Co vy na to, paní Mullerová?
Vymknuta z kloubu,doba šílí… Hamlet
Hledat paralely mezi tím, co se dělo kdysi před věky a děje se dnes, se může zdát nepatřičné, staromilské a podobně. Ani náhodou, prosím. Jistěže citáty z Haškova Švejka a Shakespearova Hamleta nemusí mít v této poněkud odvážné kombinaci na první pohled nic společného, leč mají, a to mají velmi nebezpečně. Srbský radikál Gavrilo Princip spustil svoji pistolkou největší řež v dějinách lidstva s tím, že po vraždě arcivévody Ferdinanda, která byla „pouhým“ spouštěčem čehosi nepředstavitelného, se svět už nikdy nevrátil a vrátit nehodlá do dob viktoriánské pohody, dlouhých vleček a vídeňských valčíků. Slova kralevice dánského o době vymknuté z kloubu jsou shakespearovsky dokonalá a platná s malými přestávkami, spíše kraťoučkými oddechy, po více než dlouhých sto let. Jsou vraždy světových vůdců (politiků) nějakými záchvěvy chorobných či jinak zfanatizovaných mozků, nebo „pouhými“ drastickými zprávami vyššího řádu adresovanými lidstvu, že je skutečně něco v nepořádku? Že prostředí v němž žijeme a které se svatou vírou v nějakou naši dokonalost hloupě až sebevražedně chaoticky přetváříme tak, že přestává být společensky neúnosné, neboť forma jeho pokřiveností hrozí nějakým einsteinovským kolapsem, nevyhnutelným, pokud s tím něco neráčíme udělat? Děláme to skutečně MY, nebo nějací ONI? Řečeno velmi drsně, obojí je správně, přátelé. Lidstvo zdaleka není nějaký homogenní celek, nýbrž docela pestrá směsice laskavých lidí, géniů, normálních a příjemných jedinců, pak poněkud nebezpečné beztvaré masy kamvítrtamplášťů, no a lumpů, piškuntálů, lidských sviní, zločinců, vrahů a gaunerů. Ti posledně jmenovaní mají zázračnou schopnost ty dříve jmenované přesvědčovat a nejrůznějšími mnohdy velmi odpornými prostředky (lží, zbraní, vyhrožováním, atd.), kteréžto prostředky jsou ve vyspělých společenských formacích kodifikovány, ba do příslušných ústav vtěleny, nakonec „přesvědčit“, že je oni jsou ti praví, předurčení k tomu, aby naše životy ovládali tak, jak jim to vyhovuje. Zda to vyhovuje nám ostatním, to je otázka zapovězená až trestná (a také trestaná). Předpokládejme, že oněch druhých je menšina, což je logické, jinak by se sežrali mezi sebou navzájem. Ta doba vymknutá z kloubu jim vyhovuje jako málo co, neb i příslušná „pravidla“ jimi vytvářená a nám vnucená jsou jaksi čím dál, tím vykloubenější. Co s tím? Velmi jednoduché. Je třeba vykloubení narovnat, a to postaru, rázným trhnutím. Že to bolí? Samozřejmě. Že je to nutné? Rovněž samozřejmě. Že už včera bylo pozdě? To není tak jisté, ale mohlo by být!!
RNDr. Otakar Vychodil
