Publius News
Pátek 06. prosince 2019

Eseje

III. Dobro a štěstí

★ 12.06.2017 ★ rubrika: Eseje

„Celá západní filosofie je jen komentář k Platónovi“ - A.N.Whitehead

Pokud se člověk potká s takovými titány historie lidstva, jako byli Sokrates, Platón, či Aristoteles, dojde v něm k jakémusi vnitřnímu rozechvění, nějaké posvátné bázni, jakoby vstoupil do mohutné gotické katedrály. Ty výšiny jsou obrovské a člověk má co dělat sám se sebou, aby si nepřipadal ve společenství těchto mudrců jako poněkud směšná postava trpasličího vzrůstu…

Nehodlám v této eseji rozebírat Platónův život, jeho dílo a jeho zoufalství z chátrajících Atén, na hony vzdálených jeho ideální polis, státu řízeném filosofy. Ovšem je to právě on, kdo jako první dokázal postavit principy ústavy státu, byl to především on, kdo stál na úsvitu dějin naší Západní civilizace. Ústava je modem vivendi našeho díla zde na těchto stránkách. Vyhnout se gigantu Platóna prostě není možné.

Ústava aneb Republika (Politeia) je Platónovým dílem snad nejznámějším. Tato kniha je, jako ostatně téměř všechny texty z jeho rozsáhlého dědictví, psána formou dialogu, tedy spíše „hovořena“. V tomto dialogu nevystupuje Platón, ale jeho učitel Sokrates. V podstatě není známo, které myšlenky Ústavy jsou Sokratovy a které Platónovy, i když, vzhledem k stylu Sokratova života, vše ukazuje na Platóna. Samotný dialog jako metoda nalézání pravdy je metodou společnou oběma filosofům. Byli toho přesvědčení, že filosofie se nedá učit ani pochopit studiem psaných textů, že je nezbytné ji vyučovat, také se jí učit, řečí mluvenou. Forma dialogu je procesem, který má své zákonitosti. Vynikne nejvýrazněji na kontrastním pozadí klasického, od antiky tradovaného pojetí dialogu jako pojmově logického střetání myšlenek či stanovisek nezávisle na diskutujícím. V konfrontaci s moderní filosofií dialogu vykazuje toto původně sokratovské pojetí svůj spíše dialektický než v pravém smyslu slova dialogický charakter. Nejde v něm primárně o samu skutečnost duchovního vztahu (mezi Já a Ty, mezi mnou a druhým), ale vždy spíše o něco „třetího“ – o proces postupného zrání komunikovaného smyslu, o filosoficky prohloubené porozumění nějakému obsahu. Dialog je v tomto pojetí záležitost monologizovatelná (hovor „sám se sebou“), ať už jde o disputaci (vědeckou rozpravu), o dialektiku vývoje ducha či kultury, nebo – ve zcela původním pojetí – o prostý „rozhovor duše se sebou“ (Platón).

Platón jako první z filosofů vytvořil teorii, která zahrnula veškerou složitost občanského stavu, na kteréžto teorii bylo možné budovat stát. Byli tu i Platónovi předchůdci, kteří se zabývali vědecky organizací společnosti, nicméně Platónovy komplexnosti, propracovanosti i elegance zdaleka nedosáhli. Platón vycházel z toho, že tento základ organizace musí být co nejjednodušší. V antických dobách se myslitelé hojně věnovali ctnostem (zdatnostem) jako moudrost, uměřenost, statečnost, jimiž se i Platón zabýval ve svých dialozích. Za základ svého modelu, však vzal spravedlnost. Této se jeho současníci příliš nevěnovali. Platón totiž pojal spravedlnost jako ctnost sociální. I když uvažuje o spravedlnosti nepřesahující hranice individua, bere ji vždy sociálně a nalézá ji v příslušném poměru částí, z nichž se skládá duše. Idea, že společnost je vlastně jakýsi velký organismus, je pro něj v souladu s představou, že duše je zmenšenou projekcí společnosti (tři stránky duše korespondují s třemi stavy struktury Platónem ustaveného státu).

Platónova víra v dobro a štěstí lidské společnosti založené na spravedlnosti je vyjádřena právě v díle Ústava. Bylo nutné vyčistit pojem spravedlnosti od lží, nabalených na něj ze zištných a prospěchářských důvodů, ukázat, že spravedlnost není lidským výmyslem slabých, nýbrž, že je to opravdová ctnost, „dcera Dobra“, prostá a krásná a moudrá, protože v sobě obsahuje jediný příkaz: Aby každý konal své dílo. Platón dokázal, že původem spravedlnosti je lidská bytost, její přirozenost – není žádnou úmluvou, či výmyslem.

Inspirativní myšlenka, promítnout spravedlnost do celé společnosti, umožnila Platónovi až umělecké postupy. Doslova buduje společnost „krásnou“ – ideální. Pojem spravedlnosti je tvořen před posluchačem (čtenářem) tím, jak obec vzniká na základě dohody rozumných jednotlivců – čtyř, pěti lidí, kteří souznějí ve prospěch tohoto celku – polis, odhlížeje od individuálních zájmů. Otázka praktické realizace takovéto ideální obce je však něčím úplně jiným. Platónovi se dostávalo pouze negativních potvrzení jeho teorie, tedy zaznamenatelných důsledků chyb chování jeho současníků, nerespektujících jeho principy.

Při pohledu na to, kdo stojí v čele státu, je Platónův stát aristokracií – vládou nejlepších, v původním slova smyslu. Kdo jsou ti nejlepší a to, jak se nejlepšími stávají, tím se zabývá značná část Ústavy, doslova se jedná o ideály výchovy. Někdy se říká, že Platónova obec je spíše církev než stát, tak mohutný je důraz kladený na tuto výchovu – jedná se až o jakési zasvěcení, křest. Leč, bohužel, faktický odklon tehdejší společnosti (i té současné!) od těchto ideálů byl natolik velký, že v podstatě ani nebylo možné s touto výchovou započít.

Platón neuvažuje o rovnosti všech občanů, dokonce na nerovnosti staví strukturu své polis. V ústavě rozlišuje nejvyšší třídu strážců (aristokracie), potom třídu správců a bojovníků a nakonec nejnižší výrobní třídu. Důležité je to, že třídy jsou v podstatě „otevřené“ oběma směry. Příslušnost k třídě není tedy věcí definitivní, nezáleží na rodu, ani na majetku. Tím se stane, že v čele polis (třída strážců) jsou vždy právě ti, z hlediska řízení polis, nejlepší. V nejvyšší třídě je vyloučena touha po moci pro moc jako takovou, i jakákoliv vyjímečnost z hlediska prospěchu jak individuálního, tak třídního. Cíl je dobro celé obce, bez ohledu na to, že se leckde mohou zájmy individuální a zájmy obce rozcházet.

Řídit stát mají v Platónově modelu filosofové, což v dnešních dobách není prakticky možné. Je ale nutné na tato místa dosadit lidi vynikající po stránce rozumové i mravní, kteří jsou pro svůj úkol náležitě vzděláni a připraveni. Proč filosofové a lidé vyjímeční? V antických dobách povolávaly obce filosofy, aby řídili jejich obce jako zákonodárci, případně upravili rozvrácený život tam panující. V těchto činech se angažoval možná sám Platón a určitě i jeho žáci. I v současných dobách se tato výzva stává stále naléhavější. Z veřejného života se vytratila poptávka po oněch „přátelích moudrosti“. Přes všechny námitky, že období před více než 2000 lety je příliš archaické, že je dnes nutné přistupovat k společnosti jinak, atd., se zdá, že platónovská „spravedlnost“ jako ten nejjednodušší atribut společnosti „dobra a štěstí“, je zbytečně překrývána celou plejádou zbytečností, zastírání a lží, že se na ni samotnou postupně zapomíná. Dnes to vypadá, jakoby se jakousi „mantrou“ naší civilizace staly „demokracie“, „trvale udržitelný rozvoj“, a podobně. Není od věci si závěrem připomenout Platónovu stupnici uspořádání státu v pořadí od nejvhodnějšího po ten nejméně vhodný:

  1. Aristokracie (nejlepší forma, nikoliv rodová aristokracie, ale vláda filosofů)
  2. Timokracie (vláda ctižádostivých, riziko touhy po bohatství, hrozí proměna v oligarchii)
  3. Oligarchie (vláda bohatých, vyvolává závist a odpor chudých a vede k demokracii)
  4. Demokracie (vláda lůzy, bezbřehá svoboda a chaos, který skončí voláním po vládě pevné ruky)
  5. Tyranie (vláda neomezeného a nespravedlivého vládce, který vše potlačuje a vykořisťuje obec)

 

Mějme na paměti toto nekompromisní členění Platónovo. Žil v těžkých dobách, ale je potřeba se velmi vážně zamýšlet nad neveselým postavením současného fetiše „demokracie“ v jeho stupnici. Podle Platóna demokracie tímto pádem do tyranie skončit musí. Česká republika zdaleka není touto platónovskou demokracií (de facto přímou demokracií, kde o všem rozhoduje lid přímou volbou). V názvu našeho státu je slovo „republika“. V souladu s Platónovými a později Aristotelovými ideami je to vlastně jakýsi „typ“ platónovské politeai (latinsky republiky). Zastupitelský způsob výběru reprezentantů založený na územním a množstevním principu, je úplně jiným uspořádáním, které je v dřevních dobách známo z období římské republiky a v současnosti nejvíce ve Spojených státech amerických, kde jsou k dokonalosti dovedeny Montesquieho principy tří mocí ve státě a jejich vzájemná kontrola. Demokratické volby, tedy většinově pojaté, jsou nezbytností, metoda vzájemných kontrol tří mocí rovněž. Přesto si však připomínejme výše uvedené Platónovo memento. Demokracie má blízko k tyranii. Nebezpečně blízko…


platón
sdílet sdílet sdílet sdílet