Proč tolik té nenávisti?

Jako z nějaké podivné říše mimo vší realitu snících mudrců vypadala kdysi slova Václava Havla o nezbytnosti toho, aby pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí. Není podstatné to, že se jednalo o jakési rozšíření poselství Jana Husa, které otcové zakladatelé Československé republiky vetkli v prezidentsou standartu v hesle „Pravda vítězí“. Podstatné je, že v Husově dikci pravda „vítězí “ (gramaticky vid nedokonavý), nikoliv zvítězí, což je logicky i gramaticky něco úplně jiného. Moudrá slova o vítězící pravdě de facto naznačují jakoby věčnost, nekonečný boj za ono vítězství, naproti tomu pravda jednoho dne zvítězící znamená konec těchto bojů. A co potom? Co dále? V tom neukončeném procesu je zachycena i pokora před onou věčností, jakési smíření se s lidskou nedokonalostí, která bude vždy znamenat sklony k ohýbání věčných pravd ku prospěchu časově i místně lokálnímu. „Lidé nejsou andělé“, nevím po kolikáté již cituji jednoho z otců zakladatelů tentokráte Spojených států amerických Jamese Madisona. Filosoficky (a matematicky) by ono spění k této „andělské“ dokonalosti mělo být hlavní nápní všech systémů věděckých, religiozních a především státních, které kdy lidstvo vytvořilo, či vytváří a vytvářeti bude.

Tato, řekněme, jakási „andělská limita“ snažení lidstva je bodem z principu nedosažitelným – ať jsme oné špičce jehly sebe blíže, pořád nám k ní zbývá nekonečné množství neustále se zkracujících kroků, spíše skoků přes překážky temné strany lidské přirozenosti, padání, úpění, opětovné zvedání se z prachu, a tak dále… Co je platné, že všechny filosofické, vědecké i náboženské systémy od nepaměti před touto temnou stranou lidsví velmi naléhavě varují. Vždy se tito sluhové temnot objevují a to v čím dál, tím zakrytějších a matoucích, potažmo nebezpečnějších podobách. Václav Havel prorokoval, spíše básnicky než filosoficky, vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Poněkud nešťastně formou jakéhosi kategorického imperativu – jaké pokušení pro zplanění sebedokonalejšího etického štěpu! Musí? Inu nemusí ve smyslu tom, že „nepřijde den“, ale dlouhá řada dnů, kdy se musí pokračovat v tomto boji s vědomím, že cíle nebude dosaženo minimálně za života bojovníka. Takto je třeba chápat vzkaz Václava Havla.

Proč takový obsáhlý úvod k čemusi, co se zdá být jasným jako Slovo Boží. Jen se zdá, bohužel, jen se zdá… Nenávist, jedna z těch nejodpornějších emocí z arzenálu temných sil lidství, není nijak dominujícím projevem, hledíme-li na lidstvo obecně, především však v dobách klidu a blahobytu. Zdá se, že ona sama nenávist může mít jakési opodstatnění, slouží-li pouze k vyrovnávání se s pocitem ohrožení, strachu obecně. Jakýsi alarm – koncentrace na „někoho“ či „něco“, co náš klid a mír ohrožuje. Ovšem s tím, že se nejedná o stav přetrvávající déle, „než je nezbytné“. Právě onen nezbytný čas je však nejspíše čertovým kopýtkem celé problematiky nejen nenávisti, ale patrně i negativních pocitů obecně. Chování člověka, který se cítí být ohrožen, natož pak déle než je onen nezbytně nutný čas, vykazuje podivné, nenormální (z hlediska klidového stavu) charakteristiky. Člověk má, mimo jiné, i tendenci nějak „distribuovat“ svou úzkost, sdílet ji s podobně frustrovanými jedinci. Ano, sdílení negativních pocitů (zejména pak nenávisti) pak vede k vzniku frustrované „smečky“, ať se nám tento výraz líbí nebo ne. Cílem je nejen distribuce úzkosti, ale také, snad především, odstranění, či alespoň snížení úrovně tohoto nesnesitelného stavu. Vzniká tedy kolektivní „nepřítel“, jehož eliminace zdánlivě vede k eliminaci i onoho nesnesitelného pocitu úzkosti. Myslím, že není nutné pokračovat. Války, nepokoje, revoluce…

Úžasné pokušení pro manipulátory, diktátory, tyrany, nájezdníky, politiky, a podobně. Ve starověku to byl zlý sousední kmen, později pak státy, náboženství a podobně tím, kdo za náš strašlivý problém mohl. Vždy došlo k válkám, revolucím, a podobně, nikdy se však nedostavil kýžený klid. A co současnost? Ve srovnání s našimi předky jsme především nepředstavitelně vyspělejší, alespoň technicky. Oni měli meč, luk a šípy, my máme… SOCIÁLNÍ SÍTĚ. Pocit společenské nejistoty a z něho plynoucí pocit nefalšovaného ohrožení (imigrací, nejistou budoucností, atd.) vede k frustraci, která se z velké části odehrává právě ve virtuálním prostoru. Je to dobře? Je a zároveň není. Neteče při tom krev, ale nervy, z někdejších přátel se stávají nepřátelé, ve společnosti to vře, protože nenávist z virtuálních prostorů se zákonitě přenáší na společnost jako celek a naopak. Začarovaný kruh? Ale kdeže…

Laboratorním vzorkem těchto nesmyslně nenávistných útoků, pomluv a dehonestací byla volební kampaň na podzim roku 2017. Před čtyřmi lety nebyl ten vjem oné negace zdaleka tak intenzivní tak jako letos. To je dozajista alarmující, protože žádný stres nemůže vzrůstat donekonečna. Existuje tedy nějaký lék? Podle mě ano a velice prostý. Nejdříve se zkusme v klidu zamyslet nad tím cui bono? Tedy komu ku prospěchu? Místo vyťukávání nesmyslů do „fejsbůků“ chvíli uvažujme nad tím, komu asi může tento stav společnosti vyhovovat. Nám, kteří jsme podle naší Ústavy tou nejvyšší mocí České republiky, určitě ne. Někdo si s námi možná hraje, možná jsme součástí nějakého nepovedeného experimentu, kdo ví? Jedno je však mimo jakoukoliv pochybnost. Je jen v našich rukou, necháme-li se jako ta boží hovádka ovládat nějakým pastýřem, falešným Mesiášem, cizí mocností, či nadnárodním kapitálem. Je jen na nás, aby si ten, kdo nás takto využívá, pokud existuje, velmi silně uvědomil, a silně i pocítil, že toto na nás rozhodně neplatí. A pokud nikdo takový není? Inu tím lépe. Pak stačí vypnout televizi, počítač a smartphone a jít třeba s dětmi do lesa na procházku. Víte, jak je tam nádherně?