Ještě k těm Rusům

„Toho bohdá nebude, aby král český z boje utíkal…“ Jan Lucemburský

Člověk může mít někoho rád, anebo nemusí. Jedná se o emoční stav, způsobený takovou řadů jevů, zkušenoství, reminiscencí, a bůhví, čeho ještě, že je naprosto zbytečné se snažit to nějak racionálně „korigovat“.

K věci. Rusy rozhodně rád nemám. Že se na tom podílí ta „sviňárna“, kterou mé generaci provedli v osamšedesátém, to je jasné, a nijak to nepopírám. A určitě nejsem sám. Je tu ovšem, jako obvykle, jedno zpropadené ALE… Rusové se už dlouhá staletí chovají tak, jak se chovají. Stručně, jedná se o imperiální mocnost toho nejvyššího řádu, jedné z nemnoha, jejichž význam je bez zbytečných nadsázek globální. Ví to (alespoň dnes určitě) i prezident USA, ví to i předseda a prezident Čínské lidové republiky. Čímž výčet globálních mocností končí. Evropa? Německo? „Bejvávalo“, řekli by Jihočeši. Každá imperiální mocnost má vždy své, zejména územní, zájmy. Je-li moudrá, neprosazuje je silou, ale poučí se ze starořímského „divide et impera“ (rozděl a panuj). Pokud to nejde po starořímsky, snaží se vždy spíše se dohodnout, protože použití brutální síly může vždy způsobit nevoli ostatních mocností, a to určitě není prozíravé, dokonce by to mohlo být i nebezpečné.

Ohánět se nějakými ideologiemi, jakožto faktickými příčinami mocenských expanzí, je sice možné, ale z historického hlediska směšné. Pokud chci expandovat, vždy si najdu ideologii, která mé, mnohdy i zločiny zdůvodní. To byl v případě Německa Hitlerův národní socialismus, v případě Lenina, Stalina a Brežněva proletářský internacionalismus, v případě amerických neokonzervativců „vývoz demokracie ohněm a mečem“, v případě současných neomarxistů multikulturalismus, politická korektnost a podobné žvásty.

Zpět na český „dvoreček“. Je hloupé a nebezpečné tvrdit, že to, co se dělo v osmašedesátém, nám způsobil pouze mezinárodní komunismus, pouze Rusové a podobně. Především, bez tichého „souhlasu“ USA by tehdy ani náhodou nemohlo dojít k tak mohutnému pohybu armád, který v podstatě překreslil bezpečnostní mapu Evropy. Byla to dohoda, a ani Američané to dnes nepopírají. Svádět vše na vedení ÚV KSSS, které prý bylo ukrajinské a čertví jaké, je další pitomost. Komunismus a proletářský internacionalismus byly ideologickou zástěrkou pro přirozený ruský expansionismus. Že jsme si my „krutě odnesli“ nějaké zájmy velmocí a dalších 20 let „trpěli“? To je možné. Ale, proč tomu tak nebylo třeba v Polsku? Nebo v Maďarsku, které se po „andropovském“ úderu v šestapadesátém vzpamatovalo nějak podezřele rychle?

Krok stranou. V rámci mého angažmá v mezinárodně-bezpečnostní politice nově vzniknuvší České republiky (místopředseda Zahraničního výboru PS PČR a předseda delegace Parlamentu v Severoatlantickém shromáždění) jsem měl, uznávám, že vzhledem k tehdejší situaci neopakovatelnou možnost se setkat s nepřebernou plejádou světových politiků. I těch ruských, samozřejmě. Jednání s představiteli politických stran v Ruské Dumě (obdoba Parlamentu) bylo pro mě ohromnou životní zkušeností, která je, bohužel, nesdělitelná. Všem z nich bez výjimky leželo v hlavě předevsím naše směřování do NATO. Mě osobně k tomuto trendu nikdo nikdy nenutil, připadalo mi to naprosto samozřejmé a historicky logické. Leč zpět. Velmi na mě zapůsobilo jednání s jakousi politickou skupinou honosící se názvem „Russkije ženštiny“. Malá odbočka k ruským ženám v politice- ryze osobní zkušenost. Vždy se jedná o typ Zoja Kosmoděmskaja nebo Taťána z Eugena Oněgina. Typy protichůdné, ale vždy nesmírně inteligentní a nebezpečné… Toto byla „soudružka Zoja“ se vším všudy. Poněkud neomalená, takže jsem si dovolil ji stopnout (předsedal jsem při tomto jednání naší delegaci). Sdělil jsem jí asi tolik, že jsme dloholetou sebevědomou zemí Střední Evropy, že ruské zájmy v tomto prostoru sice chápeme, ale že nám není vůbec jasné, proč bychom se jim měli podřizovat, že naše příslušnost k demokratickému Západu je dlouholetá, že jsme sice malá země, ale že o tom, jak to zde bude vypadat, rozhodujeme především my, že je sice možné, že se to Rusům nelíbí, ale že nechápeme, proč se nás Rusové bojí (!!), že jí pouze garantuji, že my se Rusů nebojíme, avšak rozhodně nemáme v úmyslu je napadnout. No, poněkud jí poklesla brada, a potom jí uklouzlo to, co od té doby pořád používám, „vot, molodci!“ (po žižkovsku „frajeři“, po brněnsku „borci“).

Je úplně jedno, jestli budeme expanzi ruského imperialismu přehazovat na proletářský internacianismus, německou rozpínavost na Hitlerův národní socialismus a nesmyslnou invazi do Iráku na Bushovy neokonzervativce. Podstatné je to, aby všichni dotyční věděli, že zde, v tomto středoevropském prostoru vládneme MY a nikdo další do toho nemá co zasahovat. Shrnuto – jen my sami jsme příčinou našeho „údělu“. My sami ze sebe děláme jakési „onuce“ velmocí. Naši soukmenovci zde způsobili čtyřicet let komunismu a před tím šest let nacismu. I my sami dnes máme tendenci se schovávavt za „sukně“ EU či Putina nebo Trumpa. Tak už, k sakru, bouchněme do stolu a třeba zařvěme: „Tady vládneme my!!“. Podle mých zkušeností to budou všichni zúčastnění respektovat. Jak douho? To je velmi jednoduché. Dokud si my sami své přirozené vůdce „nepodtrhneme“, což je naší národní vlastostí, bohužel…

P.S. Včera tomu bylo 740 let, co byl úklady české šlechty v bitvě na Moravském poli zabit patrně nejslavnější přemyslovský panovník Přemysl Otakar II. Podobnost jmen samozřejmě čistě náhodná…