Tož, máme tu demokracii, nebo ne?

Taková parafráze známého Masarykova citátu. Tento citát je velmi moudrý hloubkou vhledu do samotné podstaty problému demokracie jako takové. Říká, že formální nastavení demokratických pravidel pro společnost, která chce býti vpravdě demokratickou, je sice podmínkou nutnou, ale zdaleka ne podmínkou postačující. „…, tak ještě nějaké ty demokraty“, doplňuje s jakýmsi povzdechem TGM.

Jistou tragédií naší doby je takové to marxistické vítězství formy nad obsahem. Čelo listopadové revoluce nastavilo tyto nutné podmínky vzniku demokratické společnosti v podstatě dobře. Ale… Demokracii nelze nějak nastolit, nastolena může být pouze diktatura. Myslím tím něco podobného jako TGM, a to, že demokracie je stavem společnosti v tom nejúplnějším slova smyslu. To nejsou zdaleka jen svobodné volby a svoboda obecně. Kupříkladu redukce demokracie pouze na svobodné volby, jak se téměř doslova stalo u nás (a zdaleka nejen u nás), vede zákonitě k vzniku v podstatě třídní společnosti. Třídu vládnoucích, tedy politiků, a třídu ovládaných, tedy ostatních občanů. A k prohlubujicímu se antagonismu až nenávisti těchto dvou tříd. S jistou omluvou používám Marxův slovník, ale třeba slovo „kapitalismus“, jehož je onen velmi sporný filosof rovněž autorem, se používá naprosto běžně, aniž by kdokoliv z jeho uživatelů byl považován za Marxova sympatizanta (tím rozhodně nejsem).

Vypadá to jako začarovaný kruh. Naštěstí pouze vypadá. Vládnoucí vrstva, v podobě jak ji známe u nás, je spíše nějakým degenerativním jevem, slepou uličkou, která do skutečně demokratické společnosti ve smyslu její základní definice nepatří. Jakápak vláda lidu? Pouhé využití „slabosti“ demokratických procesů, nic víc. Je to poměrně snadné zejména v počátcích vzniku demokratických společností, kdy pevné základy existovat nemohou, ale formální procesy, třeba volby, ano. Mocensko ekonomické skupiny jsou schopny poměrně snadno těchto procesů využít a stejně snadno ovládnout tápající rodící se společnost. Pokud jsou tyto skupiny náležitě bezohledné, mohou tyto zárodky demokracie usmrtit změnou společnosti v totalitní diktaturu, což je snadnější, než to vypadá.

V každém případě je tento vývoj v podstatě logický a možná i nevyhnutelný, leč určený k zániku. Je to taková stavba domu počínaje střechou. Sémě demokracie však již bylo zaseto…

Demokratická společnost musí vznikat celospolečensky jaksi od spoda. Je to nicméně proces dlouhodobý, jehož doba trvání záleží na celé radě vlivů, zejména pak na historické zkušenosti. Zde má česká společnost třeba vůči našim sousedům značnou výhodu v návaznosti na masarykovskou První republiku. Demokratické základy společnosti, především pak svoboda projevu a svoboda shromažďovací, umožňují vytváření sdružení – spolků na té nejnižší, tedy občanské úrovni. Tento spolkový život je ideálním prostředím pro vznik přirozených autorit, zprvu místních, následně místní úroveň přesahujících, v důsledku mířícich k regionální a celostátní úrovni.

Tato v pravém slova smyslu demokratická universita je nejen nutnou, avšak současně i postačující podmínkou pro vznik skutečně demokratické společnosti. Spolu s nezbytnými ústavními úpravami, které povedou především k redukci naší současné v podstatě nedemokratické „partajnicko byrokratické“ struktury na okrajové minimum, hlavně pak k přechodu na většinový volební systém, to je řešení našeho velkého problému.

Současná doslova exploze společenského života na občanské, zejména na obecní úrovni ukazuje, že ono sémě domokracie nejen úspěšně vzklíčilo, ale má se i čile k světu. A to je dobře, moc dobře. Tož tak…