Publius News
Pátek 06. prosince 2019

Eseje

V. Sacrum Imperium Romanum

★ 26.06.2017 ★ rubrika: Eseje

„Cokoli slyšíme, je názor, nikoli fakt. Cokoli vidíme, je úhel pohledu, nikoli pravda.“ Marcus Aurelius

Období Říše římské bylo z pohledu epochy císařství obdobím mohutného rozmachu říše, skvělých vojenských úspěchů a vytvoření dalších provincií v místech říši porobených, které podřízeny Římu znamenaly nebývalý přísun a kumulaci ekonomických prostředků v Římě. Zároveň však znamená období počínajícího úpadku Římské říše, končícího jejím faktickým rozpadem ve 4. století.

Vzestup a pád

Ve společenských vědách bývá zvykem hledat v chování lidských společností různé tajemné zákonitosti, mnohdy až „esoterního“ typu. Jako člověk, profesně „odchovaný“ přírodními vědami, a to hned samotnou jejich královnou, tedy matematikou, dovolím si hledat řetězce příčin a následků, které ve společnosti platí, bez ohledu na náboženství, tajemné nadpozemské síly a jiné „nevysvětlitelnosti“. Na svou obhajobu uvádím, že jsem tím poměrně blízko antickým filosofům, kteří byli mimo jiné i zakladateli matematiky, především pak logiky (Aristoteles).
Existují určité zákonitosti, které platí pro organizační struktury bez ohledu na to, zda se jedná o systém sociálně-ekonomický (tedy lidskou společnost), systém za určitým účelem lidmi uměle vytvořený (třeba výrobní podnik, úřad, počítačová síť), nebo systémy biologické (například včelstvo a podobně). Do oblastí, kde tyto zákonitosti platí v omezené míře, u systémů velmi složitých (indeterministických), které nelze popsat jednoduchými pravidly, nemá smyslu se pouštět (např. zemská atmosféra, ale i zdánlivě nahodilé chování hejna ryb, či ptáků), protože v našem případě máme co do činění s jasně definovanou strukturou. Z tohoto hlediska byla například Říše římská rozsáhlým hierarchicky řízeným silně heterogenním systémem.

Efektivita hierarchického řízení organizace, která působí v rozsáhlém územním celku je silně závislá na době odezvy – tedy doby, která se počítá od vzniku události po její zaznamenání, vyhodnocení a případnou reakci a „cestu“ opačným směrem. Ve starověkých poměrech to znamenalo až několikaměsíční prodlevu od vzniku události po její zaznamenání, natož pak reakci na ni. Z hlediska způsobu řízení říše, a tento způsob chtěl a vlastně musel být hierarchický, to byl bezpochyby jeden z důvodů jejího pádu. Tohoto úskalí si samozřejmě byli římští stratégové vědomi. Proto tato hierarchická struktura byla poněkud „plošší“, než by se zejména císařům mohlo líbit. Již za pozdního období republiky, za působení Caesara, bylo řízení takto rozsáhlého územního celku republikánskými mechanismy prakticky nemožné. Nezbytné rozdělení na provincie, které distribuovalo moc jednotlivým částem říše, na druhé straně znamenalo nebezpečí vzpoury (za podpory příslušných vojenských legií) – bylo tedy riskantním, nicméně nezbytným krokem.

Císař Augustus, který si byl těchto rizik velmi dobře vědom, se pokusil rozšířit říši směrem na sever, tam však narazil na velmi silné a dobré válečníky germánských kmenů a po drtivé porážce, při níž zanikly tři legie (rok 9 – Teutoburský les), byla další expanze tímto směrem zastavena, a řeka Rýn se stala opět hranicí mezi Germány a Římany. Augustus se poté rozumně věnoval zejména ochraně hranic stávající říše, k čemuž bylo potřeba 300.000 (!) legionářů. Jeho následníci nebyli tak moudří a schopní. Římská říše časem de facto nijak řízena nebyla. Navíc zde silně působil heterogenní efekt, který se ukázal stejně silný jako nemožnost zvládnutí hierarchického řízení. Nesourodé kmeny byly sice po podrobení prostřednictvím jejich božstev uvedeny do Říma (Pantheon), ale to na velké nesourodosti, tedy různé hospodářské i kulturní úrovni těchto kmenů nic neměnilo. Římané byli pochopitelně bráni jako uchvatitelé a nepokoje v různých částech říše byly prakticky permanentní. Navíc se objevil na Blízkém východě stále sílící fenomén pro Římany nepochopitelného monoteistického křesťanství (jako jakési sekty judaismu). Zpočátku bylo s křesťany zacházeno hodně nelítostně, ale časem se v něm objevila jakási možnost homogenizace, což roku 323 uvedl v praxi císař Konstantin I., který de facto uznal křesťanství jako oficiální náboženství, zavedl náboženskou svobodu a navíc, což je podstatné, přemístil sídelní město z Říma do Konstantinopole. Roku 395 pak byla Říše rozdělena na dvě části, Východořímskou a Západořímskou říši, z nichž díky Konstantinovi byla východní část na vyšší společenské i ekonomické úrovni než ta západní.

Další staletí byla ve znamení pokračujícího úpadku především Západořímské říše. Důvodů je celá řada, mimo jiné i „barbarizace“ římských legií, v nichž začínali dominovat germánští bojovníci, a zejména pak nájezdy barbarských kmenů, hlavně Vizigotů a Vandalů. Za oficiální pád Západořímské říše se považuje rok 476, kdy Germán Odoaker sesadil císaře Romula Augusta. Tímto úpadkem se uvolnil středoevropský a severoevropský prostor, takže nic nebránilo mohutnému stěhování národů – nejdříve invazí Hunů a vzápětí Slovanů do těchto míst. Germánský prostor se dokázal ubránit, přičemž postupně došlo k jeho rozpadu na celou řadu menších království.

Východořímská říše měla mnohem výhodnější strategickou pozici (pohraniční hory, atd.), navíc byla celkově na vyšší úrovni než Západořímská říše. Germáni ani Peršané ji nikdy nedokázali porazit, navíc dokázala expandovat směrem na západ až do prostoru Španělska a severní Afriky. Za císaře Justiniána I. došlo k mohutné expanzi právě tímto směrem. Opanoval prakticky stejné území, jaké kdysi patřilo k Imperiu Romanu. Jenže podobně jako v případě Říše římské, nebylo možné toto rozsáhlé území udržet. Vpád Langobardů a posléze Vizigotů vedl k obsazení Itálie. Náboženské spory a náročná údržba rozsáhlé říše nakonec vedly k ztrátám území v Africe (Arabové) i v Asii (Peršané). Za faktický konec Východořímské říše je možné považovat nástup císaře Herakleita (7. století), kdy se tento vzdal tradičního římského císařského titulu „augustus“ a povýšil na úřední jazyk řečtinu. Od té doby se používá pro označení této říše jméno Byzanc. V této formě říše vstupuje do období raného středověku a přetrvává v naprosto jiné „neantické“ struktuře prakticky až do 16. století.

Sacrum Imperium Romanum

Na troskách upadající Západořímské říše vznikla mohutná říše Franská (5-6) století. Z jejích panovníků je nejvýznamnějším Karel Veliký. Roku 800 byl papežem korunován římským císařem, který měl chránit západní křesťany před nepřáteli. Říše, které vládl, byla za krále Friedricha Barbarossy nazvána Svatá říše římská a pro nás je historicky velmi významná, protože její součástí byly i země Koruny české, mimo Německého království, Italského království, Burgundského království a stovek knížectví, vévodství, hrabství, svobodných říšských měst a jiných oblastí. I když Friedrich Barbarossa názvem „Svatá“ chtěl ukázat svou ambici vládnout i Římu, jednoznačně zde panovala náboženská homogenita, tedy nejvyšší společný jmenovatel, který tuto říši předurčoval k vyšší formě stability, než bylo starší Imperium Romanum. Navíc se jednalo o velmi volné společenství států. Volba císaře probíhala tak, že byl zvolen nejdříve tzv. sborem kurfiřtů římským králem, a posléze korunován papežem za císaře. Odpadala tedy nutnost hierarchického řízení říše. I systém ekonomických vazeb byl volný. Silný byl prvek obranný, ale ten byl opět ve společném zájmu. Říše de facto zanikla roku 1648 (Vestfálským mírem), formálně pak 6. srpna 1806, kdy se Habsburk František II. po vojenské porážce Napoleonem v bitvě u Slavkova vzdal titulu římského císaře a místo něj začal na prvním místě užívat titulu císaře rakouského, jejž přijal již roku 1804.

V německých pramenech se místo názvu Svatá říše římská někdy používá zjednodušeného označení Německá říše, popř. Římsko-německá říše (někdy i Stará říše v protikladu k moderní Německé říši vytvořené v 19. století). Sacrum Imperium Romanum mělo nicméně po celý středověk univerzalistické, nadnárodní aspirace a tak bylo i chápáno „v cizině“ Nebylo ani státem čistě německým, protože vedle Němců v něm žili i Francouzi, Italové, Nizozemci, Dáni, Češi, Moravané, Slovinci či Lužičtí Srbové. Přesto je převažující německý charakter říše nepopiratelný, už vzhledem k tomu, že králové a císaři se až na naprosté výjimky rekrutovali z řad německých knížecích rodů (výjimkou byl například Lucemburk Karel IV.).

Historia magistra

Příklad tisíciletého vývoje snah o budování říší (nejen) na evropském kontinentu nese jisté základní rysy, které by měly být poučné i pro obdobné snahy v současnosti.
Především se ukazuje, že říše mající tendenci k centralizaci, které jsou navíc nehomogenní, se nutně potýkají s potížemi, které zatím vždy vedly k jejich zániku. Mohlo by se zdát, že problém odezvy systému je v současnosti už dávno vyřešen. Problém ovšem není jen v rychlosti šíření informace, zde máme před starověkem nepředstavitelný technologický náskok, je spíše v analytických sférách, tedy ve správném vyhodnocování informací o události, zvolení vhodné reakce a nakonec v realizaci této reakce. Zde jsou sice rovněž k dispozici technické prostředky té nejvyšší kvality, ale výsledky jejich využívání jsou mnohdy možná i horší, než byly bez nich ve starověku.

Pokud se homogenity systémů týká, je pravda, že nejdelšímu trvání se těšila právě Svatá říše římská. Tedy útvar spíše decentralizovaný, ale se společnou ideou obrany křesťanského světa před nepřáteli. Byla tvořena různými historickými celky. Právě nutná míra decentralizace mohla působit v tom smyslu, že nejen různé národnosti, ale i celky s rozdílným způsobem historie vzniku spolu mohly bez větších problémů koexistovat.

Zajímavé je i to, že byť se v Německu používá označení pro Svatou říši „Svatá říše římská národa německého“ a naprostá většina jejích císařů byli Němci, do jisté doby tuto dominanci Německa nikdo nezpochybňoval, a říše mohla téměř tisíc let existovat. Z druhé strany se Němci k ostatním částem říše chovali tak, že to nevedlo k žádným podstatným dezintegračním tendencím. Otázka proč to takovou dobu mohlo fungovat, a proč zčista jasna ne, je otázkou velmi naléhavou. Má-li Evropa dále vytrvat jako pilíř naší civilizace počaté ve starém Řecku, musí na tuto a jí podobné naléhavé otázky hledat odpovědi. Je to v jejím, tedy v našem, životním zájmu.


karelIV
sdílet sdílet sdílet sdílet