„Sedm kulí …“

„…jako v Sarajevu“, slova muže ryzí povahy a bezvadného štítu, jak člověka-karbaníka popisuje Jaroslav Hašek v legendárních Osudech dobrého vojáka Švejka za I. světové války, toho, který se přebíjeje při mariáši eso trumfovou kulovou sedmou, díky této větě dostal do hledáčku bdělé c. a k. policie v rámci vyšetřování atentátu na arcivévodu Ferdinanda,

To byl, prosím, rok 1914, kdy se schylovalo k největším „jatkám“ v dějinách lidského rodu, jak Hašek a s ním i další drsně ale velmi výstižně charakterizují První světovou válku. Souvisí nějak to, co se stalo 28. listopadu 1997 v Praze, tedy v České republice, s tím, co se před více než 100 lety stalo v Sarajevu (Bosna a Hercegovina, Rakousko-Uhersko), nebo je to pouhý eufemismus, nějaká přehnaná literární zkratka? To dozajista záleží na zorném úhlu interpreta. Z hlediska mého to rozhodně eufemismus není, jedná se o srovnání mrazivé – z hlediska dneška, kdy už téměř ohledáváme trosky nadějně se rozvíjející demokratické společnosti let devadesátých dvacátého století, srovnání temně jasnozřivé.

Před dvaceti lety v oněch listopadových dnech dlel předseda vlády České republiky Václav Klaus v bosenském Sarajevu. Byl tam, podobně jako arcivévoda Ferdinand blahé paměti, na pracovní návštěvě. Účastnil se zasedání Středoevropské iniciativy. Mimochodem do ztracena zmizelé velmi zajímavé společnosti, tvořené zástupci Rakouska, Itálie, Polska, České republiky, Slovenska, Maďarska, Slovinska, Chorvatska a Bosny-Hercegoviny. Pokud to někomu to nápadně připomíná půdorys někdejší Habsburské monarchie, vězte, že není daleko od skutečnosti. Proč tato iniciativa zanikla? Říká se, že to byla Evropská unie, která nahradila tento a všechny případné další podivné (zbytečné, podezřelé a hlavně nebezpečné – komu asi?) spolky svou všeobjímající náručí. No, to se časem ukáže…

Zpět do Sarajeva 28. listopadu 1997. Ve vzdálené Praze (jak stylové!) téhož dne „prozřeli“ dva věrozvěsti Ivan Pilip a Jan Ruml a na televizních obrazovkách vyzvali Klause k okamžité rezignaci na funkci předsedy strany, protože prý dosud nedokázal průkazně vyvrátit mimořádně závažná obvinění vznesená proti ODS. Klaus se dostal v rámci sponzorské aféry ODS do podezření (výhradně médií a jeho politických konkurentů v i mimo ODS), že údajně věděl o tajných sponzorech a tajném kontu ve Švýcarsku, z něhož prý mohla jeho strana v rozporu s právními předpisy čerpat peníze na svůj chod; podezření odmítal. K těmto faktům jen malá a rovněž faktická poznámka zásadní důležitosti. Ruml a Pilip rozhodně nepatřili k spolutvůrcům politiky natož pak k zakládajícím členům ODS. Vstup Rumla do ODS těsně před volbami 1992 byl vnímán s krajní nelibostí některých zakladatelů ODS (mě nevyjímaje), protože byl považován za jakéhosi „dvojitého agenta“ – což se mimochodem ukázalo jako úvaha správná. Pilip byl spoluarchitektem fúze KDS (Křesťansko demokratické strany) s ODS, kteréžto role se zhostil s grácií operetního hrdiny na jednom z kongresů ODS (přímý audio přenos ze schůze KDS, Pilip „udýchaný“ u mikrofonu, atd. – taková ta klasická šmíra, z níž mi bylo poněkud nevolno). V těchto souvislostech i odstranění Václava Bendy, předsedy a zakladatele KDS nepůsobilo nijak zvlášť důvěryhodně. Tato nedůvěra se opět ukázala opodstatněnou.

Pak už to „jelo“ ráz naráz, Klaus a s ním celá vláda dává demisi (30. 11. 1997), podpůrná demonstrace podporovatelů Klause na Václaváku, Havlův smrtonosný projev v Rudolfinu, jímž de facto potvrdil svou účast na tomto protiústavním puči, submisivní až „vlezlé“ chování Miloše Zemana k Václavu Havlovi (než Zemanovi došlo, že byl sice zlikvidován jeho největší soupeř, ale že dalším na řadě je on sám). Poté vznik Tošovského protiústavního „bastarda“ úřednické vlády, pád preferencí ODS, znovuzvolení Klause do jejího čela, její nikým neočekávaný restart (dalo to fušku), poté předčasné volby a po nich „opoziční smlouva“ jako přímý důsledek sarajevských událostí (jakási „vozová hradba“ Klause a Zemana proti pokusům přemalovat zásadním způsobem politickou mapu ČR za použití neústavních prostředků). Atd.

Pláčeme-li nyní nad tehdy těžko představitelnou mizérií politické scény v České republice, musíme si uvědomit, že byla velmi tvrdě, značně nekorektně a protiústavně nastartována přesně před oněmi dvaceti lety. Že k ní bylo nakročeno už nějakou dobu před vlastním „Sarajevem“, to je pravda, a v detailnějších textech, než je tento, by určitě bylo možné se jednotlivými indiciemi zabývat. ALE! Akt samotný je jedním z nejčernějších okamžiků polistopadového vývoje v České republice, s jehož důsledky se potýkáme dodnes, přičemž není nikde psáno, že se nám tento boj musí podařit, natož pak bez ztráty kytiček, z nichž je ona křehká květina demokracie tou nejcennější…