá nám nikoliv darem, ale odměnou za naši píli mravenců i oněch včelstev, úrodu netušenou. A onen vítr? Jakýpak vítr, prosím vás? Hm, pravda, ti starší o tom cosi povídávají, ale to víte, taky jednou budeme staří, že? Tak vítr, říkáte… Kdeže je mu konec?