Obecná inflace všeho

O stvoření fyzikální „Obecné teorie všeho“ (v podstatě vytvoření společného základu čtyř základních fyzikálních sil) se bezvýsledně pokoušeli Albert Einstein i Stephen Hawking. Zatím nejblíže je lidsky téměř nepochopitelná „teorie strun“, která se pohybuje v „pouhých“ 10 rozměrech (náš trojrozměrný Vesmír je prostě omezující, na což si teoretičtí fyzici zvykají jen velice těžko), a která zatím „čeká“ na objevení příslušného matematického základu, který ji umožní tyto „mystické“ abstrakce dovést k matematicky korektním závěrům.

Proč ta parafráze z oblastí, kterou chápe mizivé promile promilí celého lidstva? Inu proto, že podobně jako tajemná zákoutí teoretické fyziky je lidskému rozumu nepochopitelné to, co se děje s naším světem teď a hmatatelně. Je to především reálná inflace všeho kolem nás, přičemž rozhodně nemám na mysli pouze inflaci jako terminus technicus věd ekonomických, kterým rozumím rozhodně méně než Riemannovým tenzorům (zjednodušeně matematická teorie fyzikálních polí), v nichž určitě nepatřím k expertům. Dosti tedy věd a jejich slovníků a zpět k řeči běžné. Inflace – je-li něčeho kvalitativně málo, snažím se to dohnat kvantitou. Například, mám-li málo peněz, natisknu další, čímž snížím jejich hodnotu, takže tisknu další a další, tato spirála (inflační spirála) se točí dál a dál, až bochník chleba stojí milión marek, až nakonec přijde Adolf Hitler…

Prakticky ve všech oblastech společenského života, tedy těch, které mají co do činění s veřejným prostorem, jsme svědky a spoluaktéry destrukce všech základních (a jiných) pojmů, spočívající právě v roztáčení inflační spirály. Čeho? Prvotního významu těchto pojmů. Jejich neustálým omílání kam dohlédneme a „doslyšíme“, jejich používáním a nadužíváním v souvislostech, kam rozhodně nepatří, z nich činíme pouhou slovní „vatu“ – nic neříkající, čím dál tím nesmyslnější výplň mezer v řeči i v obraze. Výplň, která s časem horozivě nabývá na objemu, takže postupně tvoří základní informační „hmotu“ všeho, co se k nám informačními kanály dostává, hrozící tím, že informační prostor ovládne úplně. Rozhodně však nejde „pouze“ o informace, jde i o různé komunitní akce postupně konvergující k tomu, že jsou tu jen proto, aby byly – beze smyslu, bez jakýchkoliv natož pak nějak obohacujícíh důsledků – Postmanovo „ubavení se k smrti“ v hrozivé realitě. Toto je tedy inflace, kterou si troufnu bez jakéhokoliv přehánění srovnávat s posledním tažením Výmarské republiky, které ústilo v nástup Hitlera a následnou světovou apokalypsu.

Co s tím? Těžká odpověď v tomto současném stádiu pokročilých metastáz. Jediné řešení, které může mít pozitivní výsledek, je to, čemu říkají anglosasové „back to the roots“, tedy „návrat ke kořenům“ (řešení z principu konzervativní). Vraťme lidským slovům a činům jejich původní význam a začněme s tím hned. Třeba už tím, že lež nazveme lží, a přestaneme systematicky likvidovat posvátný pojem „pravda“ jeho nadužíváním nejen v souvislostech z podstaty lživých. „Nebát se a nekrást“, říkával T.G.M. Kradení je z Desatera smrtelný hřích, tak se tedy přestaňme bát. Kdysi jsme někteří stáli před nutností rehabilitace jednoho zdánlivě navěky „profláknutého“ pojmu – „politická strana“. Byli jsme úspěšní s tím, že dnes se tento pojem postupem času opět dostal do suterénu opovrženíhodného pojmosloví. Ptejme se, zda právem a přitom si položme otázku velmi znepokojující ale zároveň životně důležitou: Co když si jen neuvědujeme, že tuto nevábnou „etáž“ sdílí celá řada dalších podobně ohrožených druhů – vláda, demokracie, pravda, láska, atd.? A nebojme se na ni bez vytáček odpovědět: ANO! Je tomu tak!