Publius News
Středa 13. listopadu 2019

Analýzy

Apologetika klasických politických stran

★ 20.05.2017 ★ rubrika: Analýzy

Proč tak silné slovo, jako je „apologetika“? Nestačilo by pouhé „obhajoba“? Vím, že tohoto slova se používá spíše v teologických kruzích v souvislostech se specificky silnou, zaujatou, především pak racionální obhajobou částí víry. Vzhledem k tomu, jak mohutné podpory se dostává politickým stranám v Ústavě České republiky – jsou dle čl.5 „základem politického systému“, je nutné je brát jako klíčový prvek veškerého veřejného dění, a to jak ve smyslu státním, tak i v regionálním a obecním. Není-li v tomto veřejném prostoru něco v pořádku (což určitě není), je velmi pravděpodobné, že to úzce souvisí se základními prvky politického systému, tedy s politickými stranami. Pojem „apologetika“ tedy za přehnaný nepovažuji.

Pro účel této úvahy rozdělme politické strany na ty klasické , čímž myslím ty, které se účastní demokratické soutěže v periodách více volebních období, mají klasickou strukturu, jasně definované demokratické prvky, většinou několik volebních období období mají zástupce v Parlamentě, a také se hlásí k tradičním ideovým schematům a mají svůj ekvivalent v zahraničních politických systémech. Podle těchto ideových schémat bývá jasné, v kterém bodě politologické škály se strany nacházejí. Je tedy možné očekávat způsob a obsah jejich reakcí při konfrontaci s událostmi tuzemské i zahraniční politiky. U nás to jsou ČSSD, ODS, TOP09 a KDU-ČSL. Strany neklasické jsou z hlediska této úvahy účelovými spolky, založenými buď ryze utilitárně a pragmaticky pouze za účelem uchopení politické moci s využitím svých parciálních cílů (např. dnes ANO, v minulosti VV), či spíše populisticky se zaměřením na určité skupiny obyvatel, nebo nabízející jednoduchá řešení složitých problémů, s nimiž si aktuální vládní formace neví rady (SPD, Piráti, národovecké strany, atd.). Strana Zelených je na pomezí klasických a populistických stran.

Vytvoření klasického politického systému typu, který je obvyklý v západních demokratických zemích, nebylo v porevolučních letech nic jednoduchého. My, kteří jsme tento systém prosazovali jsme naráželi na silné bariéry jak tzv. „nepolitické politiky“ (hlavní protagonista V. Havel), tak značného znechucení velké části veřejnosti z dlouhodobého působení komunistické strany. Především renesance samotného pojmu „politická strana“ byla v těch dobách nejvyšší prioritou. Nejen jako reliktu někdejší Národní fronty (ČSL, Strana socialistická), ale jako moderně pojatých společenství lidí, která jsou schopna na základě jasných politických programů celoplošně prezentovat, prosazovat, a také realizovat řešení problémů tehdy se rodící na demokratických principech postavené společnosti.

Za mezník je možné považovat 12. duben, 1991, kdy byla založena Občanská demokratická strana, první politická strana západního „střihu“, jejímž vzorem byla především britská Konzervativní strana. Jasný program a silné osobnosti v jejím čele (V. Klaus) vzbudily velkou podporu veřejnosti a ODS v roce 1992 volby s přehledem vyhrála. Nesmírná ztráta energie, kterou znamenalo rozdělení ČSFR však silně poznamenala její další vývoj, který v roce 1997 vyústil v tzv. „sarajevské“ události, kdy byla podle všeho neústavně Klausova vláda donucena k demisi, a kdy poté došlo k rozdělení ODS na „klausovskou“ a „neklausovskou“ část. Těmito událostmi započala degenerace politické scény v ČR.

V „levé“ části politického spektra mezitím došlo k „resuscitaci“ tradiční Sociálně demokratické strany, a to především zvolením M.Zemana do jejího čela. ČSSD se stala brzy hegemonem této části spektra a významným soupeřem ODS. Sarajevským zásahem byl tento téměř rovnovážný souboj, který známe ze západních demokracií, silně narušen. Šlo tehdy v podstatě o přežití klasického stranického systému (Klausova ODS vyhovovala aktérům „sarajeva“ stejně málo jako Zemanova ČSSD). Ohrožení svedlo oba přirozené soupeře do účelové koalice, která byl velmi nešťastným způsobem nazvána a aplikována jako „opoziční smlouva“. To dalo vyrůst dalším degenerativním prvkům, které vedly k postupnému oslabování obou velkých stran.

Z KDU – ČSL se v roce 2009 vyčlenila politická formace TOP09 (M.Kalousek), která proevropským konzervativní rysy majícím programem zaujala především voliče, o něž přišla ODS. Obě strany mají dostatek podpory na získání mandátů v Parlamentu ČR.

Výsledky post-sarajevského vývoje jsou značně devastační, nicméně silný pokles preferencí politických stran, které přišly během těchto a následných událostí o celou řadu kvalitních osobností, ještě nevedl k tomu, že by byly narušeny demokratické principy státu. Toto nebezpečí se však stává v současnosti akutním díky nástupu „protirežimních“ (ve smyslu demokracii zpochybňujících) monokratických stran typu nejdříve VV a nyní ANO. Jejich opovrhování demokratickými a ústavními principy, používání nečistých způsobů mocenského boje, postupného ovládání mediálního světa, znamenají vysoký stupeň ohrožení dalšího demokratického vývoje.

Jakkoliv je možné, a právem, vyčítat klasickým stranám, že právě ony jsou příčinou této devastace, za jejich vlády k takovýmto protidemokratickým excesům nedocházelo. Protože pro ně ( a samozřejmě pro svobodné občany ČR) je takovýto vývoj velmi nebezpečný, je nutné aby se přes veškeré ideové rozdíly dokázaly spojit v boji proti tomuto vývoji. My, občané, je můžeme pod touto podmínkou podpořit v podzimních volbách. Ale pouze tehdy , když se zaručí po případném vítězství ve volbách ve formě povolební široké koalice vytvořit takové prostředí, které by pokud možno těmto excesům zamezilo. Je pravděpodobné, že to může znamenat zásadní změnu ústavního systému. Konec konců, proč ne? Potřebujeme stabilní stát a ne na vlnách politických turbulencí se neustále nebezpečně houpající a převržením hrozící děravý člun s nápisem Česká republika. Za to taková změna určitě stojí.


kobliha
sdílet sdílet sdílet sdílet