Rebelanti monsieur Macrona

„Ať si to přiznají nebo ne, ať si to uvědomují nebo ne, všichni ti vážení evropští politici myslí jen na svou kariéru. Na svou zemi z vysoka kašlou.“
Charles de Gaulle

Říkává se, že každý národ má takového presidenta, jakého si zaslouží. Pravda to může být pouze tehdy, vezmeme-li v úvahu příslušnou historickou epochu. Jinak řečeno, národ je dynamickým stvořením, tedy jeho chování je funkcí času, spíše časů. Tak si Francouzi v padesátých letech zasloužili generála de Gaulla, v osmdesátých Mitteranda, no a dnes Macrona. Srovnávání těchto tří jmenovaných prezidentů, vlastně kohokoliv z francouzských prezidentů s de Gaullem je nesmysl. Generál vždy převyšuje ty ostatní o mnoho hlav a to nejen díky své skutečné výšce (cca 2m).

Mívají ve zvyku, zvláště pak ti prezidentští „trpaslíci“, ohánět se velikostí svých legendárních předchůdců. Obama Reaganem (proč, to mi uniká), naše novodobé prezidentstvo Masarykem, no a ti francouzští, naposled Macron, de Gaullem. Má ten posledně jmenovaný s velkým generálem něco společného alespoň něco? Něco, co by stálo za řeč? Sice v přeneseném slova smyslu, ale má.

Není jednoduché, vlastně ani logicky správné svalovat vinu za překotný vývoj negativních projevů ve společnosti na jediného politika. Těmi negativními jevy myslím vzrůstající všeobecný odpor k vládnoucím vrstvám, přecházející až v nenávist, ústící v pouliční nepokoje hrozící přerůst v nefalšovanou občanskou válku či revoluci. Tento stav společnosti je výslednicí celé řady chyb nejen toho, který se v rámci dotyčné dynamiky vyskytuje v aktuálním krizovém bodu (teď a tady – v Paříži, v Berlíně, v Praze, lhostejno kde), ale i jeho předchůdců. Je-li řeč o Macronovi, tedy i chyb legendárního de Gaulla. Tyto generálovy chyby zde nechci rozebírat, to přísluší historikům, to, co však tyto dva jinak naprosto nesrovnatelné presidenty přes mosty časů spojuje, je nezbytnost učinit rozhodutí, přičemž kvalita tohoto rozhodnutí je pro jejich zemi fatální. Kdyby „jen“ pro jejich zemi… Při velikosti a zásadním postavení Francie v rámci Evropy se jedná o cosi, mající bez přehánění celoevropský až globální dopad.

Přesně před 50 lety (1968) vrcholily ve Francii rozsáhlé občanské nepokoje. Z počátku organizované studenty, ale později doslova celostátní a ve srovnání se současnými statisíci demonstrujících co do počtu minimálně řádově vyšší. Musíme mít na paměti, že i dnešní nepokoje jsou ve stavu počátku a mohly by přerůst v něco podobného, jako před těmi 50 lety. V čele Fracie byl onou dobou generál de Gaulle. Věděl, že se jedná o hrozivou situaci, že hlavním terčem demonstrantů je on sám (pro člověka, který udělal pro Francii tolik jako on – doslova ji pozvedl z poválečného bahna na výsluní světové velmoci prvního řádu -, to muselo být opravdu strašné), věděl, že by se za něho mohla postavit armáda, nicméně jeho rozhodnutí bylo vyhlásit nové parlamentní volby, v nichž jeho strana drtivě zvítězila, aby v roce 1969 z víceméně ne tolik podstatných důvodů (záporný výsledek referenda, které se týkalo kompetencí krajů a Senátu) odstoupil definitivně z politiky a stáhl se do ústraní (umírá rok na to).

Tak jako před 50 lety, i dnes se jedná o zlomový bod, který je výsledkem nejen chyb současných politiků, a to zdaleka nejen ve Francii. Proč k těmto situacím dochází? Jsou to nutná stádia společenského vývoje? Patří do tohoto vývoje nutně i války, revoluce a další devastující projevy? Mnoho otázek, na které nejsou jednoduché odpovědi. Vypadá to, že lidská společnost – národ (možná kmen), nebo dokonce civilizační okruh – má nějaký druh kolektivní inteligence – sebeuvědomění, k němuž zákonitě patří i část spíše podvědomá. Mám na mysli jakýsi „společenský“ pud sebezáchovy. Pokud se vedení těchto celků (států i nadnárodních formací) nějak dostává do sporu stímto pudem, dotyčný „organismus“ (společnost) se vzepře, protože chce a potřebuje se bránit. Zdroj tohoto pocitu nebezpečí? Je to celý komplex různých negativně vnímaných a vedením celků přehlížených jevů. Ty se mohou hromadit tak, že dosáhnou nějaké společenské „kritické meze“ (proč by to, co funguje v přírodě, nemělo fungovat i v její nejvyšší formě organizace – tedy v lidské společnosti?) a dojde k fatální reakci. Co je oním spouštěčem? Může to být třeba vzrůst cen pohonných hmot či podobná „banalita“. Co je těmi vršícími se jevy? Je jich mnoho, ale dnes se jedná především o nezvádnutý proces živelné migrace, který se zdá být jevem z hlediska dosažení současné kritické meze jevem finálním.

Společenská nervozita tedy ve Francii explodovala nebývalou silou. President Macron není žádný „malý kluk“, určitě si vážnost situace uvědomuje, troufnu si předpokládat, že už nějakou dobu s velkými obavami čeká, co a kde se stane (podobně jako ostatní evropští státníci). 300.000 demonstrujících je i na Francii hodně, zvláště pokud se jedná o jev celoplošný. Proto také jeho téměř okamžitá nabídka jednat o požadavcích „žlutých vest“. Jenže… Je to, jako spustit odpočítávání výbuchu atomové bomby a v poslední chvíli se snažit přemluvit hodiny, aby přestaly tikat. Pouliční boje se zasahujícími speciálními útvary policie, toť rajská hudba pro sluch „profesionálních“ pouličních rváčů, rabujících a auta zapalujících band. Jak tedy zabránit dalším demonstracím, Chce to vyjímečný stav… Chybná úvaha, a to zásadně (jako kdyby vznikla v místnostech GDER – francouzská tajná služba). Podobně jako „arabské jaro“ to nemůže dopadnout dobře. „Žluté vesty“ totiž mají ve Francii obrovskou podporu lidí, kteří sami sebe nazývají „sans-dents“, tedy „bezzubí“. Ti, na které se zapomnělo, taková ta neviditelná větší část kůlu zatlučeného do země (říká BBC). To není jen francouzský problém. On je celoevropský, celocivilizační, tedy i NÁŠ. Jestli akce „streetfighters“ (pouličních rváčů) byla záměrně vyprovokavána s úmyslem vyhlásit vyjímečný stav, jedná se o čin neuvěřitelně hloupý a nebezpečný s tradičně jiným účinkem, než autoři předpokládali (viz listopad 1989 v ČSSR). Na druhé straně zaručený způsob, jak dostat do ulic měst miliony Francouzů, aby jich bylo tolik jako před 50 lety. De Gaulle byl podle Macrona titánským zjevem ale i on tehdy vlastně kapituloval…

P.S. Mezitím dochází k dalším protestům (zatím ne tak velkým jako ve Francii) v dalších evropských zemích (SRN, Nizozemí) pod stejným symbolem – vestou žluté barvy…