Publius News
Pátek 18. října 2019

Eseje

IV. Res Publica

★ 18.06.2017 ★ rubrika: Eseje

"Praxe je nejlepší učitelka.", Marcus Tullius Cicero

Obrovský vliv antického světa na naše ideové struktury i společenská uspořádání vychází ze dvou zdrojů. Ten ideový, do detailu propracovaný, v pravdě filosofický, reprezentovaný mohutnými osobnostmi starého Řecka jako byli Platón, Sokrates, Aristoteles, Pythagoras a další, nám poskytl rozsáhlé systémy, umožňující lépe chápat nejen věci kolem nás, ale především sebe sama a naše žití v pospolitosti. Proud druhý, pragmatický, nedisponuje takovými individualitami, zato však vytrvalými pokusy o vytváření co možná nejkvalitnějších společenských struktur, umožňujících fungování nejen v menších útvarech typu městského státu, ale během staletí vývoje i v mohutných říších, přesahujících představy řeckých géniů. Tento veskrze pragmatický proud je reprezentován starým Římem. Osobnosti filosofů starého Řecka jsou vystřídány dominujícími osobnostmi vojevůdců, politiků a nakonec císařů.

Pro naší dobu je zajímavé období počátků Římského impéria, období odstranění posledních králů a také následující pokusy vytváření něčeho společensky jiného, než jsou autokratické tyranie v čele s jedním vůdcem, jemuž logicky záleželo pouze na jeho osobních zájmech. Tedy něčeho, co by se stalo veřejnou věcí všech občanů státu. Vznikla tedy Res Publica – republika. Za zmínku stojí to, že Platónova Politea (Ústava) je do latiny překládána právě jako Res Publica. Římané byli lidé podle všeho velmi praktičtí, intuitivně chápali to, co Platón vtělil do své ústavy. Nepotřebovali filosofická zdůvodnění všech svých kroků, jaksi jim stačilo, že to prostě takto funguje a dobře. Pokud se vyskytly chyby, ihned je napravovali. Příznačné je to, že tyto jejich kroky byly vesměs v souladu s tím, jak si řečtí filosofové představovali řízení státu. Patočkovými slovy, „bylo to dobré pro obec“.

Je obtížné hledat abstrakci toho, co se před více než 2000 lety dělo na Apeninském poloostrově. Existuje celá řada faktických dějů, jejichž popis má tendenci se stát nezajímavým suchopárem historických dat, zejména těch, která se týkají válek, bojů o moc, a podobně. Schází zde onen filosofický přístup, kterým oslňovali řečtí myslitelé. Je však nutné se o něj pokusit – především proto, že v současném světě dominují republikánská státní uspořádání (samozřejmě se jedná o západní civilizaci), která mají původ právě ve starém Římě.

Především je nutné vzít v úvahu to, že jakési základy republikánského zřízení se draly na světlo už v období králů. První senát, jako radu starších, prý svolal mýtický Romulus. Senát měl kdysi i jisté úlohy, které byly svým způsobem sakrální, nicméně za krále Tarquinia Prisca byl těchto úloh zbaven – stal se tedy útvarem plně světským.

Vyhnáním králů starý Řím přistoupil k úplně jinému uspořádání společnosti. Právě zde najdeme základy současných moderních společenských systémů. Jednalo se o nejstarší způsob uspořádání společnosti, jenž jevy, které se děly ve společnosti, prohlásil za věci veřejné – „Res Publica“.

Definovat charakter římského státu a jeho vnitřní uspořádání v tomto období je obtížné, poněvadž jeho vývoj trval staletí, během nichž docházelo k různým změnám. Polybios, řecký historik, popsal římskou republiku jako kombinaci monarchie (magistrátské úřady), aristokracie (římský senát) a demokracie (lidová shromáždění). Vládu ve státě vykonávali dva každoročně volení konzulové, kteří disponovali nejvyšší výkonnou mocí, byli veliteli vojska a stáli na vrcholu soustavy magistrátských úřadů. Jejich volba příslušela lidovému shromáždění. Římský senát, shromáždění urozených (patricijů), hrál významnou roli, do určité doby (principátu) měl však ve ke vztahu králi pouze hlas poradní, nedisponoval tedy zákonodárnou pravomocí. Moc senátu vycházela především z autority jeho členů. Vedle něho existovalo lidové shromáždění, které rozhodovalo o válce a míru, schvalovalo zákony a vykonávalo soudní moc. Ústředním místem římské republiky bylo Forum Romanum, které sloužilo k politickým, náboženským i společenským schůzím a setkáním.

V době na konci království a počátku republiky se utvořilo uspořádání římské společnosti, které pak v určité obměněné podobě přetrvalo po staletí. Na jejím vrcholu stály staré římské rody a majitelé půdy, patricijové, kteří byli politicky nejvlivnější. Největší část obyvatelstva se skládala z plebejů (pravděpodobně se jednalo o podrobené obyvatelstvo), kteří disponovali jen omezenými politickými právy a ve vztahu k patricijům vystupovali v postavení klientů. Klientelismus zavazoval příslušného patricije (patrona) k poskytování ochrany klientovi a klienta ke službě a věrnosti patronovi. Nejnižší vrstvou na společenském žebříčku byli otroci, kteří byli považováni za pouhé věci a neměli žádná práva, třebaže mohli získat svobodu.

Za první pevný bod římských dějin je pokládán okamžik sepsání zákona dvanácti desek v roce 450 př. n. l. Tímto zákonem bylo poprvé písemně zachyceno zvykové právo, týkající se především oblasti občanského a trestního práva, stejně jako procesního řádu. Kodifikace měla zamezit svévoli patricijů, kteří měli tendenci interpretovat práva ke svému prospěchu. K nejvyšším úřadům ve státě, které svým nositelům zajišťovaly vážnost a autoritu (dignitas et auctoritas), měli zpočátku přístup pouze patricijové. Prakticky nepřetržitý válečný stav výrazně zatěžoval plebeje, kteří tvořili páteř vojska organizovaného na principu milice (občanská vojenská povinnost). Nepoměr mezi rozsahem jejich povinností a sociálním statusem resp. reálným politickým vlivem vedl k třídnímu boji mezi plebeji a patriciji. Plebejové se nejprve zaměřili na požadavek zrovnoprávnění s patriciji a na právo spolupodílet se na závažných politických rozhodnutích. K prosazení svých cílů někdy odešli z města (tzv. secese) a usadili se na svaté hoře (Mons Sacer), čímž znemožnili obranu Říma a přinutili patricije k ústupkům.

Tyto secese (secessio plebis) se v následujících staletích ještě několikrát opakovaly. Plebejové se tak postupem času domohli uznání úřadů tribunů lidu, legalizace manželství s patriciji a přístupu k výkonu magistratur. Tribuni lidu využívali ochrany nedotknutelnosti své osoby a stavěli se v případných konfliktech na stranu plebejů. Teprve v roce 287 př. n. l. (po poslední a zároveň jediné prokázané secesi) skončil boj mezi plebeji a patriciji vydáním zákona lex Hortensia, který propůjčoval usnesením lidu sílu zákona. Přesto se jen relativně malému počtu plebejských rodin podařilo dostat mezi římskou vládnoucí vrstvu. Výsledkem boje mezi těmito společenskými třídami byl tedy kompromis, který vedl k integraci pouze malého počtu plebejských rodin do aristokratické vládnoucí vrstvy, čímž vznikl nový typ aristokracie – nobilita.

Zde je markantní rozdíl mezi starým Řeckem a Římem. Společnost římské republiky byla permanentní „tvorbou“ něčeho, co mělo především fungovat. Platónovské filosofické úvahy sice nebyly odmítány, byly však brány s určitým odstupem. Je ale pravda, že speciálně římská republika se od nich nijak zásadně neodchýlila.

To, co bylo v římské republice zvláštní a podstatné, byl institut diktátora. Diktátor byl v římské republice mimořádný politický úřad (magistratus extraordinarius), jenž byl ustavován za složitých politických nebo vojenských okolností. Do jeho kompetence spadaly výjimečné úkoly vymykající se působnosti řádných magistrátů. Nositel této funkce byl oficiálně titulován magister populi („velitel lidu“), praetor maximus („nejvyšší vojevůdce“) a magister peditum („velitel pěchoty“). K ustavení diktátora bylo třeba usnesení římského senátu (senatus consultum), jímž byl jeden z konzulů pověřen jeho jmenováním. Na diktátora se jako na jediného římského úředníka nevztahovaly římské zákonné zásady kolegiality (zastávání téhož úřadu několika jedinci současně), annuity (vykonávání úřadu po dobu jednoho roku) a odpovědnosti (po skončení funkčního období nemohl být volán k zodpovědnosti za činy z doby vykonávání úřadu). Jakožto nejvyšší úředník nadřazený všem ostatním byl diktátor doprovázen dvaceti čtyřmi strážci – liktory.

Proč institut diktátora? Byl v podstatě oporou římské republiky, řídil ji v době ohrožení, byl nejvyšším velitelem vojska. Že se muselo jednat o lidi mimořádné lidské a mravní kvality, to je samozřejmé. Není také divu, když vezmeme v úvahu, jaké měl diktátor pravomoci. Naprosto logicky se někteří z těchto úctyhodných mužů stali legendami. Takovou legendou byl Lucius Quinctius Cincinnatus (519 – 430 př. n. l.). Slavný voják, ač patricius tak především zemědělec. Legenda o něm praví hlavně to, že reprezentoval všechny římské ctnosti. Povolán Senátem do úřadu diktátora beze zbytku splnil všechny své úkoly. Poté, co byl Řím zachráněn, se údajně vrátil zpět na své latifundie a pokračoval v orbě s párem volů. Zajímavá legenda, příliš připomínající Přemysla Oráče…

Cincinnatus byl i velkým morálním vzorem pro Otce zakladatele Spojených států amerických. Byl obdivován Benjaminem Franklinem, první prezident USA George Washington dokonce byl, jako farmář, srovnáván s Cincinnatem. Vliv této legendy na zakladatele USA je patrný dodnes – kdo by neznal velkoměsto Cincinnati, Ohio…

Diktátoři dokázali zachránit Řím před agresory. Paradoxně však diktátor znamenal i konec staleté historie římské republiky, ve shodě s Platónovými úvahami o těsné hranici mezi demokracií a tyranií. Byl to diktátor, který v letech 49-44 před naším letopočtem dokázal zneužít pravomocí, které mu byly republikou svěřeny. Byl to Gaius Jullius Caesar. Byl sice proboden v budově římského Senátu, ale na konci republiky to už nic nezměnilo. Další staletí tyranů nastala, a republika skončila – trvalo dlouhá staletí, než byla v moderní formě obnovena…

Kumulace moci v jedněch rukou ničí i ty nejvznešenější ideály…

P.S. S hlubokou úklonou Marcu Tulliovi Ciceronovi


the-forum-1160739_1280
sdílet sdílet sdílet sdílet