"Není všechno zlato, co se třpytí" Přemysl Otakar II.
Od dětství mě okouzlovala mýtická povídání o původu různých národů, panovníků, měst a podobně. Jsou to pohádky, samozřejmě, ale mají v sobě obrovské kouzlo, a také nepřímou výpověď o tom, čím by třeba dotyčný národ chtěl (přesněji měl) být, slovy C.G. Junga (který se tímto fenoménem podrobně zabýval), co tkví v hlubokém společenském podvědomí dotyčné společenské skupiny. U Němců jsou to Niebelungové v čele s bájným rytířem Siegfriedem, u Anglosasů král Artuš a jeho družina, u Rusů bohatýři. Tedy mocní bojovníci, jejichž předchůdci byly další mýtické postavy, které přímo, či nepřímo ukazovaly na božské opodstatnění těchto válečníků, ochraňujících Bohem (pardon „bohy“) předurčený národ.
Český národ má samozřejmě také své mýty, jejichž původ hledejme v Kosmově kronice (kolem roku 1120), k nimž patří velmi „divoké“ pověsti o původu Čechů, kteří údajně stavěli Babylonskou věž (!), i mýty jiráskovské o praotci Čechovi, vladykovi Krokovi a jeho dcerách Libuši, Tetě a Kazi. Kněžna Libuše sice být kněžnou mohla, ale jen lokálního kmenového formátu, nikoliv nějakého českého státu, který v oněch dobách neexistoval, Přemysl Oráč nemohl být ze Stadic, které tou dobou ještě rovněž neexistovaly, na tom však vůbec nezáleží – jedná se přeci o mýty, symboly. Člověk, pravda, poněkud znejistí, když vstoupí na nádherné místo na skále nad nefalšovaným kaňonem Berounky kousek pod Berounem, kde jsou na skvělém strategickém místě hmatatelné trosky hradu Tetín (který dle pověstí nechal vladyka Krok postavit své dceři Tetě), ale tak už to v mýtech chodí. Jistá je jedna věc. Tyto mýty všude na světě slouží jako báze pro opodstatnění činů, vlastně samotné existence historicky doložených „následníků“ těchto mýtů. Určeny byly hlavně šlechtě (velmožům), která tehdy v drtivé většině neuměla číst, tedy jí byly tyto mýty (se silně ideologickým podtextem) předčítány. Koneckonců „národní“ kroniky vznikaly vždy s tímto určením. U nás jsou těmito následníky Přemyslovci, první a jediný ryze český panovnický rod v našich dějinách, který zde vládl 430 let…
Původ Přemyslovců
V době, kdy na Moravě vznikla mohutná Velkomoravská říše, nebyly Čechy sjednoceny pod vládou jediného panovníka. Existovalo zde několik menších celků, v jejichž čele stáli místní náčelníci – knížata Čechů. Po určité době se mezi nimi prosadili jako nejsilnější vládci ze středočeského rodu Přemyslovců, který svůj původ odvozoval od řečených bájných předků Přemysla Oráče a kněžny Libuše.
První přemyslovský kníže, o němž se dochovaly záznamy v dobových písemnostech, je Bořivoj I., který žil koncem 9. století. V té době se Čechy dostaly do vlivu mocného velkomoravského knížete Svatopluka (podle některých pramenů byl Bořivoj Svatoplukův chráněnec). Bořivoj se mu podřídil a nechal se společně se svou ženou Ludmilou na Moravě pokřtít. Křest nejspíše přijali z rukou velkomoravského arcibiskupa Metoděje (kolem roku 880).
9. – 11. století
Již v období před prvním historicky doloženým Přemyslovcem na knížecím stolci, kterým byl právě řečený Bořivoj I., se Přemyslovci postupně zmocňovali sousedních území buď mírovou cestou, ale ještě častěji cestou válečnou – o těchto válečných výpravách však vyprávějí pouze pověsti (lucká válka). Po Bořivojově smrti se ujal vlády jeho syn Spytihněv, poté kníže Vratislav a po smrti Vratislava jeho velmi mladý syn Václav, který byl ještě za života Vratislava dán na výchovu ke své babičce Ludmile. Během této výchovy se seznámil s křesťanskou věroukou a naučil se dobře číst a psát, což bylo tehdy výjimečné. Po smrti Vratislava vládla za nezletilého Václava jeho matka Drahomíra, která nechala zavraždit Ludmilu (patrně z mocenských důvodů). Přesné datum nástupu Václava na knížecí stolec není známo. Jisté je, že roku 924 nechal už jako vládce přenést ostatky sv. Ludmily do Prahy. Svou matku z Prahy vyhnal , časem se však smířili a Drahomíra se mohla vrátit zpět. Zřejmě žil ve shodě i se svým bratrem Boleslavem, kterému povolil vystavět hrad ve Staré Boleslavi.
Na Václava není v žádném případě možné pohlížet jako na slabého a bojácného panovníka, jak nám ho předkládají pozdější prameny. Byl to tradiční přemyslovský bojovník, jak ostatně dokazují antropologické průzkumy jeho ostatků – na hlavě měl zahojenou sečnou ránu, kterou utrpěl v nějakém boji. Snažil se udržovat dobré vztahy se sousedním saským panovníkem Jindřichem I. Ptáčníkem, který si ale na Čechách vynutil „poplatek za mír“ – 120 volů a 500 hřiven stříbra (asi 125 kg). Václav zemřel násilnou smrtí. Byl zavražděn (pravděpodobně roku 935) po hostině u příležitosti křtin syna jeho bratra Boleslava. Po smrti byl povýšen mezi světce, čímž získala vládnoucí dynastie Přemyslovců nad všemi ostatními rody převahu.
Krize – 11. a 12. století
Po smrti Boleslava, který nakonec díky vojenské pomoci císaři Otovi I. Velikému uzavřel se Svatou říší víceméně rovnocenný mír, došlo k expanzivnímu tlaku Poláků – jejich král Boleslav Chrabrý přemyslovské knížectví obsadil. Ta doba je ve znamení slabých reprezentantů přemyslovské dynastie, ukončil ji až kníže Oldřich (pojal za manželku dívku z prostého rodu, Boženu), když s pomocí německého císaře Jindřicha I. Poláky z Čech vypudil. Po smrti Oldřicha se po jistých sporech ujal vlády jeho „levoboček“ (syn Boženy) Břetislav I., kterému se pro jeho až antickou bojovnost říká „český Achilles“. Ten se bojovými výpravami proti Polsku svým způsobem pomstil Polákům za dočasné obsazení Čech. Dobyl i Hnězdno, odkud slavnostně (se souhlasem papeže) dovezl zpět do Čech ostatky sv. Vojtěcha (mimo jiné příslušníka rodu Slavníkovců, který byl v rámci bojů o moc v Čechách vyvražděn, podobně jako mocný rod Vršovců, vždy za přímé či nepřímé účasti Přemyslovců).
Následující vladař Vratislav II. vstupuje do historie tím, že se za odměnu v bojích po boku císaře Jindřicha II. roku 1085 stává prvním českým (nedědičným) králem. Mocenské spory však pokračují dál. Byly razantně ukončeny až nástupem posledních Přemyslovců.
13. století – období největšího rozmachu
Roku 1197 nastupuje do čela přemyslovského státu Přemysl Otakar I., který především řeší vnitřní krizi a potom promyšlenými zahraničními tahy (využití problémů Polska a Německa) a za pomoci dobrých vztahů s císařem Friedrichem II. (synem legendárního císaře Friedricha I. Barbarossy – ten dal roku 1182 vzniknout markrabství Moravskému) postupně upevňuje královskou moc tak, že roku 1212 získává pro Přemyslovce dědičnou královskou korunu. Zlatá bula sicilská, úřední císařský dokument, které toto jmenování stvrzuje se tak stává jedním z nejdůležitějších dokumentů historie českých zemí. Mimo jiné určuje i postavení českého krále v císařově nejbližším okolí (číšník) a místo ve sboru kurfiřtů, který volí císaře. Přemyslovský stát se tímto dostává na úroveň nejvyšších prvků Svaté říše. Za vlády Přemysla Otakara I. se také stává erbovním znakem českého státu lev, který nahrazuje svatováclavskou orlici.
Následník Přemysla Otakara I. Václav I. učinil z českého království jeden z předních státních celků střední Evropy. Značnou úlohu v tomto státě hráli cizinci přivolaní z Německa (v Brně, Praze, Olomouci). Dochází k rozvoji kolonizace venkova a k zakládání nových měst (hlavně trhových). V Praze vznikla židovská osada a němečtí kupci si založili cizineckou obec. Vznikly také nové městské části, jako Staré město Pražské a městská osada Malá strana (1257).
Ve 13. století vpadli do Evropy Tataři. Plenili Polsko, Moravu, Uhry i Slovensko. Václavovi I. se podařilo jejich invazi zastavit, takže se dotkla jen části východní Moravy.
Za Přemysla Otakara II. došlo k pravděpodobně největšímu rozmachu říše, viz mapa.
Přemysl Otakar II., zvaný „Král železný a zlatý“, byl velmi ctižádostivý panovník, dokonce se, ještě jako markrabě moravský spojil s odbojnou šlechtou proti svému otci Václavovi I. (který mu tento exces nakonec odpustil). Výhodným sňatkem připojil k říši Horní a Dolní Rakousy. Posléze pak vítěznou bitvou s Uhry dále Štýrsko, Kraňsko a Korutany. V letech 1255 – 1267 získal podporu papeže pro křížovou výpravu proti pohanským Prusům, které porazil a dostal se až k Baltu, kde založil město Královec, německy Königsberg, rusky Kaliningrad (sic!)…
Za jeho vlády došlo k hospodářskému rozvoji, došlo i k další kolonizaci českého území (zval i německé kolonisty). Důvodem byl jednak rozvoj zemědělství, a také zakládání nových měst. Přemysl Otakar II. založil 25 nových měst s plánovitě budovanou hospodářskou, správní a obrannou soustavou. Města byla oporou hospodářství a vojenské moci, měla hradby pro posílení obranyschopnosti. Nechává stavět i hrady a kláštery, čímž chce, mimo jiné, i oslabit moc a vliv šlechty. Šlechta se tak dostává do opozice vůči panovníkovi.
Přemysl Otakar II. však mířil ještě výše, a to k císařské koruně. Kurfiřti se však obávali jeho moci a jeho ambicí, a tak zvolili roku 1273 císařem pro ně přijatelnějšího Rudolfa Habsburského. Přemysl Otakar II. se s tím nesmířil a vyzval nového císaře k boji, v němž byl během bitvy na Moravském poli roku 1278 zabit. Stalo se tak na základě zrady české šlechty, která se postavila na stranu Habsburka…
Po smrti tohoto silného panovníka české království postupně ztrácí prestižní postavení. Rod Přemyslovců vymírá po meči roku 1306 vraždou jeho posledního panovníka Václava III. v Olomouci.
Závěrečné úvahy
Dynastie Přemyslovců ukázala v plné síle nejen schopnosti, ale především mohutný potenciál obyvatel středoevropského prostoru a evropskou (tehdy vlastně světovou) sílu jejich vůdců. Nebyli to žádní papíroví hrdinové v rouše beránčím, ale drsní a silní válečníci. Jinak by si onu prestiž, která vrcholila obdobím posledních Přemyslovců, a projevila se vydáním Zlaté buly sicilské, která nejenže dávala Přemyslovcům dědičné právo královské, ale zároveň činila z českého krále jednoho z nejbližších partnerů římského císaře, nevybojovali. Ambice Přemysla Otakara II. na císařský trůn nebyly naplněny ne proto, že by nebyl dostatečně schopný. Právě naopak, nejvyšší představitelé říše se jeho síly obávali. Nezkrotitelný a i na tehdy panující poměry nesmírně silný vládce skončil tragicky.
Smrt středověkého válečníka, dokonce krále, v bitvě o území říše by mohla u jiných národů vést k hrdinským eposům a posmrtné adoraci. Ne tak u nás… Nejmocnější Přemyslovec byl usmrcen za vydatné pomoci české šlechty, s níž vedl nekončící mocenský boj. Tedy „zrada“ vlastního krále ve prospěch svých lokálních zájmů … Příliš zdejší, aby to nebyla pravda. Jan Patočka před více než 40 lety filosoficky přemítal nad údělem českých králů, a to Přemysla Otakara II. i pozdějšího Lucemburka (napůl Přemyslovce po přeslici), římského císaře Karla IV. Vždy, když tito panovníci přesáhli lokální poměry a jednali v zájmu idejí povahou transcendentních, nadstátních, v podstatě civilizačních (tehdy samozřejmě křesťanských), které směřovaly k posílení Svaté říše a její expanzi ve směru zeměpisně jak vertikálním (což se Přemyslu Otakarovi II. podařilo), tak horizontálním (obdoba později nechvalně proslulého německého Drang nach Osten), přesouvání centra říše do faktického centra Evropy, kterým podle nich byla Praha (což se podařilo až Karlu IV., ale respektovali to i Habsburkové, např. Rudolf II.), vždy byli tito silní vládci v neustálém sporu se zdejší šlechtou. To se stalo osudným Přemyslu Otakaru II. a dělo se i Karlu IV. I když se jednalo o v evropském měřítku běžné spory, u nás získávají specifické memento. Není to totiž naposled, co fenomén „zrady“ hraje v našich dějinách osudovou roli. Dělo se tak i v dobách historicky nedávných.
Postupy tehdejší české šlechty není možné hodnotit z dnešních pozic. Nazývat je „malými a českými“ v pejorativním slova smyslu, dokonce za použití současných hodnotových systémů je prohlásit za neetické, to nesvědčí o pochopení období našich dějin, o němž je řeč. Avšak i v dávných rytířských eposech bývaly takovéto postupy nazývány „zradou panovníka“, za což byl trest smrti.
Nicméně římským císařem se nestal Přemyslovec ale Habsburk. Není možné tvrdit, že se tak stalo jen díky věrolomnosti české šlechty, ale faktem zůstává, že Habsburská dynastie později ovládla říši, postavenou na půdorysu říše „Otakarovy“ (jak jí nazývají Rakušané, kteří považují tohoto Přemyslovce za prazakladatele habsburské monarchie a věnují se mu mnohem více než historici naši) a v našich dějinách sehrála ne zrovna příznivou roli. Habsburkové zde vládli do roku 1918, dlužno poznamenat, že jako legitimní čeští králové…
P.S „Kdyby“ do historie rozhodně nepatří. Ale přeci jen…
RNDr. Otakar Vychodil