Publius News
Pátek 29. března 2024

Glosy

Setkání s Medúzou

★ 10.12.2021 ★ rubrika: Glosy

„Fakta jako taková nemají smysl; mohou jej nabýt pouze skrze naše rozhodnutí.“ — Karl Raimund Popper
Hodně mi vadí, že se z „výkladní skříně“ každého solidního státu, kterou je ministerstvo zahraničí, stala v České republice v současnosti taková tragikomická fraška okresního formátu. Aby mi bylo rozuměno, nemám nic proti panu Lipavskému, kterého neznám, dokonce věřím i tomu, že se jedná o člověka inteligentního. Tento atentát na českou zahraniční politiku byl učiněn mnohem dříve, než Piráti vstoupili do Strakovky „hlavním vchodem“ (cituji ing. Miloše Zemana). Stručně řečeno, po Petříčkovi může dělat ministra zahraničí české republiky zřejmě každý, protože není čeho pokazit, neboť zahraniční politika našeho státu prostě neexistuje.
Kdyby mě pan designovaný premiér pan Fiala žádal o radu, což naštěstí nečiní, jak má postupovat v zapeklité situaci v jednáních s presidentem Zemanem, sdělil bych mu, jako jeden s někdejších ústavodárců, následující:
1. Existuje prakticky jediná možnost, kdy může z těchto jednání vyjít, ne-li vítězně, tak alespoň jako důstojný soupeř v tomto, při vší úctě, nerovném souboji s „posledním z Titánů“.
2. Touto možností rozhodně není nějaká kompetenční žaloba k Ústavnímu soudu, protože
a) pro ni neexistuje žádný relevantní důvod, což by mu určitě předseda ÚS, pokud je příčetný, o čemž nepochybuji, obratem sdělil s poukazem na nezbytnost politických jednání
b) začínat kariéru předsedy vlády v této zemi tímto způsobem v tomto čase je v době vrcholící pandemie starořímským „nalehnutím na meč“, ergo ryzí politická sebevražda.
3. President republiky zcela jistě ví, že „duch Ústavy“ a samozřejmě i faktické znění odpovídajících článků staví presidenta ČR do role sice reprezentanta státu s určitými přesně definovanými povinnostmi, ale zcela určitě ne do postavení nějaké samostatné jednotky – je „pouhou“ součástí exekutivy a nikoliv separátním tvůrcem politiky státu, natož pak zahraniční a bezpečnostní. Od toho jsou v exekutivě příslušná ministerstva s rozsáhlými aparáty a v případě MZ například celosvětovou sítí ambasád ČR.
4. Interpretace jistých článků ústavy v tom smyslu, že „president jmenuje“, znamená, že „rozhoduje o“ je protiústavní nesmysl, neb pořád ještě jsme parlamentní demokracií republikového typu, postavené na jasné dělbě mocí ve státě, tedy moci zákonodárné, exekutivní (jejíž součástí je i president) a soudní. Je při tom zcela lhostejné, zda byl president zvolen Parlamentem, či přímou volbou.
5. Je velmi užitečné, pokud president vysloví určité pochybnosti o jistých nominantech na ministry vlády, aby je probral v osobních jednáních s jím jmenovaným premiérem – to není žádné show pro média, prosím.
6. Jsou-li námitky presidenta natolik zásadní, že odmítne některého z nominantů, je na jmenovaném premiérovi, aby sdělil, že vzhledem k situaci, která vyžaduje jasné a rychlé kroky nové vlády (pandemie, rozpočet, atd.), přebírá odpovědnost za kritický resort on osobně s tím, že zájmy země jsou nad dočasnými personálními neshodami, které lze vyřešit v souběhu s fungováním nové vlády, která musí především získat důvěru Poslanecké sněmovny.
7. Pokud toto president odmítne, pak to není na kompetenční žalobu, ale na aktivaci článku 66, neb president evidentně zešílel, není tudíž schopen vykonávat svou funkci.
Závěrem poznámka. Je dobré vědět jakou naprosto zásadní roli hráli v novodobé historii českého státu ministři zahraničních věcí, počínaje Edvardem Benešem a Janem Masarykem. Pomineme-li ministry komunistické, po roce 1989 třeba Jiří Dienstbier (st., pochopitelně), Josef Zieleniec, i třeba Cyril Svoboda, či Karel Schwarzenberg. Můžeme mít k těmto jmenovaným spousty výhrad (já jich mám snad až příliš), ale jedno nelze popřít. Jednalo se o velmi silné osobnosti, mnohdy kontroverzní politiky, ale jakýsi čitelný fundament vztahu k tomuto státu u nich byl vždy „hmatatelný“, a dalo se s nimi fundovaně nesouhlasit a věcně a na úrovni diskutovat. I k panu premiérovi Fialovi mohu mít, a také mám, celou řadu výhrad, ale přeci jen mi nějak a něčím zapadá do té plejády uvedených osobností spíše, než nějaké, při vší úctě, „svazácké kádry“ a o tom, že by start nové vlády v této dvojroli „zvládl“, nepochybuji. Třeba se mu podaří „někoho“ najít, i když na hledání není příliš času. Třeba jsem staromódní, ale na tom, co zde sděluji, s dovolením, trvám


sdílet sdílet sdílet sdílet