O padání klecí

Motto: „….válka není pouze politický akt, nýbrž opravdový nástroj politiky, pokračování politických styků a jejich provádění jinými prostředky.“ Carl von Clausewitz

Moudrost legendárního pruského generála je jedním z nejznámějších a nejčastějí uváděných citátů. Je samozřejmě velmi kontroverzní, ale to už u takovýchto na dřeň skutečnosti mířících sdělení bývá. Nehodlám se však zabývat válečnými dějinami. To, co je pro mě na tomto výroku mnohem zajímavější, je jeho jakási „logická reverze“. Zkusme to jednoduše obrátit naopak. Není možné říkat o samotné politice, že právě ona je pokračováním války jinými prostředky? Není to postavené na hlavu tak moc, jak se na první pohed zdá.

Války se honosí různými přívlastky od té Třicetileté po Studenou. Vždy se však dělí na „spravedlivé“ a „nespravedlivé“, důsledně podle toho, na které z válčících stran se hodnotitel nacházel, či nachází. Po poslední světové katastrofě, tedy po II. světové válce prý žijeme v míru. Opět však záleží na tom, kdo toto tvrzení pronáší. V Koreji, ve Vietnamu, v Afghánistánu, či nově v Sýrii či v Iráku lidé rozhodně v míru nežijí. V jakémsi druhu míru žijeme především my, zde v Evropě. Alespoň si to myslíme, protože je nám to dlouhé léta vtloukáno do hlavy. Pravda to však docela není, protože třeba i ona Studená válka byla válkou, i když se v ní nestřílelo, tedy alespoň ne v Evropě. Vyjma „maličkostí“ typu 1956 Budapešť a 1968 Praha, kdy si bolševický okupant dělal „pouze“ pořádek ve svém revíru. Nějakých „pár mrtvých“ – nic moc z tehdejšího globálního mírového hlediska. K jadernému konfliktu nedošlo, a to bylo podstatné.

A zde jsme u kořenu věci. Jaderné zbraně = záruka celosvětového míru na věčné časy (?!). Pan generál Clausewitz byl brilantním znalcem klasických válečných tažení (zejména toho Napoleonova). Co by asi říkal dnešku? Samozřejmě si tehdy nedovedl představit existenci zbraní jejichž použití bez jakýchkoliv pochybností znamená konec lidského rodu jako celku. Jsou to právě jaderné zbraně, které charakterizují naši současnost jako úsek historie lidstva, kdy jakákoliv válka „klasického“ typu de facto ztrácí jakýkoliv smysl. Světový mír je tedy jakýmsi „vedlejším efektem“ existence těchto strašlivých zbraní. Nehezké a málo patetické? Samozřejmě, ale to rozhodně neznamená, že nepravdivé. Přestalo se tedy bojovat? Ani náhodou! Války se vedou distribuovaně a hybridně, jak je módní říkat těmto současným válkám – neválkám, v nichž dominují moderní, zejména pak informační technologie. Ale válčí se pořád a na mnoha frontách, v celé řadě míst i „klasicky“. A to vždy s nenápadnou nebo okatou „záštitou“ některé z velmocí (v současnosti tří). Nad tím vším pak „ochranná“ křídla světové bezpečnostní – politiky, Herr General!

Po Pádu berlínské zdi, jak se poněkud bombasticky říká „konečnému“ vítězství západní demokracie nad sovětským komunismem, se zdálo, že „spadla klec“. Komunisté rozprášeni, všichni lidé jsou bratři, nastává ráj na zemi. Neboli „Konec historie“, řečeno s jurodivýcm filosofem Fukuyamou. Gorbačov padl, Sovětský svaz se rozsypal na prvočinitele, do čela Ruska nastoupil Jelcin a zdálo se, že si Západ koupí zbytek někdejší světové mocnosti za „basu“ Johna Walkera, přičemž jedinou supervelmocí zůstanou „na věčné časy“ USA – no, zkuste tomu odolat! Ti, kteří před touto sebevražednou naivitou varovali, podobně jako před podporou mudžáhidů, kteří ve velkém počtu mířili do Evropy bojovat za práva svých muslimských bratří v Bosně, byli opovržlivě označeni za zastydlé „studenoválečníky“ (vím to, patřil jsem mezi ně). Podobně byl ocejchován i filosof Huntington, který psal o nevyhnutelném a v podstatě nikdy nekončícím souboji jednotlivých civilizačních celků. Jak šel čas, došlo na naše varovná slova a to v míře vrchovaté. Do čela Ruska se dostal Putin a předvedl Západu, co je Rusko zač, když mocensko – ekonomická parta globalizačních bláznů na tuto „maličkost“ zapomněla.

Hlásat, že Rusko není bývalý Sovětský svaz, například že to nebylo ono, kdo nás v osmašedesátém vojensky obsadil, je ahistorická hloupost. Rusko má expanzivní tendence odjakživa, SSSR byl pouhou modifikací těchto imperiálních choutek, něčím, co stratégové z Východu přehnali a nezvládli, jak bývá u velmocí zvykem, a zaslouženě si na tom „rozbili hubu“. Tvrdit, že dnešní Rusko je „jiné, lepší“ je opět sebevražedná naivita. Není a nebude. Je třeba to o něm vědět, tyto jeho tendence nepodceňovat, a mít se na pozoru. To ovšem rozhodně neznamená být vystrašení jako staré báby a už vůbec ne štěkat východním směrem jako ratlíci na dogu. Prakticky totéž můžeme říkat o našem západním sousedovi, i když je to dnes považováno za vysoce politicky nekorektní. No a co? V letech 1938-1939 nás prostě obsadilo Německo, ne nějací abstraktní nacisté. Nelžeme si do vlastní historie, prosím! Samozřejmě, že Německo je demokratickou zemí, ale jsme si jisti tím, že jí bude „na věčné časy“? Co když například neuvážená imigrační politika iniciovala proces, který může skončit, čert ví, kde?

Aby mi bylo rozuměno, nehodlám ani Rusům ani Němcům nasazovat žádné psí hlavy. Ale…, nepřekreslujme si v jakémkoliv a především v našem zájmu naši vlastní historii, prosím! Nebojme se nazývat věci pravými jmény. Především kvůli nám samotným. Ony ty „padající klece“ jsou velmi ošidné a v historii takováto „půvabná“ zjednodušení prostě nefungují.

P.S. Že pro komunisty v devětaosmdesátém žádná klec nespadla, vidíme nejlépe na příkladu současné vlády České republiky.