Publius News
Pondělí 24. ledna 2022

Setkání s Medúzou

„Fakta jako taková nemají smysl; mohou jej nabýt pouze skrze naše rozhodnutí.“ — Karl Raimund Popper
Hodně mi vadí, že se z „výkladní skříně“ každého solidního státu, kterou je ministerstvo zahraničí, stala v České republice v současnosti taková tragikomická fraška okresního formátu. Aby mi bylo rozuměno, nemám nic proti panu Lipavskému, kterého neznám, dokonce věřím i tomu, že se jedná o člověka inteligentního. Tento atentát na českou zahraniční politiku byl učiněn mnohem dříve, než Piráti vstoupili do Strakovky „hlavním vchodem“ (cituji ing. Miloše Zemana). Stručně řečeno, po Petříčkovi může dělat ministra zahraničí české republiky zřejmě každý, protože není čeho pokazit, neboť zahraniční politika našeho státu prostě neexistuje.
Kdyby mě pan designovaný premiér pan Fiala žádal o radu, což naštěstí nečiní, jak má postupovat v zapeklité situaci v jednáních s presidentem Zemanem, sdělil bych mu, jako jeden s někdejších ústavodárců, následující:
1. Existuje prakticky jediná možnost, kdy může z těchto jednání vyjít, ne-li vítězně, tak alespoň jako důstojný soupeř v tomto, při vší úctě, nerovném souboji s „posledním z Titánů“.
2. Touto možností rozhodně není nějaká kompetenční žaloba k Ústavnímu soudu, protože
a) pro ni neexistuje žádný relevantní důvod, což by mu určitě předseda ÚS, pokud je příčetný, o čemž nepochybuji, obratem sdělil s poukazem na nezbytnost politických jednání
b) začínat kariéru předsedy vlády v této zemi tímto způsobem v tomto čase je v době vrcholící pandemie starořímským „nalehnutím na meč“, ergo ryzí politická sebevražda.
3. President republiky zcela jistě ví, že „duch Ústavy“ a samozřejmě i faktické znění odpovídajících článků staví presidenta ČR do role sice reprezentanta státu s určitými přesně definovanými povinnostmi, ale zcela určitě ne do postavení nějaké samostatné jednotky – je „pouhou“ součástí exekutivy a nikoliv separátním tvůrcem politiky státu, natož pak zahraniční a bezpečnostní. Od toho jsou v exekutivě příslušná ministerstva s rozsáhlými aparáty a v případě MZ například celosvětovou sítí ambasád ČR.
4. Interpretace jistých článků ústavy v tom smyslu, že „president jmenuje“, znamená, že „rozhoduje o“ je protiústavní nesmysl, neb pořád ještě jsme parlamentní demokracií republikového typu, postavené na jasné dělbě mocí ve státě, tedy moci zákonodárné, exekutivní (jejíž součástí je i president) a soudní. Je při tom zcela lhostejné, zda byl president zvolen Parlamentem, či přímou volbou.
5. Je velmi užitečné, pokud president vysloví určité pochybnosti o jistých nominantech na ministry vlády, aby je probral v osobních jednáních s jím jmenovaným premiérem – to není žádné show pro média, prosím.
6. Jsou-li námitky presidenta natolik zásadní, že odmítne některého z nominantů, je na jmenovaném premiérovi, aby sdělil, že vzhledem k situaci, která vyžaduje jasné a rychlé kroky nové vlády (pandemie, rozpočet, atd.), přebírá odpovědnost za kritický resort on osobně s tím, že zájmy země jsou nad dočasnými personálními neshodami, které lze vyřešit v souběhu s fungováním nové vlády, která musí především získat důvěru Poslanecké sněmovny.
7. Pokud toto president odmítne, pak to není na kompetenční žalobu, ale na aktivaci článku 66, neb president evidentně zešílel, není tudíž schopen vykonávat svou funkci.
Závěrem poznámka. Je dobré vědět jakou naprosto zásadní roli hráli v novodobé historii českého státu ministři zahraničních věcí, počínaje Edvardem Benešem a Janem Masarykem. Pomineme-li ministry komunistické, po roce 1989 třeba Jiří Dienstbier (st., pochopitelně), Josef Zieleniec, i třeba Cyril Svoboda, či Karel Schwarzenberg. Můžeme mít k těmto jmenovaným spousty výhrad (já jich mám snad až příliš), ale jedno nelze popřít. Jednalo se o velmi silné osobnosti, mnohdy kontroverzní politiky, ale jakýsi čitelný fundament vztahu k tomuto státu u nich byl vždy „hmatatelný“, a dalo se s nimi fundovaně nesouhlasit a věcně a na úrovni diskutovat. I k panu premiérovi Fialovi mohu mít, a také mám, celou řadu výhrad, ale přeci jen mi nějak a něčím zapadá do té plejády uvedených osobností spíše, než nějaké, při vší úctě, „svazácké kádry“ a o tom, že by start nové vlády v této dvojroli „zvládl“, nepochybuji. Třeba se mu podaří „někoho“ najít, i když na hledání není příliš času. Třeba jsem staromódní, ale na tom, co zde sděluji, s dovolením, trvám


otakar-i-seujimavlady_jpg_800x800_q85

VII. Říše přemyslovská

RNDr. Otakar Vychodil ★ rubrika: Eseje
"Není všechno zlato, co se třpytí" Přemysl Otakar II.

Od dětství mě okouzlovala mýtická povídání o původu různých národů, panovníků, měst a podobně. Jsou to pohádky, samozřejmě, ale mají v sobě obrovské kouzlo, a také nepřímou výpověď o tom, čím by třeba dotyčný národ chtěl (přesněji měl) být. I český národ má své mýty, jejichž původ hledejme v Kosmově kronice. Tyto mýty všude na světě slouží jako báze pro opodstatnění činů, vlastně samotné existence historicky doložených „následníků“ těchto mýtů. Určeny byly hlavně šlechtě (velmožům), která tehdy v drtivé většině neuměla číst, tedy jí byly tyto mýty předčítány. „Národní“ kroniky, mezi které patří i kronika „dvorního kronikáře“ Kosmy, vznikaly vždy s tímto určením. U nás jsou těmito následníky mýtických hrdinů Přemyslovci, první a jediný ryze český panovnický rod v našich dějinách, který zde vládl 430 let…

[více…]


RRMT

Vymírání druhu

20.09.2018 ★ rubrika: Analýzy

„Každý, kdo chce být veliký, musí dokázat to, co velikost vyžaduje“ Platón „Hromadné vymírání (někdy také masové vymírání) je událost, během které dočasně rapidně klesá diversita životních forem na Zemi. Jinými slovy, rychlost vymírání jednotlivých […]


starman

Star Man…

13.04.2018 ★ rubrika: Analýzy

Děcka, vždycky jsem vám záviděl, že vy se, narozdíl od nás, dožijete věcí, u kterých jsme tak moc chtěli být, což nám není souzeno protože takový už je život. Trochu se nám to splnilo, byli […]


Prodaná nevěsta 7

Česká povolební „skočná“

27.07.2017 ★ rubrika: Analýzy

Kdo by neznal Smetanovu Prodanou nevěstu, která začíná legendární „skočnou“. Takový ten tanec, v podstatě polka (spíše kvapík), jímž se chasa na návsi před posvícením baví. Proč bychom se netěšili, že? Tanec rozverný, veselý , […]


Publius:
římský konzul Publius Valerius Publicola a rovněž pseudonym, pod kterým 3 autoři: Alexander Hamilton, James Madison a John Jay publikovali mezi říjnem 1787 a srpnem 1788 sérii 85 článků hájících ratifikaci Ústavy Spojených států amerických. Články známé jako Listy federalistů vycházely v The Independent Journal a The New York Packet a zůstávají dodnes prvotním zdrojem interpretace americké ústavy, neboť tyto eseje dávají obecný přehled o srozumitelné a atraktivní verzi filosofie a motivací navrhovaného systému vlády. Autorům se tímto způsobem podařilo ovlivnit volbu ve prospěch ratifikace a usměrnili tak budoucí interpretaci Ústavy USA.

Federalisté
sdílet sdílet sdílet sdílet