Publius News
Pátek 18. září 2020

Jak chutná moc? Moc…

„Co chcete, pane, byla válka. Dejte svini zlatý límec a bude oficír…“ Karel Čapek
Opatrně a zlehýnka našlapovat, vážení! Ráčíte vstupovat do nesmírně klikatých a poněkud ztemnělých zákoutí lidské duše, do míst, kde sídlí démoni, šklebící se skřeti a vůbec havěť roztodivná. „Zóon politikon“- tvor společenský je prý ten homo sapiens. To zcela jistě je – odjakživa tlupy, stáda (spíše smečky) , státy i říše tvořící, a také bořící. Jako by byl čímsi poháněn, aby se shromažďoval třeba za účelem získání potravy a také pocitu bezpečí, případně zápasil s podobnými tlupami, jemu naopak nebezpečnými o onu potravu hodlající ho připravit. Také vůdce, náčelníka, hrdinu v čele té smečky bylo nutné mít. A on vskutku vedl, což znamenalo, že musel mít právo a povinnost tu někoho potrestat, nebyl-li dotyčný v bojích dostatečně odvážný a přikazovat, velet, ovládat – vládnout, prostě „moci“.

Kdo byl tímto vůdcem? Možná ten nejodvážnější, nejkrutější, nejchytřejší, ale ten dotyčný především musel chtít být vůdcem. Friedrich Nietzsche tomu říkal Der Wille zur Macht, neboli „vůle k moci“. Je pochopitelné, že má-li být člověk tvorem společenským, měly by spolky, které takto vznikají, mít řád, už jen proto, aby se jim lépe bojovalo, lovilo, stavěla opevnění, atd. Nu a v čelech těchto spolků se vždy vyskytovali ti, kdo svou vůli k moci dokázali nejlépe řekněme, materializovat. Třeba porazit soupeře v klání o lebku levharta, orlí pera, císařský a královský trůn, papežský stolec, či Kreml, Bílý dům nebo Pražský hrad.

Přelétněme přes ta tisíciletí vývoje lidského druhu. Ne, že by nebylo oč stát. Lidská historie nám nabízí celé šiky válečníků, králů, císařů, vojevůdců, maršálů, führerů. Co však naše doba moderní, naše žhavá současnost? Dnes nevidíme krvežíznivé bitvy o to, kdo se stane vůdcem té či oné smečky. Doba je, holt, jiná. Dnes máme média, tedy velmi „nezávislá“ média, sociální sítě, neziskové organizace, zpravodajské služby, místo bojů sekeromlaty na život a na smrt u posvátných kamenů, se kandidáti na vůdce „do krve“ hádají v Otázkách Václava Moravce. Ty boje na posvátných místech byly jaksi opravdovější, ten, kdo vyhrál, byl prostě evidentně lepší, pokud ovšem nepoužil nějaké záludné lsti. I to se samozřejmě dělo, ale ta „rána do hlavy“ nakonec vždy byla, patřilo to k rituálu.

Lidský druh není tak starý, abychom si mohli myslet, že jsme něco příliš jiného než naši předkové z doby kamenné. Jistě, máme jiné zbraně, létáme do vesmíru, máme svět propojený informačními technologiemi. No, a co jako? Prastaré instinkty z nás jen tak vymizet nemohly. Ani ten „archetyp“ vůdce. Chtít vést, chtít ovládat ostatní… Tedy ta vůle k moci nás rozhodně neopustila. Hrejme si na demokracii, absolutní rovnost, jak chceme. Zastírání těchto prastarých instinktů nějakými hlubokými úvahami o kolektivních či planetárních „rozumech“ však není příliš moudré. Ještě tak rozum selský… Proč? Protože k jeho základu patří především velká skepse k velkým „myšlénkám“, které s železnou pravidelností vždy vedou do pekel. Přijměme proto člověka raději takového, jaký je, a ne, jaký by podle našich jistě hluboce humanistických, všelidských a celé řady zaručeně vědeckých názorů býti měl.

Což o to… Oni nějací vůdcové vždy existovali a další bezpochyby existovati budou. To, co bychom však měli mít mít vryto do paměti, je to, že síla vůle k moci nemusí nutně být provázena schopností vést. Zdá se, že současná společnost různých rovností, lidských práv na cokoliv, zaklínání se demokracií za všech možných i nemožných okolností, atakdále, umožňuje těm mocichtivým k moci se dostat (tedy moci řídit a ovládat ostatní) jaksi snáze, než tomu bylo kdysi. On ten sekeromlat byl zcela jistě pádným argumentem a člověk, bažící po moci, se jím musel náležitě ohánět, a to doslova. Dnes stačí PR agentury, spřátelená média, „spin doktoři“ (tedy profesionální ohýbači reality), sociální sítě, billboardy a především – peníze. Protože o ty jde až v první řadě. Plná ústa demokracie, slibů, líbivých hesel, „trvale udržitelného růstu“, poroučení větrům a dešťům, nekonečného užívání si, a najednou? Bim ho! Malá kulička v počtu miliard kusů postaví lidstvo do pozoru jako hejno vystrašených vrabců. Avšak pozor! Pro mocné je to obravdu Dar, který je neocenitelný. Nejen to, že je možné vyhlašovati různé „vyjímečné stavy“, samozřejmě, že ve veřejném zájmu, používat strachu lidí k nekalým obchodům, ale také zakoušet rozkoš z toho moci zakazovat, přikazovat, nepřipouštět, omezovat, vyhrožovat, atd. Rajská hudba pro duši vůdcovskou. A nejlépe dále utahovat a trestat a trestat…

To se děje, a každý si na ono „To“ může sáhnout. Tyhle roušky české mají dvě podstatné vlastnosti. Ta první byla vlastně fackou vládě za její neschopnost zařídit dostupnotst základních hygienických potřeb – Češi si je prostě ušili, navzdory vládě. Druhá vlastnost je daleko zrádnější. Mocní a tzv. „celebrity“ si je nějak anektovali, roušky se staly jaksi „in“. Z pocitu sounáležitosti – toho churchillovského „véčka“ se stává tak trochu zneužitá parodie sama na sebe. Copak parodie – té je možné se usmát. Horší je, když se z něčeho podobného stane povinná uniforma. Uniformovaný jednolitý dav, jaké to pokušení pro vůdce, že? Takže, vše má svá meze, vážení! I ty vyjímečné stavy vůdcům náramně vyhovující, i ty roušky. Ostatně to, co nás patrně čeká jako důsledek přehnaných a chaotických omezení, zákazů a podobně, nás natolik „zásobí“ úplně jinými starostmi, že na Covid-19 možná přehnaně, neprozíravě a příliš brzy zapomeneme. To už ale bude jiný příběh…


otakar-i-seujimavlady_jpg_800x800_q85

VII. Říše přemyslovská

RNDr. Otakar Vychodil ★ rubrika: Eseje
"Není všechno zlato, co se třpytí" Přemysl Otakar II.

Od dětství mě okouzlovala mýtická povídání o původu různých národů, panovníků, měst a podobně. Jsou to pohádky, samozřejmě, ale mají v sobě obrovské kouzlo, a také nepřímou výpověď o tom, čím by třeba dotyčný národ chtěl (přesněji měl) být. I český národ má své mýty, jejichž původ hledejme v Kosmově kronice. Tyto mýty všude na světě slouží jako báze pro opodstatnění činů, vlastně samotné existence historicky doložených „následníků“ těchto mýtů. Určeny byly hlavně šlechtě (velmožům), která tehdy v drtivé většině neuměla číst, tedy jí byly tyto mýty předčítány. „Národní“ kroniky, mezi které patří i kronika „dvorního kronikáře“ Kosmy, vznikaly vždy s tímto určením. U nás jsou těmito následníky mýtických hrdinů Přemyslovci, první a jediný ryze český panovnický rod v našich dějinách, který zde vládl 430 let…

[více…]


RRMT

Vymírání druhu

20.09.2018 ★ rubrika: Analýzy

„Každý, kdo chce být veliký, musí dokázat to, co velikost vyžaduje“ Platón „Hromadné vymírání (někdy také masové vymírání) je událost, během které dočasně rapidně klesá diversita životních forem na Zemi. Jinými slovy, rychlost vymírání jednotlivých […]


starman

Star Man…

13.04.2018 ★ rubrika: Analýzy

Děcka, vždycky jsem vám záviděl, že vy se, narozdíl od nás, dožijete věcí, u kterých jsme tak moc chtěli být, což nám není souzeno protože takový už je život. Trochu se nám to splnilo, byli […]


Prodaná nevěsta 7

Česká povolební „skočná“

27.07.2017 ★ rubrika: Analýzy

Kdo by neznal Smetanovu Prodanou nevěstu, která začíná legendární „skočnou“. Takový ten tanec, v podstatě polka (spíše kvapík), jímž se chasa na návsi před posvícením baví. Proč bychom se netěšili, že? Tanec rozverný, veselý , […]


Publius:
římský konzul Publius Valerius Publicola a rovněž pseudonym, pod kterým 3 autoři: Alexander Hamilton, James Madison a John Jay publikovali mezi říjnem 1787 a srpnem 1788 sérii 85 článků hájících ratifikaci Ústavy Spojených států amerických. Články známé jako Listy federalistů vycházely v The Independent Journal a The New York Packet a zůstávají dodnes prvotním zdrojem interpretace americké ústavy, neboť tyto eseje dávají obecný přehled o srozumitelné a atraktivní verzi filosofie a motivací navrhovaného systému vlády. Autorům se tímto způsobem podařilo ovlivnit volbu ve prospěch ratifikace a usměrnili tak budoucí interpretaci Ústavy USA.

Federalisté
sdílet sdílet sdílet sdílet