Vzkříšení

„Nebojte se toho, co jste sami vytvořili, nebojte se ani všeho, co člověk vyrobil a čím je den ode dne více ohrožován… A konečně, nebojte se sami sebe!“ Jan Pavel II.

Je to až takový boží nebo přírodní zákon. Boží nebo přírodní… Ono ve skutečnosti vůbec nezáleží na tom, jestli něčemu věříte, nebo jestli to umíte nějak definovat, odvodit, popsat při tom spoustu papírů a užívat myriády komplikovaných vzorců nebo učených cizích slov. Ani nezáleží na tom, zda věříte, či nevěříte v Boha. Možná se až rouhačsky dá říct, že Bohu tak jako tak vůbec nezáleží na vašem názoru či víře, a to ať už ten Bůh existuje či nikoliv.

Zpět k onomu zákonu, či spíše poněkud zlomyslnému pravidlu, které říká, že ten, kdo předběhne dobu, musí na ni vždy počkat na místech nehezkých, většinou za okolností velmi nepříjemných. Proč tomu, u všech všudy, tak je? – máme samozřejmě nutkání se ptát, tedy my lidstvo. Daleko podstatnější však může být otázka, proč se musíme vždycky pídit po tom, proč tomu či onomu je právě tak, jak je? Tomu, aby tak bylo, chce Bůh? Nebo kdo, nebo co vlastně? Něčím to připomíná legendární diskusi Alberta Einsteina s Nielsem Bohrem na téma neurčitosti v kvantové fyzice, tedy že místo fyzikálně přesného určení skutečnosti na každé úrovni poznání platí od určitého bodu pouhá pravděpodobnost, odhad toho, jaká pak ta skutečnost asi je. Neoblomný Einstein tvrdohlavě poukazoval na to, že „Starý Pán“ (tedy Bůh) přeci nehraje v kostky a trpělivý Bohr mu vždy odpovídal: „Ale není přece naším úkolem předepisovat Bohu, jak má řídit svět.“ Einstein se do smrti s principy kvantové mechaniky nesmířil… No, ono nebýt těchto kvantových, lidskému mozku co se představivosti (a bohužel i „zdravého rozumu“) týče neuchopitelných zákonitostí, nemáme třeba počítače, mobilní telefony, kosmické stanice, satelitní sítě, tedy současný informační věk. Tranzistory, integrované obvody, elektronové mikroskopy, to všechno je postaveno na jevech sice ne – představitelných, nicméně pomocí matematických metod odvoditelných, dokazatelných ale hlavně fungujících!

Tedy se s touto skutečností pokusme smířit. I třeba my, kterým už nějakých pětadvacet let vrtá hlavou, co je na tom našem krásném novém světě špatně? Proč se nám „některým“ zdá tento svět blaha, až všeobecné rozežranosti, být takovým, no, poněkud nepatřičným, jaksi pokřiveným, s příliš zdůrazňovanou fasádou místo kvalitních základů? A ono se to všechno nějak stupňuje, takže se ozýváme takovými hlasy „volajících na poušti“, takoví ti „X varující“ z Čapkovy Války s mloky. Stejně jako onen „X“ nevyslyšeni, zavrhováni, nakonec trochu zoufalí z toho neslyšeného varování a pochybující o správnosti – čeho vlastně? Naší intuice? Ale ta se velmi těžko nějak dokazuje. Tu prostě máte nebo nemáte, a to je „vše“…

Někdy před třemi lety jsme založili tyto webové stránky. S velkým nadšením a s malou odezvou. O tom, že se nějaké „cosi“ děje, psal Publius v glose „Hromadný bod“ z 18. 7. 2017 či v analýze „Konec historie“ z 25. 5. 2017, o zásadní a destruktivní úloze masmédií pak v analýze „CNN faktor“ z 31. 5. 2017, pokus sepsat filosofický rámec toho všeho je možné vystopovat v pilotní eseji „I. Genesis, kapitola první…“ zveřejněné 21. 5. 2017, leč napsané už v únoru 2013(!!). Trochu z toho dnes mrazí, když si to po sobě člověk přečte…

Je největší křesťanský svátek, neděle Velikonoční – Vzkříšení. Trochu symbolické z hlediska data uvedení tohoto textu, budiž to nám „některým“, prosím, odpuštěno. I motto této znovu narozené série úvah, glos, analýz, esejí, jak je komu libo, pochází z úst nejpovolanějších – z úst papeže Jana Pavla II., někdejšího krakovského biskupa, později polského kardinála Karola Vojtyly, z jeho apelu proneseného před mnoha lety snad rovněž při příležitosti svátků Velikonočních. Tohoto nejdéle sloužícího z éry Titánů, kdy v USA byl presidentem Ronald Reagan, ve Velké Británii premiérkou Margaret Thatcherová a v SRN kancléřem Helmut Kohl. Doba temna pro architekty šťastných zítřků a zachránce světa všeho druhu, pro nás ostatní doba velkých nadějí.

Rozhodně se my „někteří“ nebojíme a vlastně jsme se nikdy nebáli psát či mluvit o čemkoliv – svoboda projevu je jedním ze základních práv člověka, koneckonců je takto definována i v Ústavě České republiky. Tedy jediným soudcem toho, co člověk řekne či napíše, je, a vždy musí být, jen a jen on sám. A to bývá někdy docela oříšek. Mnohdy, třeba i na základě nepěkných vlastních zkušeností, nesnadno rozlousknutelný. Přes všechna tato „ale“ a „co kdyby“ se nyní (a samozřejmě i dále) pokusíme nebát se ani toho nepřítele z největších. Sami sebe…