Vzpoura „starců“, „čtvrté cenové“ a…?

Zjednodušující, zbrklé a většinou na hlavu padlé výkřiky o čemkoliv kdekoliv potvrzují staré pravidlo: Čím méně informací (a rozumu) mám, tím dříve vím, „jak se věci skutečně mají“, a s tím větší urputností a agresivitou jsem schopen se za tento svůj názor rvát. No, „každej jsme nějakej“, říkal Jan Werich. A také, že „blbost je neporazitelná, ale to ještě neznamená, že s ní máme přestat bojovat“. Každodenní setkávání se s orgiemi této pravlastnosti „homo sapiens“ je vlastně zoufalým až hrdinským bojem nejen za zachování vlastní duševní integrity, ale také, ne-li především, bojem za opodstatnění onoho adjektiva „sapiens“, tedy „rozumný“, v latinském označení našeho živočišného druhu.

Je možné se přít o to, zda je vesmír konečný či nikoliv, ale spíše někde u piva, než například se Stephenem Hawkingem. Pokud ovšem náhodou nejsme světově uznávaná kapacita v astrofyzice, obecné teorii relativity a kosmologii, nositel Nobelovy ceny a podobně. To jaksi dá rozum, a troufnou si na to jen někteří notoričtí uživatelé internetových sociálních sítí – alarmističtí blázni, rozumějící na rozdíl od řečeného Hawkinga všemu, protože tu „jejich“ teorii všeho mají v malíčku, pochopitelně v tom „jejich“ malíčku. Zajímavější je, když se lidé přou stejně vášnivě a zarytě o něco, co je možné přímo a exaktně dokázat, aniž by k tomu člověk potřeboval loď Enterprise s warpovým pohonem (Star Trek), či Hawkingův mozek. Tím „něčím“ jsou například výsledky voleb do Poslanecké sněmovny, které proběhly v České republice v říjnu 2017.

Na to, abychom mohli výsledky těchto voleb pochopit, tedy ne se z nich radovat či se jimi trápit, jak nám velí náš „cit“, politické strany, televizní stanice a média obecně, není potřeba nadpřirozených schopností hrdinů sci-fi seriálů. Chce to především určité znalosti, zejména matematiky a sociologie, a také sociální psychologie, historie a podobně. Také samozřejmě úplnou datovou základnu, čili podrobné výsledky voleb. K tomu dlouhodobou zkušenost analytického pohledu na českou politickou (i společenskou) scénu a s tím související „profesionální intuici“ (těžko vysvětlitelný pojem, jak určitě potvrdí každý zednický či zámečnický mistr, hudební skladatel, virtuóz, a vůbec každý, kdo „umí“). Toto je zhruba tak 50% toho, co je potřeba k tomu, abychom se do tohoto náročného úkolu mohli pustit. Druhých 50% je těžká a vyčerpávající práce, navíc s výsledkem, který nemá jasný smysl. Jistě. Jsou na světě země (Česká republika mezi ně rozhodně nepatří), kde jsou tyto činnosti vyhledávány, a proč to neříci, i slušně honorovány, protože jedinců splňujících oněch prvních 50% požadavků je jako šafránu. K tomu ještě náležitě pracovitých – to je doslova hledání jehel v přeplněné senážní věži.

Říká se tomu datová analýza. To je totiž tak. To vás žádná škola nenaučí a pouhá praxe k tomu nestačí. Můžete mnoho let „dřít“ třeba Lisztovu Uherskou rapsodii (klavírní „majstrštyk“ nejvyššího kalibru), můžete ji i technicky „nějak“ zahrát, ale přesto, když jste srovnáváni se špičkovými interprety (našimi i světovými), každý nějak „slyší“, že to není ono, že tomu něco podstatného schází. To „něco“ schází především vám. Je to talent, takový dar od Boha, který nutně potřebujete ke každé tvůrčí činnosti. Dlužno říci, že někteří talentovaní si naopak myslí, že talent je všechno a práce nic. Ti pak končívají hůře než netalentovaný „dříč“.

Data, notový záznam, zatím prázdné malířské plátno, či záblesk principu řešení nějakého problému k vám vždy nějak hovoří. Jakoby vám říkaly: Hele, dělej něco, vždyť je to přeci tak jasné! No a vy si lámete hlavu nad tím, co je vlastně těmto „popichovačům“ jasné, máte z toho komplexy a deprese a pak najednou archimedovské: Heuréka! A je to. Začnete a za týden, měsíc, nebo deset let z vás doslova vypadne ono „něco“.

To je dlouhý úvod k jednoduchému konstatování, že volby dopadly tak jak musely. Nejsou žádnou anomálií, jsou jen výsledkem dlouhodobého degeneračního procesu české politické (i společenské – nelze to oddělit) scény za posledních dvacet let. Startem tohoto procesu (nikoliv jedinou příčinou) byly sarajevské události v roce 1997, jimiž byla de facto zpochybněna ústavní pravidla. Další kroky tohoto procesu vedly k postupné vulgarizaci veřejného prostoru, prostřednictvím médií a lživých obvinění (v pozadí s bojujícími mocensko-ekonomickými vlivovými skupinami) k postupné likvidaci všech těch, kteří se těm či oněm nějak znelíbili, a u velké části veřejnosti k sílícímu negativnímu přístupu k polistopadovému vývoji. V souladu se zvyšující se hrubostí a agresivitou ve veřejném prostoru (politiků, mocensko-ekonomických skupin a médií) dochází k radikalizaci společenských skupin hlásajících jednoduchá řešení a těch, kteří tato řešení přijímají a chtějí, aby byla bez ohledu na to, zda vedou k nějakým reálným cílům, prosazena třeba násilím. Cílem frustrace a až klasické závisti a nenávisti se stávají ti, kteří reprezentují v očích této postižené skupiny veškeré zlo, které na ní bylo spácháno. Přesněji, které „by mohlo“ být spácháno, protože každodenní život v České republice je společensky, bezpečnostně i ekonomicky daleko přijatelnější než v mnoha jiných částech Evropy. O to horší a zavrženíhodnější je to, co tuto situaci způsobilo. A to je v minulosti, je to dohledatelné a určitě tím není před pětadvaceti lety slibně zahájený demokratický proces.

Do zmíněných skupin můžeme zařadit jistou část občanů seniorského věku, spíše těch, kteří jsou původem dělnických profesí. Potom také těch, jejichž rozhled začíná u zpravodajství komerčních televizí a bulvárních tiskovin a končí někde v hospodě u piva. Nelíbí se mi, když někdo těmito lidmi nabubřele pohrdá – prostě jsou takoví, jsou to naši spoluobčané a mají stejná práva (včetně volebního) jako my ostatní. Jsou mezi nimi dobří i zlí lidé, tak jako všude jinde. Jen jsou snadnější obětí mediálních manipulací. To je tak všechno.

Je tu však i skupina „mlčící“. Tedy těch, kteří hlasují „nohama“, k volbám prostě nechodí. Mohou je k tomu vést nejrůznější důvody, volby jsou občanským právem, nikoliv povinností. Je jich cca 40% a moc se o nich nedovíme, jen nepřímo, jaksi „zbytkově“. Ale i jejich hlasy rozhodují – ne, že nerozhodují! Pokud například bereme v úvahu, že politický subjekt, který ve volbách drtivě zvítězil, byl volen necelými 18% registrovaných voličů, kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby… Dosti spekulací! Můžeme donekonečna vyvozovat nejrůznější závěry, ale to je asi tak všechno, protože to, co se stalo, stalo se právem, a nijak se to nedá se odestát.

Nesouhlasím s tím, že by naše země z vůle většiny směřovala k nějaké východní autokracii byzantského typu či diktatuře. Voličstvo se prostě naštvalo, a volba, kterou provedlo, byla možná negativní, ale jasná – nepřeje si politiku jistého typu. Voliče měnit nelze, je tedy nutné změnit politiku. Než se to podaří, je nutné naši zem chránit před všemi, kteří by z ní chtěli udělat nějakou nesvéprávnou gubernii či spolkovou republiku bůhví čeho. Ta republika je především naše a my musíme umět ji i ubránit a nenechávat to na nějakých „dobrodincích“, kteří tak rádi učiní za nás, a my se pak máme dalších 40 let z čeho vzpamatovávat. Jen hlupák se nepoučí ze svých chyb. A za hlupáky občany této země rozhodně nepovažuji …