„Pilný“ ministr

Ostatní země nám mohou závidět. Málo z nich se může pochlubit tím, že budou mít ministra, jehož příjmení zaručuje, že bude bez oddechu pracovat celé dny ve prospěch lidu své země. Potud ironie. Jinak je celá „šaráda“ s předvolební bitvou ANO vs. ČSSD jevem spíše tragikomickým až tragickým.

Na celé této ryze volební události jsme svědky toho, jak je nezbytné mít nejen jasnější, ale nejspíše od základu jiná ústavní pravidla, která by toto pohrdání řízením státu, ke kterémuž řízení jsou politici vůlí lidu voleni, nejlépe neumožnila vůbec. Ústava České republiky, v jejímž rámci by se měli běžní občané, ale i všechny instituce chovat, je v původní verzi, tedy bez populisticky „vmontované“ přímé volby prezidenta, dokumentem zcela jistě pro vládnutí použitelným. Není rigidního typu, obsahuje tedy i ustanovení „deklaratorní“. To by nebylo špatné, protože jaksi předpokládá, že v čele státu jsou lidé moudří, kterým jde, řečeno s Janem Patočkou „o blaho obce“. Tento prvek idealismu není ničím nečekaným, vezmeme-li jako výchozí období vzniku ústavy, tedy rok 1992, ještě prodchnutý revolučním éthosem. Dnešek je s onou dobou nesrovnatelný, neshodující se téměř v ničem. Jen pár stárnoucích idealistů, k nimž se s dovolením počítám, si často rve vlasy v zoufalství nad tím, co dnešní „ústavní“ činitelé v rámci tohoto dokumentu vyvádějí. U pánů Babiše, či Sobotky, je to paradoxně pochopitelnější než v případě prezidenta republiky Zemana. Ten, totiž, na rozdíl od dvou prvně jmenovaných, byl přímým účastníkem procesu tvorby Ústavy České republiky, byť jako někdejší poslanec Federálního shromáždění ČSFR ne bezprostředním. Ducha ústavy si tedy dozajista pamatuje. Jeho chování mimo tento duch je tedy ryze utilitaristické, vědomé a škodlivé.

Čím dál, tím jasněji se tedy ukazuje, že náš ústavní systém volá ne-li po změně, tak pro začátek alespoň po návratu k původním ideám ústavy, z nichž podstatnou byl většinový princip volby do zákonodárných sborů – tedy zmenšení role onoho nesnesitelného partajnictví, základního to projevu naší politické scény. Další změny budou komplikovanější, protože princip vzájemné kontroly jednotlivých mocí ve státě, legendární „chceks and ballances“, u nás zoufale nefunguje. Důraz na tento fatální princip republikánsky orientovaných ústav zřejmě povede k změnám zásadně jiným, než pouze kosmetickým. Ale to už je „another story“, neboli jiný příběh, jak říkají Britové…