České fňukání verze 2.0

Je to snad národní sport, či co. Různé národy světa lze charakterizovat různě: klidný jako Angličan, horkokrevný jako Ital, úporný jako Němec, razantní jako Američan, atd. Jako patriot bych byl hrozně nerad, kdyby se „ufňukaný jako Čech“ vžilo jako dominující charakteristika našeho národa. Kde jsme k tomu proboha přišli? To jsme byli vždycky takoví? Ujišťuji vás, že rozhodně ne!

V dávné historii patřili naši předkové k obávaným bojovníkům, čeští králové si budili velký respekt v celé Evropě, český král patřil mezi sedm kurfiřtů, kteří volili císaře římského, tedy do císařova nejbližšího okruhu. Husité dokázali porazit pět křížových výprav, takže , co se to s námi, pro Boha Všemohoucího, stalo?

Především prý nefňukáme, tvrdí někteří. Ale ano, pořád slyšíme, že , „co my zmůžeme taková malá země“ a „rozhodují za nás jiní, nám nezbývá než se sklonit“, také „ jsme v oblasti zájmů Německa a Ruska – vždycky tu bude jeden z nich vládnout“, atd. Ti, co tvrdí, že nejsme takové to „ublížené slzavé údolí“, se většinou vyznačují dvěma poněkud extrémními názory. Jeden je ten, že musíme patřit pod křídla východní „kvočny“, tedy Ruska, v čemž se shodují s částí generace Národního obrození (19. století), druzí pak v tomtéž duchu hovoří o „kvočně“ západní, tedy Německu. Ani tam , ani onam, jsme nikdy v historii (až na krátká okupační období) nepatřili.

Historicky především patříme k civilizaci západní, na nějaký Východ jsme nikdy nepatřili ani vírou. Od 11. století jsme byli politicky součástí Svaté říše římské. Ovšem tato říše byla z dnešního hlediska spíše soustátím konfederativního typu, tvořeným více než 100 (!) různými prvky (království, knížectví, svobodná města). Přestože v německých zemích byl její panovník nazýván císařem římským národa německého, neznamenalo to v žádném případě, že by byla tato říše řízena nějak centralisticky. Od 13. století byl na základě Zlaté buly sicilské dědičný český král členem sboru kurfiřtů (o celkovém počtu sedmi volitelů císaře římského a nejbližšího císařova kruhu), kde měl jedno z nejvyšších postavení. Jeho povinnosti k Říši? Účastnit se říšských sněmů a urovnávat možný nesoulad ve sboru kurfiřtů při volbě císaře. Jaképak područí Německu?

Ten područenecký a bolestínský rys národa českého hledejme v době pobělohorské, době protireformační (něco jako období „normalizace“ v minulém století, ovšem v daleko rozsáhlejším měřítku). Češi byli, jako jedni z nositelů reformace (počátek hledejme za Husitů) systematicky doslova zašlapáváni do bláta a české země sloužily jako pouhá hospodářská základna (jakási kolonie) pro vítězného císaře, jímž byl člen rodu Habsburského. Trvalo to dvě stě, spíše tři sta let, což je hodně dlouhá doba. Český jazyk, ani národní vědomí však zničeny nebyly. Naopak, díky generaci Obrozenců, byl národ opět pozvednut, až k Masarykově První republice. Ale těch tři sta let ponížení v nás, bohužel i díky obrozencům (neustálé připomínání útlaku a utrpení), přetrvává. Je nejvyšší čas se toho zbavit – dnes to rozhodně není nutné, jen to ničí naše sebevědomí občanů konečně svébytného státu, který je z naší vůle (ústava ČR) postaven na historických základech zemí Koruny české, a zbytečně nám to svazuje ruce

Konečně, i Němci mají desítky let problém se zbavit hitlerovské minulosti. Problém daleko větší, než by se zdálo…