„Naše bytí ve světě je bytí ve světě lidí, člověk je zóon politikon“ - Jan Patočka
Jeden z nejvýznamnějších filosofů novodobé české historie profesor Jan Patočka se narodil před 110 lety. Spolupracoval s gigantickými osobnostmi filosofů první poloviny 20. století, zakladatelem moderní fenomenologie Edmundem Husserlem a jeho asistentem Martinem Heideggerem, pokládaným za největšího filosofa 20. století. Do novodobé historie vstoupil Patočka jako jeden z autorů Charty 77, v podstatě její duchovní otec. Před 40 lety, ve věku 70 let zemřel po vyčerpávajícím výslechu StB.
Patočkův filosofický pohled na dějiny naší civilizace, které v jeho pojetí prakticky skončily v 20. století dvěma světovými válkami, se může zdát na první pohled. poněkud pesimistickým. To, co se děje v současnosti, mu však svým způsobem dává za pravdu. Můžeme se nacházet v období civilizačního zlomu, možná se naše pospolitost v bolestech transformuje v jinou kvalitu. V jakou? Hledat odpověď na tuto otázku je velmi těžké. Možná nastupují nová Patočkova „lidstva“, jejichž chování je nepředpověditelné. Je dokonce možné i to, že odkaz naší civilizace pro ně ztratí jakýkoliv význam, že nebudou „chtít mít dějiny“…
Zda je tato skepse nepatřičná, to ukáže až budoucnost, která je vzdálená či blízká, kdo ví? Jisté je to, že je nám současně žijícím blíže než byla starému Řecku, Svaté říši římské, i filosofům 20. století. Co tedy máme v této situaci dělat? Především žít svobodně, za svobodu bojovat a svobodu hájit. Svoboda je totiž základním kamenem naší civilizace, tím z nejpevnějších. Svobodně diskutovat, psát , přednášet, „kázat“, prostě předávat to, co předat lze. A také „žít v pravdě“, i když to zní velmi nadneseně. S oním patočkovským doplňkem, že to nutně neznamená vždy tu pravdu mít – tedy si zachovat nezbytnou otevřenost vůči novým poznatkům, myšlenkám a skutečnostem. A doufat, že to vše snad bude nějak „dobré pro obec“, řečeno s Janem Patočkou…
Člověk, živočich společenský
Dějiny… Co se nám vynoří v mysli, setkáme-li se s tímto slovem? Nejspíše vzpomínka na nezáživné hodiny školních dějepisů, jichž jsme my o něco starší zažili více než dost. Píši schválně o „dějepisech“, protože jak se střídali jednotliví komunističtí vládcové, tak se měnil pohled na různé historické události. Tak nás v roce 1945 osvobodil Stalin – podle starší verze slabikáře 1. třídy ZDŠ roku 1957, a Sověti podle verze nové. Tyto diskrepance utkví v šestileté hlavě nastávajícího intelektuála daleko hlouběji, než by si tehdejší režim přál.
Věci se dějí, tedy „dějiny“ odvozujeme od slova „díti se“, probíhati. Takovéto „dění“ jistotně probíhalo vždy. Otázkou však je, zda lidé toto dění vnímali vždy stejně. A to nejen z hlediska interpretace těchto dějů, viz „školní“ vzpomínka výše, ale i z hlediska vztahu k nim. Filosofie dějin (Jan Patočka ) na základě zkoumání dávných kultur dospívá k závěru, že vztah k probíhajícím dějům byl v těch dobách jiný.
Čím je pro mne Patočkův hluboký zájem o dějiny přitažlivý? Možná je příčinou má profese matematika, dlouholetá práce s informacemi, systémy, lidskými organizacemi, prakticky neustálé hledání souvislostí, kauzality, atd., konvenující s pojímáním světa jako něčeho, co má smysl, něčeho, co je při jeho složitosti jen velmi těžké brát jako pouhou náhodu. Těžko říct. Na historii jako vědě mě nikdy příliš nezajímala faktografie. To pouhé sdělování letopočtů, taxativní výčet bitev, které ku příkladu dotyčný panovník absolvoval, kolik měl manželek a dětí, kolik protivníků nechal popravit. To, co mě zajímalo, a co nutně vedlo ke kontaktu s filosofií dějin, bylo to, PROČ se tyto historické věci děly? Musely se dít, nebo jsou dějiny pouhým stochastickým procesem, jakousi sekvencí náhodných vrtochů historických osobností, pohybů mas působených například hladomorem a podobně? Už z této otázky samotné je zřejmé, že na dějiny může existovat pohled dvojí. Ten první je spíše faktografický, pouze výčtový, z hlediska procesu vývoje lidstva při vší úctě „povrchní“. Pokud však vycházíme z toho, že všechno má svůj smysl, že lidstvo se vyvíjí, že tedy existují jakési „tvořivé“ energie, které jsou mu dány, pak může v rámci tohoto vývoje docházet nejen k růstu a zušlechťování těchto energií, ale také k jejich konfliktům. Ať je to jak chce, lidstvo jako pospolitost tvoří jakýsi, byť velmi složitý, systém.
Zakladatel kybernetiky Norbert Wiener své stěžejní dílo nazval „Kybernetika a společnost“. Samozřejmě, že s licencí určitého zjednodušení a „mesianismu“ vlastního všem géniům, je tento hodně „odlidštěný“ pohled na lidská společenství, jako na velmi dynamický systém, velmi poučný. Systém vyvíjející se, procházející určitými zlomovými momenty, které vedou k změnám kvalitativního charakteru, atd. Pouhý výčet těchto zlomových momentů je však z hlediska pochopení hlubší stránky dějin poněkud nedostačující. Samozřejmě, že ani kybernetika důvody těchto zlomů nehledá, prostě to není předmětem její činnosti. Od toho je zde právě ona filosofie dějin. Patočkův přístup má jeden z podstatných rysů, které mě přitahují. Je totiž logický, nepopírá sám sebe a obejde se bez falešných konstrukcí, při vší úctě „oslích můstků“, které jsou v dnešních dobách obvyklé a umnou mnohostí mlží zastírané, většinou podstatné nedostatky. Stěžejními texty jsou v tomto smyslu Patočkovy „Kacířské eseje o filosofii dějin“. Jedná se o jeho vrcholné dílo, které vycházelo v době československé normalizace v zahraničí.
Čím tedy dějiny jako takové v tomto filosofickém pojetí začínají? Podle Patočky čímsi, co nazývá „otřesem“. Období před tímto otřesem nazývá obdobím „před-dějinným“. Před-dějinná lidská společenství vnímala běh událostí jako něco neměnného, ovládaného nadpřirozenými silami s tím, že v rámci tohoto vnímání neměl jednotlivec na tento běh událostí žádný vliv. Tomuto vztahu říká vztah „akceptační“ – události byly přijímány tak, jak přišly a jedinec se choval tak, jak mu bylo určeno. Zdůrazňuji, že se jednalo o vztah k oněm událostem. Samozřejmě, že je jedinec ovlivňoval tak, jako za všech jiných okolností, ale tento svůj individuální vztah vnímal jinak, spíše sebe jako individualitu svévolně se rozhodující nevnímal vůbec.
To období vývoje lidstva se však postupně hroutí. Uzavřený svět mýtů, v němž člověk žil v bezpečí zmíněného „akceptovaného smyslu“, toho, který je daný a priori a je člověkem bez ptaní přijímaný, skromný, ale spolehlivý, mající jasná vodítka pro prakticky všechny životní situace, dával smysl (srozumitelnost) předpokladem existence démonů, mocí a bohů, kteří stojí nad člověkem, jemu vládnou a o něm rozhodují. Jinými slovy tento svět neznal problémy – je Patočkovým „světem před objevením problematičnosti“. Obsahuje věci tajemné, nepochopitelné, z někdejšího hlediska samozřejmě nevysvětlitelné, které jsou řešeny systémem odpovědí „na všechno“ a priori. To, co v něm schází, a to zásadně, je OTÁZKA. Otázky totiž předpokládají osvobození. Odstup od toho, čím jsme a v čem se nacházíme. Dějiny tedy podle Patočky začínají tam, kde se tento odstup prohlubuje, kde postupně vzniká řečené „osvobození“, kdy si člověk prostě začíná klást otázky, které klást v mýtu nebylo nutné a vlastně ani možné. Tedy modem vivendi dějin je z tohoto hlediska počátek kladní otázek. Problémem otázky je však existence odpovědi na ni, proces jejího hledání. To vede k pochopení problematičnosti nejen specifických jednotlivostí ale „veškerenstva“ obecně – jistě, protože otázky můžeme vztahovat prakticky ke všemu, co nás obklopuje, i k tomu co niterně zažíváme, prostě k celému našemu světu, a tím jej de facto „problematizovat“. Právě toto objevení dotyčné všeobecné problematičnosti všeho vidí Patočka jako onen otřes, jehož důsledkem je zásadní změna dosavadního způsobu života, i světa a člověka jako takového – teprve tento stav nazývá Patočka dějinami.
Jedná se i o pochopení toho, že před-dějinný život byl vlastně životem v úpadku, a také o únik z tohoto úpadku, jímž je osvobození života z „objetí“ a priori daných vztahů v rámci světa před-dějinného. Atributy nového, svobodného života lze vyjádřit takto: Cílem tohoto svobodného života je život sám, smyslem tohoto života pak je udržení této svobody. To však nutně znamená hlavně boj s těmi, kdo chtějí svobodné o tuto svobodu připravit. Důsledkem tohoto boje, který můžeme označit soupeřením o to, jak se vyrovnat s duchem řečené problematičnosti, do které je svobodný člověk postaven, je vznik „ducha polis“, kterému Patočka velmi výstižně říká „duch jednoty ve sporu“. Jednota takto založená je hlubší než každá momentální náklonnost či ad hoc koalice na základě dočasných společných zájmů. Zde se v pospolitosti setkávají protivníci a tvoří tím nový způsob bytí člověka, které Patočka nazývá „jednotou otřesených, ale neohrožených“. Zde tedy začíná skutečný „politický život“. Na rozdíl od všeho předcházejícího tento politický život chápe zásadní skutečnost: Svobodný život lze udržet pouze ve společenství, kde si svobodní vytvoří a udrží pro své soupeření otevřený prostor, v němž jsou zajedno – tedy prostor nejvyššího společného zájmu. Tímto společenstvím, tedy prostorem je řecká obec – polis, která bezprecedentně vzniká na počátku dějin. Je to společenství svobodných, kteří se shodli na zákonech, na pravidlech, tedy na tom, co shledali správným a co navíc hodlají dále respektovat jako právo. Řecká obec, polis, má do mramoru vytesanou a na veřejném prostranství vystavenou ústavu – soubor zákonů jimiž je obec ustavena. Tyto zákony vznikají ve sporu a boji jako něco, co v závěru stojí nad spornými stranami a umožňuje jejich svobodu.
Ustavení obce je však pouhým počátkem. Uvědomme si, že ústava vznikala jako důsledek nejvyššího společného zájmu stran soupeřících, tedy tehdy samozřejmě bojujících. Tyto boje ustavením obce nekončí. Prostor polis, tedy prostor svobody je ohrožený prakticky permanentně, a to jak zvenčí, tak, a hlavně, zevnitř. Neustálý boj o stabilitu „ustaveného“ prostoru je tedy nedílnou součástí dějin. K tomu samozřejmě náleží i tvorba a zušlechťování možností, které svobodu upevňují. Existence permanentního nebezpečí však ohrožuje i tyto možnosti. Navíc to, co se kdysi zdálo jako pevné a neměnné, může se časem při těžších zkouškách ukázat jako chybné. Je tedy potřeba se mít neustále na pozoru a kde je to nutné, zavčasu zasáhnout. Kdo je však ten, kdo ví, kdy je potřeba zasáhnout?
V těchto dobách patrně dochází k vzniku požadavků na stanovení takových pravidel, která obsahují nadčasovou obecnost, která nejsou plodem pouze momentálních ad hoc rozhodnutí a dohod. Zde hledejme počátky filosofie. Svobodným a hlavně zodpovědným nepostačuje to, že se na něčem dohodli, že mají zákony, které si sami dali proto, že jsou toho názoru, že jsou správné. Jsou si vědomi toho, že tyto zákony jsou produktem polemik, z nichž vzešly, tedy za časté i bojů, a byť zdánlivě neměnné, mohou být tímtéž způsobem destruovány. Proto ten požadavek na obecnost – nadčasovost. Prostě tito zodpovědní naprosto logicky chtějí vědět, zda jsou tyto zákony opravdu dobré, chtějí vědět, co je skutečně ohrožuje, chtějí znát, jak se věci opravdu mají, bez ohledu na to, kdo zvítězil ve sporu, bez ohledu na situaci. Jednoduše, chtějí znát pravdu jako takovou. Vycházejí přitom z intuitivního a velmi správného předpokladu, že tato pravda nemůže záviset na nějaké konkrétní situaci, či dokonce na výsledku boje, který je o ni v určité situaci veden. Prostě to nemůže být pravda o jednotlivostech závislých na situaci. Tato otázka po pravdě tedy není otázkou po pravdě relativní, která se ve změněné situaci může lehce stát nepravdou, je to otázka, kterou lze klást pouze v rovinách obecných. Takový požadavek vede ke zrodu filosofie, k tematizaci bytí jako takového.
Dějiny v pravém slova smyslu jsou tedy pro Patočku dějinami Evropy. Mají svůj počátek ve starém Řecku, vrcholí v pokusu o realizaci křesťanského sacrum imperium (tedy svaté říše) ve středověké Římské říši a končí světovými válkami 20. století. Vše, co se děje mimo tuto „Evropu“, před ní a vedle ní, není dějinami „skutečnými“ v pravém smyslu slova, toto „společenské bytí“ chápe jen jako zmíněnou předdějinnost. Co bude následovat nyní, jak předpokládá Patočka, po pádu Evropy, je nejasné. Patočkovi šlo v podstatě jen o to zformulovat, jaké dědictví si odnesou lidská uskupení, která tuto Evropu přežijí, pokud budou ještě mít, popřípadě pokud ještě budou chtít mít dějiny…
Závěrem
Sokrates, Platón, Aristoteles, Demokritos a také Pythagoras, Euklides a další… Jména, spíše legendy, která k této době rané civilizace patří. Hlavně Platón spolu s Aristotelem hrají veledůležitou roli v procesu rodících se obecných principů ústavy polis. Platónova „Ústava“ je stěžejním dílem oné doby, které i s odstupem více než 2000 let neztrácí nic na své aktuálnosti. Její poselství nalezlo přes tisíce let věků odezvu i v moderních ústavních systémech. Úspěch ústavního pořádku v konkrétním společenství velmi souvisí nejen s obecnými principy ústavy a samozřejmě s jejich dodržováním a možností toto dodržování vymáhat. Podstatné je především to, zda je zvolený ústavní systém pro danou společnost tím nejvhodnějším řešením, či není-li nutné, podobně jako v počátcích polis, zamýšlet se nad tím „jak se věci opravdu mají, bez ohledu na to, kdo zvítězil ve sporu“. Tedy nalézat skutečnou pravdu, ne jen tu relativní, případně tuto relativní pravdu za skutečnou vydávat. Může se, totiž, ukázat, že příčinou neuspokojivého chování politické správy dotyčného společenství je právě tato „relativizace“,
RNDr. Otakar Vychodil