Omen…

Latinské slovo přeneseně vyjadřující něco jako „osudové znamení“, tušení příchodu něčeho zlého. Je příznačné, že název kultovního horroru „The Omen“ (natočen 1976) je do češtiny překládán jako „Satan přichází“. Neboť dítě, narozené s mateřským znamením připomínajícím satanské číslo bestie 666, je dítě Satanovo – jeho narozením se hlásí počátek epochy vlády pána pekel.

I když jsem od přírody optimistou a snažím se v dějích, které kolem nás běží v postupně se zhušťujícím rysy tornáda nabírajícím víru, hledat spíše vlastnosti pozitivní, někdy to prostě nejde. Proč tolik dramatický úvod jinak vždy s jistým nadhledem psané glosy? Setkání s čirým zlem je ten důvod. Existuje snad nějaké rozumné vysvětlení pro úmyslné založení požáru dřevěného kostela v Gutech? Nevím, co mladíky (údajně české občany), z nichž nejmladšímu je 15 let, k tomuto činu mohlo vést. Nudili se? Nebo to byl akt nějakého satanistického rituálu? Nevím, a docela by mě zajímalo, k jakým výsledkům povede vyšetřování tohoto zločinu.

Útoky na sakrální objekty jsou skutečně něčím hodně odporným. Nedávno byl kýmsi sofistikovaně zapálen kříž u renovovaného kostela v Chebu. Už zdolat překážku – více než dvoumetrový, bodci vybavený plot – bylo značným výkonem. I zápalné zařízení, údajně láhev s hořlavinou, prokazuje jasný úmysl zničit právě tento křesťanský symbol.

O čem to svědčí? Kdyby se jednalo o útoky nábožensky motivované, bylo by to stejně odporné, ale alespoň vysvětlitelné. Ale takto? Těmito činy se pravděpodobně projevuje společenský organismus jako celek. Něco zde tedy není v pořádku. Vysvětlovat tyto útoky tím, že Češi jsou nevěřící, je neskutečné zjednodušování problému zřejmě daleko hlubšího. Jakoby naší společnosti chyběly nějaké základy. Ona ta úcta k práci našich předků a velká míra tolerance k jiným názorům, jakoby někam mizela. Vypadáme a působíme poněkud bezradně – ani vládnout si neumíme. Jako něco, co zde vzniklo teprve před pětadvaceti lety na troskách bývalého masarykovského státu. Nic před tím jakoby neexistovalo. Zajímá nás to vůbec? Víme něco o naší historii? Jsme si vědomi toho, že máme na co navazovat? Nežijeme v nějakém historickém „bezčasí“. Jsme výslednicí tisíce let se střídajících dějů – tedy našich vlastních dějin.

Naše Ústava se odvolává na bohatou historii Českých zemí, na tradiční dědictví demokracie První republiky, a podobně. Odvolává se naprosto správně. Jenže to vypadá tak, že jsou to pro většinu z nás prázdná slova, jakési bajky z nedohlédnutelného minula. Ne, nejsou! Právě my zde a teď jsme živoucím důkazem naší vlastní minulosti. Zkusme se ji pochopit minimálně proto, abychom neopakovali chyby, jichž se dopustili naši předkové. Za pokus to určitě stojí…