Zavřít až zčernají…

„Kdo se vzdá svobody, aby získal jistotu, ztratí nakonec obojí!“, Benjamin Franklin

Vláda uvažuje o nouzovém stavu, což se dalo očekávat. Jejím základním problémem je naprosté nepochopení cíle tohoto lockdownu, jak se tomu „in speakem“ říká. Tímto cílem mělo být vždy „pouze“ vytvoření zákonného prostoru pro bleskové navýšení možností zdravotnické infrastruktury a nástup racionálního krizového režimu, který se od nějakého „stanného práva“ (v pojetí vlády) zásadně liší. To vše časově v řádu týdnů. Nic z toho neudělala ani ta současná ani vlády předchozí, které důrazná varování před nevyhnutelným příchodem nějaké pandemie ignorovaly, místo toho, aby před více než 10 lety nezbytnou práci zahájily a dovedly do zdárných konců. Takový celostátní přechod do krizového režimu je totiž věc logisticky nesmírně náročná a její příprava vyžaduje mnoho let vysoce kvalifikované práce. Od samého počátku příprav je naprosto nezbytná racionální komunikace s veřejností, nikoliv strašení, stresování a přikazování, protože spolupracující veřejnost je nutnou podmínkou zvládnutí společensky velmi náročného stavu, kterým pandemie beze sporu je. To, co se zanedbalo, se napravit nedá, stejně jako je nemožné porazit virus. Mimochodem, ten nabubřelý a lživý „bojový“ pokřik idiotů, takové to gorilí bití se v prsa tragikomických protivirových bojovníků, stojících v čele nejen našeho státu, je snad tím nejodpornějším úkazem dneška. Opět připomínám boj Caligulových legií s bohem Neptunem bodáním kopím a střelbou šípů do vln Středozemního moře. Vítěznou trofejí pak byly vojáky na pláži sesbírané mušle. Tedy teď máme vládu, ať již je jakákoliv, která s tím malérem těžko něco nadělá – maximálně se může pokusit vymanit se z nedůstojného, pohrdání hodného postavení onoho „sběratele mušlí“. Jak? To nevím a vládě radit nehodlám. Ono nějak „udělat“ ze zčásti vystrašeného a zčásti do běla vzteky rozžhaveného „národa“ racionálně se chovající kooperující společnost je totiž běh na mnohem delší trať, než si dnes může kdokoliv dovolit, navíc především to musí „chtít“ onen národ sám. Snažit se toho dosáhnout nějakými zásahy „seshora“ je jen přilévání oleje do ohně požáru nepředstavitelných rozměrů. Ceterum autem censeo: vyhlášení nouzového stavu je věcí velmi pravděpodobnou. Podobně jako jsou pravděpodobné následné nepokoje rakouského, belgického, nizozemského a dalších typů. Pesimismus? Nikoliv, pouze poměrně realistický model toho, co nás může očekávat. Může, ale také nemusí. Nemusí za jakých okolností? To se předpovídat nedá. Ono to totiž z podstatné části závisí na chování nás všech, nás jako lidského společenství, „lidu“, který je podle článku II Ústavy České republiky jediným svrchovaným vládcem v naší zemi. Ať to zní pro někoho sebehloupěji, a ať se nám to líbí, nebo ne, je to prostě tak…