Věčný návrat lidovců a jejich sirotků…

Především považuji za vrchol svinstva, jímž se tlupy druhu holým nedpatřením zvaným homo sapiens častují formou neutuchajícího sebevyvražďovování, to, že tyto mocenské „hrátky“ zbavují rodičů ty nejmenší a bezbranné – děti. Ty si samozřejmě zaslouží ochranu, a to tak, že dlouhodobou. Té je možné docílit pouze tím, že jim my, civilizace (prý) beznadějně nejdoknalejší, zajistíme všemi možnými prostředky mír v zemích, kde je jejich domov, kde se narodily a žily se svými rodiči, než je jich „zbavil“ zlosyn, jehož z jejich paměti nikdo nikdy nevymaže.

Zneužívání tohoto strašlivého, nám už naštěstí nepředstavitelného, neštěstí k účelům politickým je dosti odporné (nevědomost v tomto případě nepřichází v úvahu), zvláště, je-li halasně vydáváno za ducha šlechetné humanity. Nepsal bych takto ostře, kdybych něco podobného v pravěkých dobách vzniku České republiky nezažil na vlastní „zákonodárnou“ kůži.

V první polovině devadesátých let zuřila na Balkáně bratrovražedná válka jako doprovodný jev rozpadu bývalé Jugoslávie (spouštěčem těchto strašných bojů , byl, kdo jiný, než „kvalitní“ západní, konkrétně německáká zahraniční politika). Západ se postavil na stranu Chorvatů a Muslimů (část obyvatel Bosny a Hercegoviny – BH). Boje v BH byly nejkrutější, protože v této části Jugoslávie žily vedle sebe doposud v míru zejméma oni Muslimové (vyznavači Koránu, nikoliv Arabové) a Srbové. Právě mezi nimi se rozpoutala skutečná válka s projevy až středověkými (včetně masových vražd a hromadného znásilňování žen poražených, podle zásady „pobít muže, znásilnit ženy a rozbořit chrámy, děti zčásti ukrást, zčásti pobít). Těmi poráženými byli hlavně Muslimové – tamní Srbové s podporou sousedního, na Balkáně dominantního Srbska, měli jasnou převahu. S podporou Západu (v BH za pomocí mudžáhedinů z afgánského Talibánu, kteří bojovali ještě dávno po vyhlášení příměří) však bylo Srbsko zbytkem rozpadávající se Jugoslávie poraženo a izolováno.

Nechlubím se ani si nestěžuji, prostě mám z těch míst nesdělitelnou osobní zkušenost našeho tehdejšího parlamentního zahraničního výboru. Ano, byli jsme tam. v místě probíhajících bojů – s modrou přilbou jednotek OSN na hlavě, neskutečně těžkou neprůstřelnou vestou, v bílém džípu s nápisem UN, uprostřed minových polí, patrně v zorném poli sniperů všech válčících stran. Ještě doutnající vypálené domy a hromadami bílých pytlů s pískem chráněné po zuby ozbrojené jednostky OSN střežící hranice Srbska a Chorvatska. To snad stačí k tomu, abych si mohl dovolit sdělit následující:

V době, kdy došlo k posunu frontové linie, byly tam přicházející vojáci a pozorovatelné OSN konfrontováni s následky této poslední balkánské války s tím, že byli v šoku, že se něco takového může dít na evropském kontinentu tolik let po válce. Někteří ze západních poslanců, konkrétně z těch stran, k nimž se dodnes hlásí naši lidovci, přišli s ohromujícím nápadem. Na zasedání zahraničního výboru s ním přišla naše kolegyně z KDU-ČSL. Prý od hromadného znásilňování žen muslimské komunity v BH uplynulo už devět měsíců, takže se budou rodit děti – důsledky toho znásilňování. Že prý my, jako humanistická společnost, máme povinnost se o tyto děti postarat tím, že je vezmeme k nám (do Evropy) do nějakých specializovaných zařízení. Vypadá to už na první pohled jako neskutečná a nabubřelá hloupost. Bylo nás tam tehdy několik, kteří téměř vyskočili do stropu, než jsme tuto hrůznou pitomost smetli se stolu (naštěstí se tak nejspíš dělo i v jiných parlamentech Evropy). Vždyť to je z hlediska zejména islámské společnosti, kde existuje povinnost (!) celé rozvětvené rodiny jejích členů se starat o děti (včetně a sirotků!), smrtelná urážka, ponížení nejhoršího druhu! Těchto argumentů se iniciátoři této nadřazené pitomosti zalekli a návrh stáhli, aby…

Nastal Nietzscheho „věčný návrat“ v praxi. Sýrie je možná podivná země s ještě podivnějším vůdcem, nelidským a krutým, jak jen může být absolvent Oxfordu – obor lékařství. Má za spojence Rusy, což je snesitelnější, než kdyby tím spojencem na této úrovni byli jeho bratři v šítské víře z Íránu (to by zákonitě vedlo k válce s Izraelem a sunnitskými Saúdy – i tak tam „neoficiálně“ Íránci působí). Česká republika má, na rozdíl třeba od USA, se Sýrií diplomatické styky. Máme tam ve světě vysoce respektovanou velvyslankyni, která například působí jako jakýsi diplomatický prostředník mezi Sýrií a USA. Ani jeden z těchto dvou jmenovaných států by si „hned tak někoho“ nevybral. A do toho podobně šílený nápad jako v těch devadesátých letech. Naivita, hloupost, ignorantská nadřazenost exponentů západní kultury… Nepatrná maličkost těmto křižákům humanity uniká. Jakým způsobem chtějí, troufám si předpovědět, proti vůli syrského režimu z této islámské země „unést“ děti tam narozené (viz úvod odstavec třetí)? Proč do toho pletou jakési „řecké spojení“ (cožpak sirotci jsou schopni se sami o své vůli dostat mimo území válečné zóny)? Sýrie je řádným členem OSN, toto členství nikdo nezpochybnil. Rusové tam operují na základě dohody se Sýrií, Američané tak trochu tančí „mezi vejci“, jak už to u těchto velmocí bývá, ale všechno má jakási pravidla. A do toho všeho naprosto neřízená (?) střela paní poslankyně Šojdrové a jejích kolegů a sympatizantů („užitečných idiotů“ v něčí hře). Ví tato paní, že může riskovat diplomatickou rozržku mezi ČR a Sýrií, což by mohlo být počátkem řetězce dalších těžko představitelných následků?

Nemyslím si, že se jedná o zlý úmysl. Je to pouze nedomyšlený politický marketing, který někdo někde vymyslel (jako tehdy v roce 1993 nebo 1994) s nějakým cílem, který si samozřejmě umím představit, ale dokázat to samozřejmě nemohu. Je to jako ta pověstná cesta do pekel, která bývá dlážděna velmi ušlechtilými úmysly…