Věk Koronavira – rok 0, „Rouškování“

Episoda 1 : „Síla se probouzí“ (už zase?), George Lucas

Ona ta citace Star Wars má smysl, není nijak nadsazená. Jsou totiž podivný národ tihle Češi. Vlastně jim nikdo na světě nerozumí, tedy včetně jich samotných. I takový zastupující říšský protektor Böhmen und Mähren SS Obergruppenführer R. Heydrich, velmi pochybné německé eSSo, z nich prý byl téměř nepříčetný. Jemu se přičítá celá řada citátů od „smějících se českých bestií“ po ten, který je podle mě docela přesný. Češi jsou podle něj něco jako hodinové pero, které můžete pořád utahovat a utahovat, až najednou praskne a rozmetá nejen dotyčné hodiny, ale také vás samotné i s přilehlým okolím. V plné velikosti a ryzí nahotě Heydrichovi tento bonmot zřejmě zazářil v jeho nordické lebce (byl údajně velmi inteligentní bestií tento Germán), až když 27. května 1942 v němém úžasu hleděl do ústí hlavně zaseknuvšího se Gabčíkova stengunu, aby ho vzápětí vyřídil Kubišův protitankový granát…

Ať jsou tyto historické reminiscence, podobně jako údajné Heydrichovo nasazení si svatováclavské koruny na hlavu (trestá se podle legend smrtí, pokud je neoprávněné), pravdivé nebo ne, ten postřeh s tím hodinovým perem je docela výstižný. Oni vám ti Češi vydrží tolik, že vzbuzují nejdřív obdiv, potom rozpaky, pohrdání, opovržení, a Bůh ví, co ještě, a najednou? Bum ho! Tu vyhodí konšele na sudlice z oken Novoměstské radnice, vzápětí vyřídí tři křížové výpravy, z nich jednu pouhým zpěvem, o dvě stě let později si nechají šlapat po hlavě Habsburky, aby zdánlivě zadupaní metry pod zem po třech stovkách dalších let přišli na troskách monarchie s Masarykovým Československem, které se pokusil rozmetat ten šílený kaprál s knírkem, potom „na věčné časy“ bolševici, kteří někdy před 30 lety během pár dní zmizeli jako pára nad hrncem, aby se jejich potomci pokoušeli dnes o nějaký reparát.

To je jen, samozřejmě že v na obě nohy „pajdající“ zkratce, část podivné historie tohoto našeho podivného národa. Podle všech zákonitostí a mínění hlavně „přejících“ sousedů (na světové straně nezáleží) měl tento národ „čeledínů a služek“, jak nám s opovržením říkali na jih od nás, již dávno zaniknout. Leč nezanikl. Oni Češi mají tu zvláštní vlastnost, které se v anglosaských zemí říká „common sense“ (těžko přeložitelné do češtiny, něco jako společný názor, rozum, nebo tak nějak), čili že v nějaký moment udělají ne-li všichni, tak ve většině to, co je tu správné, zásadní ondy až dětsky naivní… A vůbec nepotřebují, aby jim někdo rozkázal, přikázal, či zakázal to či ono. Prostě to najednou nějak „vědí“. Od Božích bojovníků, po „kdo neskáče, není Čech“. Od většinové volby komunistů po „osmašedesátý“ (s nezapomenutelnými opačným směrem „přenastavenými“ ukazateli směru jízd, které zmátly Rudou armádu okupantů) a následné byť pouze zdánlivé „sametové zametení“ s nimi, a tak se dá pokračovat v mnoha historických příkladech až do současnosti.

Zajímavý na tom všem je další „povahový rys“ tohoto divného národa, a to hned ten z těch nejpodivnějších. Tihle Češi vybavení zmíněným „common sense“ – „společným rozumem“, který leckdy přivádí k úžasu bez nadsázky celý svět (naposledy viz tzv. „Rouškování“, čili spontánní domácí výroba hygienických roušek a jejich bleskové rozšíření v moment, kdy vláda žalostně selhala v jejich zásobách, a většinové až masové a demonstrativní nošení těchto roušek, něco pomalu jako dva zvednuté prsty Churchillova válečného „véčka“), tedy tito Češi si zoufale neumějí zvolit takovou vládu, která by tuto jejich obdivuhodnou vlastnost reprezentovala. Dokonce jako by nějak nechtěli, či jim to bylo jedno, nebo jako by jim spíše vyhovovalo to dělení na „ONI“, ti „nahoře“ v palácích a „MY“ tam „dole“ v podhradí, kteří, když o něco opravdu jde, dokážeme velmi rychle sjednat tu pořádek, tu způsobit chaos, tu dojatě zpívat hymnu, ondy sousedům pomáhat při povodních, nebo šít roušky pro známé i cizí (v tento moment dokonce žádní „cizí“ neexistují – existují jen „MY“). Po vládě chceme vlastně jen to, aby nám v tom nepřekážela.

Otázka proč tomu tak je, je jednou z těch, kterým Jan Werich říkával „otázka za sedmdesát tisíc dolarů“ – možná má nějakou odpověď, ale má vůbec smysl se jí právě teď hluboce a detailně zabývat? Co když je naléhavější odpověď na otázku jinou, nebo ještě lépe návod, co s tím a hezky rychle udělat? Tato odpověď je pravděpodobně skryta v samotném významu „common sense“, tedy onoho společného rozumu. Což o to, ony ty demokratické volby, mimo to, že jsou v demokraticky postavené společnosti naprosto nezbytné, jsou vlastně velmi pěkné až slavnostní, prý dokonce den voleb má být jakýmsi svátkem demokracie. Proč ne? Kdo z nás by nechtěl promluvit do toho, kdo bude řídit stát v němž žijeme, a také kdo třeba, doufejme, že moudře, rozhoduje o tom, jaké platíme daně a také jak se s těmito našimi penězi zachází? Kdo se stará o vnitřní a vnější bezpečnost, kdo je připraven zasáhnout v náš prospěch, když nás postihne katastrofa celostátního formátu, třeba povodně, pandemie, a podobně? No dobře, ale koho a jak volit? Jak víme, že ten pán (paní), co se na nás odevšad zubí, je kvalitní a čestný člověk? Známe ho? Máme vůbec možnost ho poznat a promluvit s ním? Nebo je to jen taková retušovaná barvotisková fotografie na nějakém billboardu u silnice – to musí stát hrůzu, peněz, ne? A existuje ten pán (ta paní) vůbec?

Otázek hodně, odpověď poněkud rozpačitá. Vážení, o tom, kdo nám bude příští léta vládnout (přesněji nás ovládat a nás využívat, když je potřeba), rozhodují ze zákona a hned toho nejvyššího – Ústavy České republiky – politické strany. Aby mi bylo rozuměno, nemám nic proti politickým stranám jako nějakým spolkům (sdružením, hnutím a podobně), které se třeba specializují na to, aby nabídly voličům někoho kvalitního, kdo by dokázal oslovit většinu voličů v nějakém území (řekněme odborně ve volebním obvodu). Ne z kýčovitých reklam u silnice na plotech a plakátovacích plochách, či z televizních obrazovek nebo na sociálních sítích otravujících placených reklam. Oslovit od slova „slovo“, tedy hovořit, diskutovat, být v souladu se svými slovy a činy. Být ne nějakou „novou“ (fuj!) tváří starých známých protřelých firem a šíbrů, ale nějakým panem „Novákem“ (všichni Nováci, promiňte, ale ráčíte být nositeli snad nejfrekventovanějšího českého příjmení), který bydlí tam a tam a lidi, co ho znají, o něm mluví s úctou, a povídají, že by to mohla být ta správná volba. Říkám to hodně primitivně, ale proč ne, když to vlastně velmi primitivní je?

Volební obvod by měl být takové velikosti (a počtu obyvatel – voličů), aby měli všichni tam mající volební právo možnost tohoto člověka vidět, poznat, třeba s ním pohovořit, a oni sami posoudit, zda „stojí za to“ mu vhodit svůj hlas do volební urny. Oni sami, ne stranické sekretariáty a odborníci politického marketingu, či jak se těmto manipulátorům s veřejným míněním (tedy vlastně zkušeným a dobře placeným podvodníkům) říká. To by ovšem v Ústavě České republiky nesměl být velmi sporný článek nikoliv snad o „vedoucí úloze“ jedné strany, ale o obrovské moci právě těch stranických sekretariátů, skrytých umně za „poměrné zastoupení“ místo toho klasického „vítězí ten, kdo má víc hlasů“ a napoprvé, tedy klasického „většinového“ systému. Proč většinového volebního systému? Protože pokud existuje skutečně nějaký „common sense“, proč jej ničit nějakými přepočítacími koeficienty a volit z nám neznámých nebo ještě hůře, až moc dobře známých, vítězů vnitrostranických šachů nějakých všeho schopných individuí? Samozřejmě, že nočními můrami všech zmíněných šíbrů a výkonných vysavačů stranických pokladen, ergo i peněz daňových pokladníků (neboť, nastojte, politické strany jsou odměňovány za to, že získají váš ctěný hlas – jaký to krásný „obchodní případ“!), jsou jakékoliv změny, které by mohly vést k narušení jejich velmi výnosné obchodní strategie..

Tak tedy máme, co jsme chtěli. Avšak moment! Chtěli jsme to skutečně takto? Obtěžoval se někdo tím, že by nám to pořádně vysvětlil místo planých tlachů o demokracii a nezastupitelné úloze politických stran – už schází jen ono bolševické „v boji za světový mír“? No, možná by stálo se nad tím opravdu zamyslet. A vážně, prosím. A také případně konat, bude-li třeba. Apropos, už víte, čeho se ti „politici“ vlastně nejvíc bojí? Co když jsme to právě MY?